Její poznámka mi připomněla hinduistický příběh o vzdání se. popisuje zaručenou metodu používanou v Indii k úspěšnému chytání opic. Lovci vydlabou kokosový ořech a vyvrtají do něj přesně tak velký otvor, aby se do něj vešla ruka opice. Pak připevní kokos k zemi a dovnitř vloží lákavou potravu. Když opice objeví večeři, prostrčí ruku otvorem a uchopí ji. Ale jakmile nic netušící oběť uchopí potravu, ruka sevřená v pěst už otvorem neprojde. Než by se opice vzdala nečekaného pamlsku, zůstane raději s rukou polapenou v kokosu a stane se snadnou kořistí pro lovce.

Stejně jako opice by mnoho lidí raději zemřelo, než by se vzdalo. Proč je pro nás tento zážitek tak obtížný?
Proč musí být tolik z nás nejprve přitlačeno ke zdi, poraženo ranami návykového chování, než se vzdáme? Jedním důvodem je to, že tento moment často vyžaduje změnu identity, vzdání se představy o sobě. Jako lidské bytosti se většina z nás silně ztotožňuje se svým malým já, ego-existencí, jako člověkem se zakořeněnou představou o tom, jaké "já" vlastně je. Pohlížíme na sebe jako na hmotné jedince, kteří existují v omezené realitě. Je to nezbytné, abychom vůbec mohli žít.

Překonání úzce vymezeného pojetí sebe sama může nahánět strach - jako by se po nás chtělo, abychom se zcela vzdali své identity. I když vzdání se má v sobě zárodky duchovního růstu, je většina z nás natolik odloučena od svého pravého Já, že kdybychom se odevzdali, upadli bychom do neznáma. Co nám pak zůstane? Ironií osudu je, že pokud se máme změnit, musíme se vzdát představy o tom, kdo jsme. Stejně jako je vzdání se jedné činnosti nezbytné k tomu, aby mohl člověk udělat něco nového, tak je nutné se odpoutat od svého malého já, abychom mohli poznat pravé Já a začlenit ho do svého života.

Většina z nás navíc staví svůj život na pozici ovládání. Vytváříme si ochranné strategie, abychom přežili v nestálém světě, formujeme nadstavbu obrany, popírání, tvůrčích mechanismů a vzdoru, které nám dávají zdání moci. Tím získáváme určitý pocit vítězství nad životem, ale nakonec dospějí naše snahy do mrtvého bodu. Z pozice jednotlivých osobností začínáme předpokládat, že můžeme uspořádat a řídit každou část svého života, včetně ostatních lidí.

Jak jsme viděli, vytvoření falešné identity a návykového chování oslabuje nebo přerušuje spojení s tvořivou silou, jíž se všechno řídí. Po nějaké době získáme iluzi, že máme vše v rukou, a často také, že se svět točí kolem nás a našich potřeb. Nakonec se jednou rukou snažíme ovládat svou realitu, jako bychom seděli na místě řidiče.

Mnozí začnou být arogantní, pyšní nebo světáčtí, aby zakryli ohromný pocit studu, strachu a nejistoty. Duchovní zdroj nám zůstává skryt a my jsme příliš zaměstnáni sami sebou, než abychom si uvědomili jeho existenci nebo sílu.

To se stává do určité míry každému z nás. Svou podstatou jsou naše životy nepředvídatelné a nestálé. Někdo jednou řekl: "Jediná věc, na kterou se můžeme spolehnout, je změna."

Vteřina uplyne a další je naplněna nejistotou neomezených možností. Tato skutečnost může být vzrušující i hrozivá. Protože se mnoho lidí bojí změny, ulpívá na známých věcech. Naše známá realita, i když může být nepříjemná nebo obtížná, nám dává alespoň určitou míru pociťovaného bezpečí a vymezení. Když jsme konfrontováni s možnou změnou našeho běžného způsobu existence, většina z nás se vyleká . Cítíme se bezpečněji, když zůstaneme uzavřeni ve svém známém vězení, než abychom riskovali únik ven.

