Zastavení první - nedělní.

V odpoledních hodinách obcházím bos mystický Avalon. Avalon leží na hlavní energetické linii Anglie - linii sv.Michala.

Na začátku meditační cesty ještě hlava kontroluje cestu, na které roste v hojném počtu Pupava obecná, ale od chvíle, kdy jsem začal s kopcem hovořit kdo jsem, odkud jsem a jaký mám záměr a záměr jsem počal provádět s pomocí bubnu, nepohodlná cesta ustoupila do pozadí a já se přestal o bodláky zajímat a ony tam najednou spolu s kopřivami nebyly.

Kopec jsem obešel jeden a třičtvtě krát a moji cestu na vrchol slavného kultovního místa, ukončil úžasně hladký kámen a úžasný starý strom stojící mimo trasu cestičky, která sledovala vrstevnici kopce. Strom - ověnčený pentlemi, korálky a dalšími dárky, v dávné době vyvrácený a pokroucený, s obnaženými kořeny, vypadal, že se každým okamžikem rozejde vzhůru do kopce. Kámen ležící na strmém svahu vypadal, jako kýl šalupy, který vykukuje z vody a sjíždí z boku obrovské vlny.

Došel jsem až k nim, přerušil jsem meditaci, usadil jsem se, přivolal jsem duchy místa a požádal je o jejich souhlas, abych mohl pobýt na tomto zvláštním místě s výrazně příjemnou energií.

Začal jsem bubnovat - bubnoval a zpíval jsem duchům místa. Při bubnování jsem zjistil, že je kámen popsaný jmény návštěvníků. Při bližšim zkoumání za neustálého bubnovaní a zpěvu jsem si povšiml, že přímo proti místu, kde sedím je vyškrábáno v kameni mezi jednotlivými jmény drobné mezikruží s nádhernou symbolikou nekonečna (jako třístranný květ). To jsem ještě seděl na kmeni stromu, ale po ukončení kontaktu s duchy místa, jsem usedl na zem, abych pokračoval ve svém záměru.

Seděl jsem na zemi mezi kamenem, kořeny stromu a kmenem stromu a pokračoval v přerušeném bubnování. Asi po hodině a půl, jsem meditaci Kvetoucího stromu ukončil. Poděkoval jsem duchům místa a na rozloučenou jsem místu nechal jako dar můj nerozlučný šamanský náramek, ktery jsem zavěsil k ostatním dárkům. Strom po bližším pohledu jsem určil jako hloh obecný, který je posvátným stromem víl. V kameni jsem našel ještě další dva podobně vysekané znaky, stejného drobného měřítka a s jinou symbolikou. Od Johna jsem se později při sharingu dozvěděl, že kámen je zasvěcen třem bohyním.

Vystoupal jsem v tichosti k věži na vrchol kopce, kde mne myšlenky zavedly zpátky do historie, kdy jeden král nechal na vrcholu této slavné hory u této věže pověsit opata slavného kláštera (z města Glastonbury, ležícího pod kopcem), který před tím nechal rozvalit.

Na vrcholu se shledávám s Gábi, oba ležíme a díváme se do plujících oblak a já si začínám uvědomovat tu krásu svobody, kdy jeden bosý člověk se svým hlasem a zvukem bubnu, chodí kolem kopce a při chůzi se setkává s ostatními lidmi- turisty, kteří ho míjejí prakticky bez povšimnutí ( dospělí a spousta dětí). Začli jsme si s Gábi povídat a já si najednou začal drbat lítka na nohou. S myšlenkou, že aspoň nedostanu revma, jsem začal vytahovat z chodidel ostny.

Zastavení druhé – pondělní.

Ze západních útesů shlížím na úžasné divadlo odehrávající se pode mnou . Tři delfíni připlouvají od severu k jihu. Je krásné pozorovat jejich hravost , jejich sílu a cítit jejich vyzařující lásku. Mizí za útesem a naše skupina se vydává dál, aby za dalším útesem uviděla lovící skupinu tuleňů. Proti předchozí scéně je pohyb více statický, krátké spočinutí nad hladinou s čumákem nahoru a potom dlouhé ponoření do vod Atlantiku za svou večeří. Ještě dnes mám ty obrazy v sobě.

