Často se pozastavuji nad tím, jak jsou všeobecné pravdy společností odmítány a to je právě to, co mě v některých momentech brzdí. Nevědomě tak sama v sobě buduji vnitřní bariéry, jež jsou živy z mé vlastní nejistoty a sklonu nechat se zmanipulovat veřejným míněním. Na druhou stranu ale respektuji své kritérium nevnucovat svou životní filozofii lidem, kteří ji nepřijímají. Dostávám se do střetu s okamžiky, kdy pro mě není snadné umlčet své Já, ale při troše snahy a plného vědomí se tomu dá čelit. Písemná forma zprostředkovává spisovateli i čtenáři jistou míru svobody. Ujišťuje mě v tom, že člověk kterého nezaujme první odstavec nebude snad číst ani ten následující, protože v tom nenalezne žádnou blízkost. Někdo text možná dočte, ale zůstane u stejného pocitu jako ten, který to vzdal hned v začátcích a svého nesouhlasu zneužije k zesměšnění autora a k vyvýšení sebe sama nad druhé. Důležité ale je, že si sami svobodně zvolili možnost „číst nebo nečíst“. O čem tyto lidské postoje vypovídají? O tom, jak nejsme schopni jeden druhého uznávat, o tom jak nás odlišnosti rozdělují, o tom jak jsme sobečtí, o tom jak odmítáme přistupovat k novému, o tom jak jsme pohodlní, ale také o tom jak milujeme sami sebe víc než život.

Víte, je nutné naučit se rozeznávat lidi, jejich reakce, jejich myšlení a jejich způsoby sebekontroly. Jedině tak se vyvarujeme chybám v komunikaci. Základem samozřejmě také je skutečná upřímná touha po poznání druhých. Bez toho se nikdy nedostaneme hlouběji pod povrch skořápky, která obaluje naši duši. Tam se toho obvykle skrývá nejvíce, můžeme tam najít skutečné poklady. Takové poklady, které se pozemskému požitkářství nevyrovnají. Můžeme si ale klást otázku jak? Jakým způsobem se k těm pokladům dopracujeme? Co máme dělat pro to, abychom je našli? Ačkoliv otvírám tuto otázku, nedokážu vám na ni sama objektivně odpovědět. Jsem přesvědčena o tom, že každá naše individualita v sobě skrývá zdánlivě jiné poklady a každý z nich se k nim jiným způsobem dopracuje. Představme si kopec, na kterém stojí chrám se zlatem a drahokamy, s čistotou a láskou. Každý z nás směřuje do tohoto chrámu, ať si toho je vědom či nikoliv. Každý z nás do dnešního dne ušel jinou vzdálenost. To vypovídá o tom s jakými lidmi se střetáváme v hedvábném rouchu porozumění nebo naopak ve stínu nenávisti a nechápavosti. Jednoduše cítíme, tu vzájemnou vzdálenost. Podle toho lze rozeznávat rozmanité cesty jednotlivých individualit. Jeden se chrámu blíží a vydatně šlape po kopci přímou čarou, druhy jej prochodí křížem krážem, jiný stojí pod kopcem a přemýšlí, jakého prostředku použít, aby se dostal k cíli, ale jsou i tací, kteří ještě ani nenalezli polohu daného kopce. Existuje mnoho způsobů, jak na kopec vylézt. Je nutné vycítit, který z nich je pro nás a náš život nejpřínosnější, který z nich je pro nás realizovatelný a který nepředstavitelný. Nezáleží na tom jak vrcholu dosáhneme (v tomto případě žádný podvod není možný), ale v jednom okamžiku pomíjivosti času, se všichni setkáme v zářícím chrámu, kde nabudeme lehkosti a odpoutanosti a vzájemně si budeme nepředstavitelně blízcí.