Přirozená setrvačnost lidského ega je znásobená u člověka, jehož život je plný chaosu, nestability, násilí nebo týrání. Při ohrožení se obracíme ke svému nekonečnému zdroji a snažíme se získat kontrolu, abychom nalezli alespoň zdání zdravého rozumu a bezpečí. Když kolem sebe nevidíme pořádek, jsme zmateni. Převezmeme-li kormidlo, získáme pocit normálnosti a kapitulace se nám zdá nebezpečná. Léta jsme si budovali pevnost (iluzorní) síly a bezpečí, a zřeknutí se naší falešné identity nás proto děsí. Vzdáme-li se kontroly, můžeme pocítit bolest a strach.

Pro člověka prodělavšího fyzické, slovní nebo sexuální týrání je kapitulace často spojena s násilím. Bezmoc pro ně znamená být přemožený, bezbranný, zraněný. Vzdát se kontroly znamená být ovládán mocnou, surovou silou. Představa, že vzdání se otevírá cestu k laskavosti, k lásce a větší duchovní síle se zdá být cizí. Je těžké pochopit, že vzdáme-li se, dojde k proměně a růstu. Zkušenost nás naučila, že obranné mechanismy je třeba zachovat za každou cenu. Jednat jinak znamená být přemožen.

Vzdání se vyžaduje rovněž pokoru. Znamená to, že musíme nechat padnout fasádu falešné pýchy a arogance a odhalit své slabosti. To může být opět děsivé pro ty, kdo se spoléhají na své obranné mechanismy jako na ochranu proti možnému násilí. Ve skupinách lidí uzdravujících se ze závislosti slýcháme heslo: "Po pokoření přichází pokora." To platí pro mnohé z nás. Musíme zažít pocit, že se z nás stala naprostá nula, než odhodíme své obranné štíty. Pokoře se můžeme naučit pouze prostřednictvím hazardního, nekontrolovaného, bláznivého návykového chování, které nás tlačí ke dnu a ničí naši sebeúctu.

Společenské role mohou být dalšími překážkami na cestě ke vzdání se. Například mnoho mužů v naší společnosti je vychováváno v přesvědčení, že musí být silní, výkonní a mít vždy vše pod kontrolou. Rodiny a kolegové se spoléhají na jejich schopnost udržet zdání stability. "Chlapi přece nepláčou," je nepsaným zákonem pro muže. "Opravdoví chlapi" jsou stále ve střehu, nevyjadřují své city ani neodhalují svou zranitelnost. Historicky je kapitulace spojena se ztrátou všeho ve prospěch nepřítele ve válce, znamená vzdát se moci, majetku, cti. Hrdinští válečníci se nikdy nevzdávají. Přiznání osobní bezmoci ukazuje na ztrátu iluze potence. Kdyby něco takového měl muž udělat, ztratil by část identity, kterou mu naše kultura přisoudila.

Problém je zcela odlišný v případě rasových a kulturních menšin, osob s nepřijímanou sexuální orientací, žen a dalších, které společnost pokládá za slabší. Mnozí z těchto lidí jsou již demoralizováni a nejsou si vědomi vlastní síly. Další považují bezmoc za něco, z čeho má člověk vyrůst. V zápase za uznání a rovnoprávnost se snaží získat sílu a schopnosti. Kapitulovat znamená vzdát se toho, zač bojovali. Znamená to návrat k podřízenosti a povolnosti, které tak dobře znají. Moc pro ně znamená panovačnou politickou, společenskou a individuální autoritu, která jim určila jejich nerovnoprávné postavení. Dokonce i termín "Vyšší moc" může navodit představu podobné utlačující síly.

Staneme-li se však bezmocnými, získáváme větší sílu. Když prožijeme smrt ega, zříkáme se neefektivních a nepřirozených způsobů existence a otevíráme se zdrojům pravého Já. Bez ohledu na naše společenské postavení v nás může stav kapitulace probudit velkou sílu, která je nesrovnatelně silnější a trvalejší než zdánlivá moc naší společenské identity.

Na rozdíl od křehké jistoty spojované s ovládáním a vlivem, je tato hluboká síla živá, spolehlivá a nezměrná.