"Co tady zase chceš?" zeptala se poušť. "Nevynadívali jsme se na sebe dost včera?"

"Na jednom místě přechováváš bytost, k níž cítím lásku," řekl chlapec. "Když tedy pohlížím na tvé písčiny, dívám se i na ni. Chci se k ní vrátit a potřebuji tvou pomoc, abych se mohl proměnit ve vítr."

"Co je to láska?" zeptala se poušť.

"To je když sokol létá nad tvými písčinami. Protože tys pro něj zelená louka a on se nikdy nevrací bez úlovku. Zná tvé skály, tvé duny a tvé hory a ty jsi k němu štědrá."

"Sokolí zobák si ze mě pořád něco bere," řekla poušť.

"Po celé roky se starám o jeho lovnou zvěř, napájím ji tou trochou vody, co mám, ukazuji, kde je potrava. A sokol si jednoho krásného dne slétne dolů, zrovna když mám na svých písčinách pocítit něhu té zvěře. Pak mi unáší to, co jsem odchovala."

"Přece právě proto ses o tu zvěř starala," odpověděl chlapec. "Aby živila sokola. A sokol bude živit člověka. A člověk pak jednoho dne bude živit tvé písčiny, a tam se znovu objeví lovná zvěř. Takový je běh světa."

"A to je láska?"

"Ano, to je láska. Ta působí, že lovná zvěř se promění v sokola, sokol v člověka a člověk znova v poušť. A ta působí, že olovo se promění ve zlato; a zlato se opět skryje pod zemí."

"Nerozumím tvým slovům," řekla poušť.

"Stačí, když porozumíš, že kdesi na tvém písku na mě čeká jedna žena. A proto se musím proměnit ve vítr." Poušť chvíli mlčela.

"Dám ti svůj písek, aby do něho mohl dout vítr. Sama však nemohu udělat nic. Popros o pomoc vítr."

Zvedl se lehký vánek. Velitelé pozorovali chlapce, jak v dálce rozmlouvá řečí, kterou neznají.

Alchymista se usmíval.

Vítr doletí až k chlapci a dotkl se jeho tváře. Vyslechl jeho rozmluvu s pouští, protože žádnému větru nic neujde. Vítr si létá světem a nemá místo zrození ani smrti.

"Pomoz mi," řekl chlapec větru. "Jednou jsem v tobě zaslechl hlas své milé."

"Kdo tě naučil mluvit řečí pouště a větru?"

"Moje srdce," odpověděl chlapec.

Vítr měl mnoho jmen. Tam se mu říkalo scirocco, protože Arabové věřili, že přichází ze zemí zalitých vodou, kde žijí černoši. V té daleké zemi, odkud přicházel Santiago, mu zase říkali levantský vítr, protože věřili, že přináší písek z pouště a válečný ryk bojů s Maury. A možná kdesi v kraji ještě vzdálenějším od tamějších pastvin si lidé myslí, že se ten vítr rodí v Andalusii. Vítr však nepřichází odnikud a nemíří nikam, a proto je silnější než poušť. Jednou se budou moci v poušti sázet stromy, ba i chovat ovce, ale vítr ovládnout nedokáže nikdo.

"Z tebe vítr být nemůže," namítl vítr. "Jsme různých povah."

"To není pravda," odpověděl chlapec. "Zatímco jsem s tebou bloudil po světě, poznal jsem tajemství Alchymie. Mám v sobě větry, pouště, oceány, hvězdy a všecko, co bylo ve Vesmíru stvořeno. Učinila nás táž Ruka a máme touž Duši. Chci být jako ty, všude proniknout, křižovat moře, odvát písek, který zakrývá můj poklad, přinést si hlas své milé."

"Tuhle jsem slyšel, co si povídáte s Alchymistou," pravil vítr. "Říkal, že každá věc má svůj Osobní příběh. Lidé se nemohou proměňovat ve vítr."

"Nauč mě, jak bych se jím na chvíli stal," prosil chlapec. "Pak bychom si mohli promluvit o neomezených možnostech lidí a větrů."

