Tedy ne na ty v lechtivých časopisech, ani v magazínech nebo bulváru, ale třeba v knize Catherine Blackledgeové Vagina (Triton 2005).

Proč? Jednu téměř archetypální souvislost vysvětlím níže. Ale také protože neschopnost současných vlád či ministerstev jakož i parlamentu, kde všude dominují muži, je stále zřejmější. Jakékoliv jiné než mužsky silové řešení je v nedohlednu, a tak je možná nejvyšší čas poohlédnout se po nějaké alternativě.

Jde mi o naznačení nutnosti změny jak pohledu na vše, co je spojeno s ženstvím, a co naše současná společnost nejméně několik století ostentativně přehlíží (rozumějme si: čeho se bojí), tak v praktickém důsledku radikální změnu politického zastoupení.

Co takhle zvolit do parlamentu alespoň polovinu žen a mít buď premiérku vlády, nebo rovnou prezidentku? Už i africká Rwanda má totiž v parlamentu třikrát větší zastoupení žen než je celosvětový průměr, a starostkou tamního hlavního města Kigali byla zvolena žena.

Ženy, které tvoří nadpoloviční většinu naší společnosti, tvoří asi 30 až 50% členských základen politických stran, ale ve sněmovně mají jen 17 a v senátu pouhých 11% zastoupení.

Přitom tam, kde již nějakou dobu vládnou ženy, to jde, na rozdíl od nás, nahoru. Kde jsou  dnes po desetiletí prezidentování žen např. ještě celkem nedávno málo ekonomicky rozvinuté severské státy, jako Dánsko, Finsko, nebo s námi srovnatelné Irsko?

Evropský parlament přitom již v roce 2000 odsouhlasil kvóty jako přechodné opatření ke zvýšení zastoupení žen v politickém rozhodování a vyzval vlády zemí, kde je politické zastoupení žen nižší než 30% (protože se ví, že teprve při tomto procentuálním zastoupení by ženy mohly dokázat skutečně ovlivnit rozhodování), k zavedení kvót.

U nás totiž stoupl podíl zastoupení žen v parlamentu za posledních 50 let o méně než 10%. Rovného zastoupení bychom v tomto tempu, jak poukazuje organizace Fórum 50% (které tak jako já navrhuje masové využití preferenčních hlasů) dosáhli až za 165 let!

Výroky některých politiků a dokonce političek (např. Kateřina Dostálová), že „by je zavedení kvót uráželo“ jsou nesmyslné. V podstatě všechny státy, které mají vysoké zastoupení žen v parlamentu, uplatňují toto pozitivní opatření (Nizozemsko, Německo, Velká Británie), a někde jsou kvóty legislativně zavedeny (Francie, Belgie). Tam, kde se ženy již v politice nastálo zabydlely, je pak možné stranické kvóty zrušit (jako se to stalo v Dánsku, kde je v parlamentu 38% žen).

Ve zmíněné knize Vagina se mimo jiné píše i o tom, že na branách měst nebo průčelích kostelů byly ve středověké Evropě vytesány malé ženské postavy, které si vyhrnují sukně a odhalují vagínu. „Je fascinující,“ píše autorka, „že právě středověká Evropa je zdrojem jednoho z nejpočetnějších šiků sochařského ztvárnění žen odhalujících genitálie. Některé je odhalují ve stoje, jiné se krčí v podřepu… Mnoho z nich si sahá rukama zpoza stehen dopředu a strká prsty do vagíny nebo si roztahuje stydké pysky. Tyto ženské postavy, kterým se souhrnně říká Šíla-na-Gig (něco jako žena z hradu), se v období 1080 až 1250 v hojné míře vyskytovaly i na křesťanských kostelech na územích, kde se dochovala silná keltská víra.“ Zjednodušeně napsáno, Šíly pomáhaly odvracet zlé síly a duchy. Tedy ty dobyvačně mužské.

Jsem si jist, že i pánové Rath a Macek a další kabrňáci by se ženy, která by si před nimi vyhrnula sukni a ukázala své genitálie, patřičně lekli.

A rozhodně tu nejde o nějakou erotiku nebo dokonce pornografii: jde o to, že až do středověku byla „síla“ ženy, a především její „kouzlo“ na mnoha úrovních společensky uznáváno a dokonce ctěno. Co takhle zároveň s kvótami postupně, ale o to radikálněji, začít měnit (a oceňovat) ženský pohled na svět, ženské schopnosti (naslouchat a domluvit se, schopnost dávat život a vychovávat další generace aj.)?

Možná, že v rámci ozdravných opatření by si i český parlamentu mohl a měl dát do průčelí svých sídel vytesat nějakou tu ochrannou Šílu (odhalenou vagínu), aby jim a nám všem připomněla, kdo dává život, a umravnila je i nás. Muži se dnes nebojí a nestydí veřejně si nadávat a dokonce dávat pohlavky, a protože nejsou nikomu a ničemu zodpovědní, je to s nimi stále horší.

Jinde ve světě totiž stále větší zastoupení žen i ve vrcholové politice funguje.

V sousedním Německu se po několika bouřlivých „houpačkových“ letech situace změnila a neuvěřitelně zklidnila. Proč? Protože tam teď mají kancléřku, ne kancléře.

„Nejnápadnější změna, kterou Angela Merkelová v porovnání se Schröederem do německé politiky zavedla, je úplně nový styl. Nepolarizuje, nýbrž smiřuje. Nesnaží se v každé debatě, za každou cenu, dominovat, ale čeká, co řeknou ostatní. Zatímco Schröeder své odpůrce často umlčel svým ne příliš demokratickým „Basta“, Merkelová se ptá a poslouchá. Časy, kdy každou schůzi vlády ovládali alfa samci, jsou pryč, řeklo Süddeutche Zeitung několik členů stávajícího i Schröederova kabinetu.“ (Respekt 21/2006)

„Je to tím, že je Merkelová žena?“, ptá se řečnicky autorka článku „Kouzlo Angely Merkelové“ (protože více jak půlce lidstva a nepředpojatým psychologům, neurovědcům a myslitelům je to, na rozdíl od naprosté většiny mužů a všech politiků, jasné), aby o pár řádek dále konstatovala: „Ať už je to jakkoli, Němci jsou prostě rádi, že se jim vláda každý den nehádá, ale snaží se vyřešit názorové odlišnosti za dveřmi, než se rozhodne obtěžovat voliče podrobnostmi nějaké daňové reformy.“

Tak znovu: muži se (evoluční danost) neumí dohodnout, neustále jen soupeří, snaží se dominovat a nejde jim o věc, nýbrž o svou vlastní moc, pozici, či satisfakci. Dokud si nezvolíme do čela vlády nebo státu (a ministerstev a hejtmanství atd.) ženy, lepší to zcela jistě nebude.

Volte ženy! Nejen v posteli a na stránkách časopisů a bulváru, ale i v politice, a právě v ní, mají a mohly by mít své kouzlo. I my bychom pak za pár let mohli být rádi, že se nám vláda nebude hádat a přestane nás obtěžovat svými machistickými spory a překážet naší práci.