Zastavení třetí – středeční.

Od rybářské vesničky stoupám chodníkem na útesy. Užívám si větru a vody. Svěží vítr zdvihá na moři vlny a žene je k pobřeží, na kterém se rozbíjejí o skály, nebo se zklidní v malé pláži. Chodník se vine po hřebeni pobřeží a najednou jsem u křižovatky čtyř cest, kde již čeká John se svým výkladem.

Jsme u Logan Rocku, keltského hradiště se třemi valy, vybudovaného k ochraně svatyně. Vlastní hradiště je oblý kopec, který po stranách je chráněn úžlabinami padajícími k moři. Svah ke svatyni je skalnatý. Těsně před sedlem je poslední obranný val. Vlastní skalní hrad - keltská svatyně je skalní útvar na jehož vrcholu je šikmo vztyčený kamenný Lingam vsazený mezi skaliska .

Zůstal jsem na vrcholu druhého pásma obrany se Srdcem Bílé Skály a byl jsem uchvácen pohledem na svatyni obklopenou mořem. Podívali jsme se na sebe a každý z nás se vydal svou cestou. Já jsem zprvu slézal kopec vyšlapanou cestičkou, ale to se mi po chvilce přestalo líbit a tak jsem se vydal k levé hraně přírodní skalní hradby, kde jsem uviděl pod sebou ve skalách kamenné křeslo - sedák, s dvěma područkami a opěrákem. Trůn krále napadlo mne, a po dvou neúspěšných pokusech jsem se napotřetí na trůn vydrápal z jiného směru. Byla to pro mne fuška, měl jsem strach že spadnu.

Poměrně pohodlně jsem se usadil, a postupně jsem zklidnil dech. Zavřel jsem oči a začal jsem snít o historii místa. Najednou jsem pocítil, že mé ochranné energetické pole se směšuje s energií jiné bytosti. Byl jsem zvědavý, kdo to je a tak jsem začal pomalu otvírat oči.

Pode mnou ve vzdálenosti dva a půl metru seděla ve štěrbině mezi skalisky liška a dívala se na mne a já se začal díval na ni. Zprvu na mne nejvíce zapůsobila jasnost a prozářenost barev jejího kožichu - to jsem ji ještě pozoroval jako celek. Po chvíli jsme se již ale dívali navzájem z očí do očí. Moje energie byla velmi potlačena předchozí meditací a tak jsem měl pocit, že si beru z jejích očí její energii a že se stávám liškou. Po chvíli, jakoby se zasmála , postavila se na čtyři a lehce proběhla štěrbinou na levo ode mne.

Kdybych natáhl nohu, dotkl bych se jejího hřbetu. Seděl jsem nevěřícně na trůnu ještě chvilku, skály byly stále stejné, mechy byly zelené a modré zvonky květů zářily modře, a štěrbina pode mnou zela prázdnotou, jako kdyby naše setkání nikdy nenastalo. Sešplhal jsem z trůnu a skaliska na cestičku, kterou jsem slezl do sedla, kde jsem ulehl v závětří na skálu a přemýšlel jsem o tomto podivném setkání.
(Liška - jih, totem: rodina, rodová magie, vychytralost, tajemství, jasnovidectví, rychlost - tak toto setkání popsal při sharingu John).

V polospánku mne kolébaly vlny moře, všudepřítomný vítr, světlo slunce a stíny mraků.

Zastavení 4.- kamenný kruh

Odložené cvičení se na podruhé povedlo - nepršelo. Pomalou chůzí přicházíme ke kruhu po známé cestě. Zdravíme se s jednotlivými kameny ve směru pohybu slunce a každý hledá ten svůj. Kruh je o průměru do 15m a tvoří jej devatenáct žulových kamenů o výšce od 0,8m do výšky 1,5m.

