Už se lze odvážit myslet v kontinentálních a dokonce globálních měřítcích. Po Fukuyamovi a Huntigtonovi se i jejich následovník Niall Ferguson (Válka světa – Věk nenávisti) zamýšlí se nad otázkou, proč bylo 20. století obdobím obrovské míry násilí. Píše o korelaci mezi etnickým konfliktem a hospodářskými faktory. Hospodářský růst ale přitom může být podle něho destabilizující právě jako rychlý hospodářský úpadek. Násilí v minulém století je prý nesrozumitelné, pokud ho nestudujeme v jeho imperiálním kontextu.

Proč ne, na všem je „pravdy trochu“. Jen mi stále schází poněkud lidštější pohled na věc. Zatímco dosud historici pracovali jen s následky, dnes se již nabízí možnost začít uvažovat o skutečných příčinách dějinných zvratů. Všechna impéria, všechny panovnické rody, všichni velcí i provinční politici byli jsou a budou jen lidmi, s čistě lidskými vlastnostmi, o čemž se přesvědčujeme i my dnes a denně. „Považuji to za smutný intelektuální defekt a nebezpečnou charakterovou vadu,“ napsal americký politolog českého původu Zdenek Slouka na konto Václava Klause (který co řekne a napíše, tak to musí být a nikdy to nemůže být jinak), ale právě tak to platí o většině nejen našich politiků. Jak často jsme v dějinách lidstva museli ex post zjistit, a jak často i za našich životů jsme s překvapením zjistili, co všechno a jak krutě dokáže způsobit a zkazit jeden jediný muž s nějakým tím intelektuálním defektem či charakterovou vadou.

Nabízím poněkud alternativní myšlenku: co když prvotní příčinou rozmachu násilí v 20. století byl nárůst medicínského způsobu porodu?

Až do 20. století bylo porodnictví spíše určitým typem všeobecné lékařské praxe a rozhodně nebylo chirurgickou specializací. V první polovině 19. století byli prý porodníci ještě „velmi konzervativní a do průběhu porodu zasazovali velmi zřídka“(!) Radili svým studentům, aby v rámci své budoucí praxe nechávali, pokud půjdou k porodu, své lékařské brašny s nástroji raději doma a aby se vystříhali netrpělivosti.

To se ale, z našeho hlediska bohužel, ve 20. století změnilo. V Británii i v USA se odborné porodnické zásahy začaly stávat módou. Nepřímým důsledkem bylo, že počet lékařských zásahů v nemocnicích postupně narůstal. Na počátku 19. století to byla 3%, později 20 a 30% a v první třetině 20. století to již bylo 50% případů. Anglický porodník James Young na konferenci ve Spojených státech již v roce 1936 proto hovořil o zbytečných a velmi nebezpečných „orgiích“ zásahů. Od 20. let minulého století navíc porodníci v mnoha zemích začali systematicky očerňovat porodní asistentky a porodní báby. Tyto útoky nebyly ani oprávněné, ani ospravedlnitelné, avšak byly velmi efektivní. V roce 1948 již ve Spojených státech 95% žen rodilo v nemocnicích. Ve Velké Británii bylo tohoto stavu dosaženo (také díky nedostatku lůžek v nemocnicích a specialistů) až v roce 1955, u nás v 60. letech.

Mimochodem, právě v té době, v roce 1921, ve firmě General Motors, které klesaly zisky, sestavili speciální oddělení, které celá desetiletí systematicky očerňovalo, sabotovalo a poškozovalo velmi účelný a levný systém tramvají v tisícovce velkých měst USA. V roce 1951 soud konstatoval, že bylo v 90% úspěšné.

Zpět k porodům. Čím horší a delší stres těhotné ženy, a čím více lékařských zásahů, tím horší a traumatičtější porod, tím více zdravotních a psychických komplikací budoucího dítěte. Zvláště chlapečci pak v dospělosti postrádají niternou jistotu, a brání se vnější agresí, účastí v partě, ve straně, v armádě, a obdivem a poslušností k veliteli nebo k diktátorovi.

Všichni diktátoři světa původně byli buď nechtěné děti, nebo měli nevlastního otce, který je v útlém dětství bil a uzurpoval. Když je muž nejistý, brání se agresivitou a vymýšlí další způsoby, jak zabít toho, s kým nesouhlasí, ještě efektivněji. Sám o sobě by nebojoval, ale má na to zbraně.