Vítr byl zvědavý a tohle ještě neznal. Byl by si rád o tom promluvil, ale nevěděl, jak lidi proměňovat ve vítr. A přitom uměl tolik věcí! Dělal pouště, potápěl lodě, kácel celé lesy a proháněl se po městech plných hudby a divných zvuků. Myslel si, že nezná mezí, a teď mu tady nějaký chlapec říká, že jsou ještě další věci, které by vítr mohl dělat.

"Říká se tomu Láska," řekl chlapec, jakmile si všiml, že už ho skoro přemluvil. "Když někdo miluje, dokáže se stát čímkoli, co bylo stvořeno. Když někdo miluje, vůbec nemusí rozumět tomu, co se děje, protože všecko se začne dít v nás a člověk se může proměnit ve vítr. Pokud mu ovšem nějaký vítr pomůže."

Vítr byl velice pyšný a chlapcova slova ho podráždila. Začal foukat rychleji a vířil pouštní písek. Nakonec však musel uznat, že přestože proletěl celý svět, neví, jak proměňovat lidi ve vítr. A neznal Lásku.

"Když jsem se proháněl po světě, všiml jsem si, že hodně lidí mluví o lásce a dívá se přitom k obloze," řekl vítr, kterého zlobilo, že se musí smířit se svými mezemi.

"Možná by ses měl raději zeptat oblohy."

"Tak mi pomoz," požádal ho chlapec. "Zahal to tu prachem, abych se mohl dívat na slunce a neoslepnout".

Vítr tedy zadul ze všech sil a obloha byla plná písku, přes který místo slunce prosvítal jen zlatý kotouč. V táboře nebylo pomalu nic vidět. Muži z pouště už ten vítr znali z dřívějška. Jmenuje se samum a je podle nich horší než mořská bouře - oni totiž moře neznají. Koně řičeli, zbraně zasypával písek. Jeden velitel se na skalisku obrátil ke generálovi: "Bylo by možná lepší s tím skončit."

Chlapce už skoro neviděli. Tváře měli zahalené modrými šátky a v očích se jim teď zračil jen úžas.

"Skončeme s tím," naléhal také jiný velitel.

"Chci vidět velikost Alláhovu," řekl s úctou generál. "Chci vidět, jak se lidé proměňují ve vítr."

Zapamatoval si však jména těch dvou mužů, kteří projevili strach.

Jakmile vítr utichne, zbaví je velení, protože mužové z pouště strach necítí.

"Vítr mi pověděl, že znáš Lásku," řekl chlapec Slunci. "Jestliže znáš Lásku, znáš také Duši světa, která je učiněna z Lásky" "Z místa, kde jsem," pravilo Slunce,"mohu vidět Duši světa. Ta se dorozumívá s mou duší a společně dáváme růst rostlinám a posíláme ovečky do stínu. Z místa, kde jsem - a jsem hodně daleko od světa -, jsem se naučilo milovat. Vím, že kdybych se jen o trochu víc přiblížilo k Zemi, všechno na ní zahyne a Duše světa přestane existovat. Proto se na sebe díváme a milujeme se; já jí dávám život a teplo a ona zase mně smysl života."

"Znáš Lásku," opakoval chlapec.

"A znám Duši světa, protože si hodně povídáme na téhle nekonečné cestě Vesmírem. Říká mi, že její největší problém je v tom, že až dosud jen nerosty a rostliny pochopily, že vše je jedno. A k tomu není třeba, aby železo bylo stejné jako měď a aby měď byla stejná jako zlato. Každý v tom jednom plní své přesné určení a všechno by bylo symfonií míru, kdyby se Ruka, jež to vše napsala, byla zastavila po pátém dni stvoření. Nastal však ještě šestý den," řeklo Slunce.

"Jsi moudré, protože vidíš všecko s odstupem," odpověděl chlapec. "Ale přece jen neznáš Lásku. Kdyby nebylo šestého dne stvoření, nebylo by člověka a měď by byla navždy mědí a olovo olovem. Je pravda, že každý má svůj Osobní příběh, ale ten se jednoho dne naplní. Je tedy třeba proměnit se v něco lepšího a mít nový Osobní příběh, dokud Duše světa nebude skutečně jedním jediným,"

Slunce se zamyslelo a rozhodlo se zářit ještě víc. Vítr, jemuž se ten rozhovor zamlouval, zadul také silněji, aby Slunce chlapce neoslepilo.