Moje meditace spočívá v pomalé chůzi, v energetickém napojení na přicházející kámen, v pozdravu, fyzickém kontaktu a vyslovení záměru. Všechny kameny jsem pozdravil pozdravem: „Všechny vztahy“. Potom jsem na ně pomalu přikládal pravou ruku, a když jsem energii necítil, tak obě ruce. Po napojení jsem vyslovil záměr. Větu „Dovolte mi s vámi tančit“ jsem střídal s větou „Chcete se mnou dnes tancovat“? Když tímto obřadem prošlla celá skupina, rozešli jsme se po směru po obvodě kruhu a usedli jsme před svůj kamen.

John začal bubnovat, ale zvuk jeho bubnu ke mně doléhal velice slabě, byl přerušován větrem, a tak jsem začal do svého miláčka bouchat také. Postupně jsem se dostával do energie lidí a kamenů až nás stříbrná energie místa přikryla všechny svou pokličkou.

Přátelé se zdvihali k tanci, tančili a padalli a já jsem viděl sám sebe jak padám při jednom regionálním cvičení, které řídil kdysi dávno Tomáš Morcínek. Vstal jsem, a šel jsem tančit s energií a nic se nestalo. Kameny se netočily a já zakotvený v první čakře jsem neupadl. Po několika pokusech navíc nám John v krátkém sharingu řekl, kde děláme chyby a co je důležité v tomto cvičení.

Vrátili jsme se na svá místa, a obřad začal nanovo. Když jsem vstoupil do kruhu, řídil jsem se instrukcemi. Odpoutal jsem se od mého točení, cítil jsem se v bezpečí svého zakotvení a najednou jsem uviděl energii kamenů. Zastavil jsem se a kameny popoběhly zprava do leva o tři místa a vrátily se nazpátek. Krátce jsem se pomalu roztáčel a zastavil . Jev se opakoval. Ještě jsem to vyzkoušel několikrát a příběh se opakoval i po jedné otočce.
Byl jsem nesmírně šťastný a připadal jsem si jak po opičce.

Zastavení šesté – baptisterium.

Jdeme prozkoumat energii Apollonovi linie. Meditační chůzí přicházím ke keltské svatyni – studánce, prameni léčivé vody nad kterou ve 13 stol. byla postavena skromná stavba – křtitelnice obdélníkového půdorysu, při delších stranách kamenné lavice, pramen a proti prameni lavice a vstup. Na kratších stranách pramen s odtokem vody v kamenném korytu, a proti němu vyvýšená kamenná plošina. Kamenné zdi dnes končí ve výšce asi jeden a půl metru.

Pramenu se přisuzují lečivé schopnosti. Zvláštností místa je, že Linie Apollona v místě vývěru pramene mění směr.
Přicházím mezi posledními a usedám na lavici vlevo od vstupu. John vypráví vše co ví o místě, o prameni, o vodě, o léčivých účincích místa.

Začínám se ponořovat do ticha meditace, ve které vytékající voda je jejím hudebním doprovodem a oslovuji víly.
Zavírám oči a okamžitě mi přicházejí barvy. Z místa, kde jsem před chvilkou viděl pramen s vodou (po pravé straně), vychází obloukovitý proud duhových barev končící v modrém světle. V intervalu cca dvou nádechů, se duha změnila v červenou barvu, která přebarvila celý obraz na červenou barvu, který vzápěti začla přebarvovat modrá barva ve které se postupně udělala další duha. A takto to pokračovalo do doby než jsem vstal, a šel jsem předat studánce svou afirmaci, přání toho, co má být léčeno.

Od studánky jsem odcházel jako jeden z posledních. Pro mne setkání s touto svatyní bylo jedno z nejsilnějších setkání s liniovou energií.

Zastavení sedmé - den pátý.

