Volební pat, spojený s neschopností premiéra uznat porážku (v jiných zemích by si politici sedli ke stolu a začali jednat, jak z bryndy ven), znovu pádně naznačil nesmyslnost jak tzv. většinové demokracie, tak stranického systému (vynálezu 19. století). A nejen u nás, samozřejmě.
Komentáře jak politiků, tak některých starších komentátorů mlely prázdnou slámu. Svět je totiž jinde a poměry se změnily, nejen politicky.
Řešení je přitom nasnadě: když něco nefunguje, opravme to, ale to, jak je vidno, s našimi „politiky“ nelze.
Nebo to vyměňme.
Inspirovat se můžeme jednou mezi týnejdžry velmi populární společenskou „hrou“: třicet lidí tancuje v sále, kde je jen dvacet devět židlí. Hudba prudce přestane hrát a všichni si musí najít svou židli a usednout na ni. Kdo to nezvládne, vypadává. Odstraní se židle a hudba znovu začne hrát a lidé tancovat. Nakonec zbude jedna židle a na ní „vítěz“.
Ale znáte to jistě z vlastní zkušenosti: vítězem je ve většině případů ten, kdo trochu podváděl, netancoval, jen se tak kolébal okolo své židle, nebo dokonce jiným podrážel nohy nebo ve snaze nevypadnout ze hry použil své lokty. Navíc – třicet lidí začalo hrát, ale jen jeden zvítězil. Jen jeden je šťastný. Dvacet devět lidí je smutných.
Podle mne je tato hra metaforou současné, stále víc nefunkční společnosti. Na Zemi je dost potravin pro všechny její obyvatele, přesto denně statisíce dětí umírá hlady. Jen velmi malá hrstka lidí má ve svých rukou většinu bohatství. Atd.
Tu „hru“ jsme si ale kdysi vymysleli, abychom se bavili. Aby přinášela radost. Když už radost nepřináší, co takhle změnit její zadání?
Dnes se hraje tak, že v instrukcích je jedna jediná větička navíc: „Je dovoleno sedat si na klín“.
Zmizí první židle, a už jeden sedí na klíně druhému. Odstraníte druhou židli, třetí, čtvrtou, a jen narůstá počet dvojic sedících si na klíně. Nakonec zbude v sále jedna židle, na které sedí člověk, a jemu na klíně sedí další a jemu na klíně další atd.
Žijeme totiž bezprecedentní dobu, kdy pomalu končí panování „hmoty“. Odhaduje se, že zatímco před dvaceti lety obsahoval průměrný výrobek 80% hmoty a 20% informací, již dnes je to naopak. A poměr informací neustále roste.
V oné hře se nakonec obejdeme bez oné „hmoty“: odstraníte poslední židli, a třicet lidí si v kruhu sedí na klíně!
Všichni vyhrávají!
To je to, co mají někteří autoři a duchovní mistři na mysli, když hovoří o věku informací, o blížícím se „konci“ této na hmotě tak závislé civilizace (např. v roce 2012).
Když nám instituce, organizace, metody, které byly kdysi vymyšleny k potěše a užitku tehdejších lidí, dnes začínají spíše překážet než pomáhat, stačí přece jediné: změnit jejich zadání.
Změňme zadání politikům! Stačí přece ustavit takový systém, který by, ve věku internetu, zaručil možnost podílet se na výkonné a zákonodárné moci všem. Politická funkce by mohla být jen čestná, jako odměna za celoživotní zásluhy (a právě tak jako řidič autobusu, i každý politik by musel projít psychotesty).
Změňme zadání výrobcům automobilů! Již před dvaceti pěti lety jsem četl o tom, že vybudování systému pohyblivých třírychlostních, zastřešených a v zimě vytápěných chodníků a potrubní poštu pro dodávky surovin do bytů i obchodů ve městě v 200 000 obyvateli by se za pět let zaplatil jen na neproplacených úrazových pojistkách a nemocenské - protože by nedocházelo k autohaváriím! A to autoři této studie nezapočítali čistý vzduch a méně stresu atd.
Změňme zadání lékařům! Společnost by je měla platit za to, abychom byli všichni zdraví. A pokud by někdo onemocněl, příslušnému lékaři by se strhly prémie.
Změňme zadání porodníkům! Plaťme je, až když děti, které porodili, dosáhnou v naprostém zdraví věku 7 let, a cílovou prémii jim vyplaťme až podle toho, v jakém tělesném a duševním zdraví se jimi porozené děti dožijí jednadvaceti!
Změňme zadání učitelům! Ať jsou dětem rádci a poradci, ne autoritativní diktátoři. Ať nechají děti hrát si, ať vychovávají šťastné lidi a budoucí umělce a nositele Nobelových cen, a také vědce, kteří si budou hrát, aby si i ostatní lidé mohli hrát.
Změňme zadání bankéřům! Ať půjčují i malé a menší obnosy, obyčejným lidem. Ať pomáhají..
Atd. atd.
Země je tak nádherná, lidi jsou, nebo by mohli být, tak dokonalí, život je takový zázrak. Všichni bychom mohli být zdraví, zvědaví, hraví a šťastní, jako v té zmíněné společenské hře. Stačilo by změnit zadání…
P. S.: Změňte zadání i sami sobě, vážení čtenáři: přestaňte vypočítávat, proč by nic z toho nefungovalo, a začněte uvažovat o tom, jak by se to či ono dalo udělat, aby naše společnosti začala fungovat!
Změňme zadání