"Proto existuje Alchymie," řekl chlapec. "Aby každý člověk hledal a nalezl svůj poklad a chtěl pak být lepší než ve svém dosavadním životě. Olovo bude plnit svou úlohu, dokud je svět nepřestane potřebovat; pak se bude muset proměnit ve zlato.

Tak to dělají Alchymisté. Ukazují, že když se pokoušíme být lepší, než jsme, všechno kolem nás se také zlepšuje." "A proč říkáš, že neznám Lásku?" otázalo se Slunce. "Protože Láska neznamená stát na místě jako poušť, ani létat světem jako vítr, ani pozorovat všechno z dálky, jako ty. Láska je síla, která proměňuje a zlepšuje Duši světa. Když jsem do ní pronikl poprvé, myslel jsem, že je dokonalá. Pak jsem však viděl, že je odrazem všeho tvorstva a jsou v ní jejich války a vášně. To my živíme Duši světa, a země, kde žijeme, bude lepší nebo horší podle toho, jací budeme my. A tady záleží na síle Lásky, protože když milujeme, vždycky si přejeme být lepší, než jsme."

"Co ode mě chceš?" zeptalo se Slunce.

"Abys mi pomohlo proměnit se ve vítr," odpověděl chlapec. "Příroda mě zná jako nejmoudřejší ze všeho tvorstva," řeklo Slunce. "Nevím však, jak tě proměnit ve vítr."

"Na koho se tedy mám obrátit?"

Slunce se na chvíli zamyslelo. Poslouchal je vítr, a ten po celém světě roznese, že jeho moudrost je omezená. Není však možné tohohle chlapce, který mluví Řečí světa, nějak odbýt. "Promluv si s Rukou, která všechno napsala," rozhodlo Slunce. Vítr spokojeně zahučel a zadul silněji než kdykoli předtím. Stany se začaly vytrhávat z písku a zvířata se vymanila z otěží. Muži na skále se drželi jeden druhého, aby je nesmetly poryvy větru.

Chlapec se tedy obrátil k Ruce, která všechno napsala. Ale místo aby něco řekl, zůstal zticha, protože cítil, že i Vesmír mlčí. Ze srdce mu vytryskla síla Lásky a on se začal modlit. Modlil se jako nikdy dřív, protože to byla modlitba beze slov a bez proseb. Neděkoval za to, že ovce našly pastvu, ani neprosil, aby prodal víc skla, ani nežádal, aby žena, kterou poznal, čekala na jeho návrat. V nastalém tichu chlapec pochopil, že i poušť, vítr a slunce hledají znamení, která ta Ruka napsala, a snaží se uskutečnit svou cestu a pochopit, co je napsáno na pouhém smaragdu. Věděl, že ta znamení jsou rozeseta po Ze- mi a v Prostoru a že zdánlivě nemají žádný důvod či význam, a že ani pouště, ani větry, ani slunce a ani lidé nevědí, proč byli stvořeni. Ta Ruka však k tomu všemu důvod má a jen ona je s to dělat zázraky, měnit oceány v pouště a lidi ve vítr. Protože jen ona chápe, že vyšší záměr posouvá Vesmír k bodu, kde se šest dní stvoření promění ve Velké dílo.

A chlapec se pohroužil do Duše světa a viděl, že Duše světa je částí Duše Boží, a viděl, že Duše Boží je jeho vlastní duší. A že tedy může konat zázraky.

Samům toho dne dul jako nikdy dřív. Po mnohá pokolení se pak mezi Araby vyprávěla zkazka o mládenci, který se proměnil ve vítr, pobořil vojenské ležení a vzdoroval síle nejmocnějšího generála z pouště.

Když samum ustal, všichni se podívali k místu, kde mladík stál. Už tam však nebyl; zahlédli ho až na druhém konci tábora vedle hlídky skoro zasypané pískem.

Takové čáry muže vyděsily. Jen dva lidé se usmívali: Alchymista, protože našel pravého učedníka, a generál, protože tento učedník pochopil slávu Boží.