Prší, ale na jižním pobřeží je prý hezky. Tak vyrážíme. Cesta je naplánovana na útesy pod Koncem Světa, do míst, kde vstupuje na půdu Anglie linie sv. Michala. Od minibusu vylézáme na útesy, kde nás ofukuje pěkně svižný vítr. Moře je podstatně více rozbouřené než v minulých dnech.
Pro mne je tento den význačný tím, že se ve mně probudil vševěd – pronesl jsem na útesech před společností památnou větu: „Nikdy nečůrejte proti větru“! Po čase, když to šlo, jsem si stoupl po větru a uvolnil jsem se do močení.V tom samém okamžiku začlo mžít. Pomyslel jsem si: „Bude duha“. A najednou mi to seplo. Autopissing. Byl jsem durch- vlhkost byla rozložena od poklopce, až po temeno hlavy a dolu k nohám podle zákona - ubývala se čtvercem vzdálenosti od vadžry spočívajícího v pravé ruce. Pravda je ta, že proud se země vůbec nedosáhl. Začal jsem se loudat za ostatními a předstíral jsem , že hledám kameny. V tom větru jsem osychal poměrně velice rychle. Přesto jsem ale zaplatil daň- nevím, kde Michalova linie vstupuje do Anglie.

Z toho plyne poučení:

Při větším větru nečůrej proti větru, ale ani po větru. Jistějši je usednout na zem a pustit to do mechu.

Se skupinou jsem se spojil po půl hodině při sestupu s útesů k nádherné pláži. K pobřeží se valily s hukotem třímetrové vlny a jak narážely na podvodní skaliska a mělčiny, tak ztrácely svou energii. Přesto jsem si ale zaplaval ve skalní průrvě - štěrbině, do níž z jedné strany narážely ty vlny a z mé strany již byla klidná laguna. A do té jsem se s chutí nahý ponořil.

Příhodu jsem si nechal pro sebe.

Zastavení osmé - den sedmý - visionquest.

Zvolil jsem spolu se Srdcem Bílé Skály Logan Rock. John nás po jedné hodině dovezl do vesnice, kde jsme při první návštěvě Obřího hradu usedli do minibusu a vraceli se domů, řekl „ve čtvrt na osm“ a zmizel. A já si vzápětí uvědomil, že mám jenom buben a spacák , a že nemám ani pas, ani peníze, ale ani telefon a adresu místa, kde jsem do této chvíle ztrávil týden svého života.

Již na cestě k meditačnímu místu jsme se rozdělili. Já jsem šel napřed a zvolil jsem místo po pravé návětrné straně, s výhledem na útesy s Obřím hradem a na rozbouřené moře. Vlny jsem odhadoval kolem šesti metrů, vítr se mnou cloumal v silných poryvech. Celá scenerie byla doplněna o nesmírný hluk způsobený větrem a vodou ve kterém nebylo slyšet ani houkání výstražné bojky. Připadal jsem si, jako kdybych stál vedle startujícího tryskáče.
Nejdřív jsem si užíval větru, roztáhl jsem paže a položil jsem se na něj a společně s tímto pocitem svobody letu jsem pozoroval valící se vodu pode mnou. Potom jsem našel místo pro meditaci. Od útesů a valicího se větru mne
chránil od západu vyčnívající podlouhlý kámen čtyřicet centimetrů vysoký a na severu vyčníval ze země vrcholek skaliska, a to vše bylo srostlé s plochou skálou.

Když jsem si živlů dostatečně užil, přemístil jsem se na výše popsanou skální plošinu, začal jsem bubnovat a hovořit s duchy místa. Potom jsem bubnoval , tančil a zpíval do konce.

Když jsem se vrátil, seděl jsem na zemi s bubnem ležícím na pravé noze. Po krátkém spočinutí, jsem začal připravovat místo, zajistil jsem oděv a boty, připravil spacák a doplnil chybějící směrové kameny, vstal a začal jsem přivolávat šest směrů. Zvuk hlasu s magickými silnými slovy, zvuk bubnu a svist větru a stálý hlomoz způsobily, že jsem dostal strach z mé drzosti: „ co si ten malý červ dovoluje „ - ale to byla jen má mysl, která mi tak dávala na jevo „ Ještě jsem tady“.