Kulomet Maxim byl sestaven v roce 1883, první polní dělo v roce 1897, první uznávaná válečná ponorka v roce 1900, první obrněný vůz v roce 1904, první bitevní loď v roce 1906, první těžký bombardér v roce 1914, první tanky 1916 - a už se to řítilo jako na tobogánu.

První světová válka pak poznamenala skoro celou Evropu a předznamenala další vývoj od války k válce.

Za jednu další generaci začala druhá světová válka. Jedna prověřená souvislost: když nemá těhotná žena co jíst a když dlouhodobě trpí, rodí se menší a psychicky poškozené děti. V Holandsku za dvacet let od období válečné blokády a hladu dramaticky vzrostla kriminalita.

Za další generaci Vietnam, drogy, další nárůst kriminality.

Mimochodem, co se týče poškozování budoucích generací již v těhotenství, dalo by se např. psát ještě o vlivu kouření: dnes víme, že kouření dědečka a babičky negativně zdravotně ovlivní v dospělosti vnoučata. A také o neblahých psychických důsledcích kasárenského drilu ve školách a během povinné vojenské služby, chemickém a elektrickém znečistění prostředí, a dnes i o obrovském vlivu médií, negativně popisujících realitu, které v další generaci vychovávají další násilníky. Násilné chování je totiž, jak dnes víme, naučené. Co asi budou za deset let v nějaké životní krizi dělat kluci, kteří v dětství zažili válku v Jugoslávii? Malí Afgánci, Čečenci,  Palestinci, Kašmířané, Súdánci, či Íráčané? Proč se asi tak snadno dají vyprovokovat k násilí v Evropě žijící mladí muslimové, rozeštvávaní soukromými televizními kanály?

Špatně porozený a niterně nejistý člověk, muž (chybí i běžně dostupná duchovnost), má dobyvačně agresivní vztah ke všemu, čeho se obává, tedy i k přírodě (děloha je prvním ekologickým prostředím). Proto i současná ekologická krize.

Podle Michela Odenta (viz vynikající a přehledné stránky www.wombecology.com) se dnes, „díky“ medicínským zásahům a následného přerušení přirozeného průběhu porodu, rodí již několikátá generace bez lásky! Rozuměj, bez hormonu lásky oxytocinu (protože při lékařsky vedeném, rozuměj, přerušovaném a tedy zpomaleném nebo zastaveném porodu je rodičce následně aplikován oxytocin umělý). Ženy matky pak nenalézají ten správný mateřský pud a vztah ke svým dětem, jejich synové následně nenalézají vnitřní (sebe)jistotu a dcery schopnost zdravě a šťastně porodit. A tak dále a tak dokolečka. Jsme všichni oběti obětí a dokud nám to nedojde a nezačneme to měnit, bude stále hůř.

I v předchozích stoletích těhotné ženy trpěly a i tehdy se rodily postižené děti. Ale ve spojení s dramatickým nárůstem počtu lékařsky vedených porodů, a s tím související stále efektivnější válečnou a propagandistickou mašinérií a také mužskou glorifikací válečníků a násilníků (dějiny Evropy a světa jsou dějinami válek a násilí), byly a jsou dlouhodobé negativní důsledky těchto mužských zásahů do přirozených procesů a společenských trendů právě ve 20. století stále zřejmější.

Jsem si jist, že by se takto dala vysledovat přímá souvislost mezi nárůstem např. císařských řezů (a použití kleští a aplikací epidurální analgezie atd.) - a nárůstem agresivity, drogových závislostí a neschopností politiků si naslouchat a domluvit se.

Co když si již sto let systematicky „šlechtíme“ budoucí násilníky, teroristy a agresory jen tím, že rodíme násilně, v mužském tempu a mužskými metodami? Poškození pak v další generaci vyprodukují ještě víc poškozené.

Lze si jen přát, aby, když to dobře dopadne a začneme to měnit, bylo 20. století v budoucnosti výstražně označeno jako „století bez lásky“.

Lze si jen přát, aby už děti našich dětí s nepříjemným a smutným překvapením zjistily, jak jsme byli v tom 20. století bez lásky zaslepení a nevšímavě a ignorantsky hloupí, a že stačilo změnit způsob, jakým se rodí děti, aby se změnil svět.