Po přivolaní směrů jsem usedl a po krátkém spočinutí jsem vyslovil svůj záměr: „Prosím tě východe, západe, jihu a severe, ukažte mi silová zvířata směrů, abych se poučil. Atˇ přijdou“. Poté jsem celý prokřehlý vlezl do spacáku. Než jsem zavřel oči a zavázal je šátkem, stál a plachtil nade mnou dlouhou dobu svobodný racek. Když oči zavřu vidím ve většině případů barvy.

Viděl jsem barvy. Červená mazala valéry jasných sytých barev , žluté, zelené, modré a od dalšího modrého pole to začínalo nanovo. To trvalo velmi dlouho a najednou se energie zastavila v modrém spektru, které začalo postupně tmavnout v ocelově šedou pohybující se masu vod, ve které najednou od jihu připlouvají desítky vorvaňů a já mám pocit, že voda kterou vydechují padá na mou tvář. Obraz mizí a od západu přichází obrovská želva a zůstává stát na pravé straně (západ) obrazu.

Potom se dlouho neděje nic. Ležím v klidu, dýchám a nemám žádné požadavky. Pojednou se stříbrné pole začne vířit a lehce šednout a od východu přilétají dva sokoli, kteří se vzájemně proplétají v letu kolem sebe, jakoby se milovali v divokém reji - to byl můj původní výklad, dnes, když si to vizualizuji mám pocit, jako kdyby se prali o kořist. Obraz se vzápětí mění- od severu přibíhá kůň, ve stříbrném poli se zjevuje bílý, ale já najednou sedím na hřbetě koně se stříbrně černou hřívou (antracit), který se mnou cválá od severu k jihu-před očima mám jeho hlavu a vlající černou hřívu, jejíž žíně mně šlehají do obličeje. Obraz zmizí, směry mne daly zprávu. Pomalu se vracím, protahuji se, otvírám oči a odhaduji čas na něco před pátou. Napiju se. Venku je stále stejně a tak zalézám do tepla spacáku. Okamžitě jsem se vrátil. Užívám si zobrazené energie, když tu obraz zešedne a já vidím před sebou skálu, za kterou se pohybují krásné kulaté uši s částí hlavy. Očekávám, že to bude úžasné zvíře, nejméně americký lev-puma nebo prostě nějaká úžasná kočka jako puma. Jsem napjatý jak toto skončí. Když tu najednou to vykouklo a byla to myš, kterou jsem já viděl jako kdybych byl taky myš. Prostě myš viděná z myšího horizontu. Koukla na mně a zmizela na západě. Skála se rozplynula v šedostříbrný jiskřící obraz, do kterého ze západu se vysunula obrovská hlava bílého ledního medvěda.

Vše se opět změnilo v stříbřitě lesknoucí obraz a já jsem ležel a znovu a znovu jsem se vracel k tomu co jsem viděl. Po čase jsem se posadil, sundal jsem šátek z očí a zrušil jsem kruh. Začal jsem s pomocí bubnu děkovat a propouštět jednotlivé směry. Vítr stále dul, poučen minulostí přemístil jsem se ze skály na mech, usedl jsem do něj a ulevil si. Čas jsem odhadl na po půl šesté. Vrátil jsem se na skálu, začal jsem bubnovat s nohama ve spacáku a děkoval jsem duchům místa za přijetí.

Bubnoval jsem až do příchodu Srdce Bílé Skály. John přijel přesně na minutu. Poselství silových zvířat mi druhý den při sharingu rozklíčoval John.

Toto vše se událo v magickém Cornwallu.

Děkuji všem účastníkum skupiny Tonnymu, Lin, Liz, Marion, Ursule, Gabi, Daně, Milanovi a Jitce za vzájemnou podporu, toleranci a přijetí.

Zejména pak děkuji Johnovi za jeho učení a zejména za jeho sharingi, Liz za jeji spoluúčast na tomto učení a Gabi za překlad.

Všem účastníkům dohromady, pak za úžasné chvíle při přípravě dobré stravy- snídaní, obědů a večeří pod taktovkou Liz a Gábi.

Dále přeji těm, co budou číst tuto zprávu, aby se jim podařilo prožít podobné zážitky, jaké se přihodily všem účastníkům tohoto setkání.