20. června 2006 využil televizní zpravodajský pořad konání mezinárodního kongresu o umělém oplodnění žen a na besedu pozval jednoho českého, a jednoho amerického vědce. Ten den navíc v jiném čase jiný hlasatel četl zprávu o výzkumu, který prokázal, že „psychika ženy, která chce otěhotnět, je důležitější než jsme si (rozuměj, my vědci, pozn. aut.) mysleli.“ Skupina žen, léta toužících po otěhotnění, prošla v určitém sledovaném období terapií, a poté otěhotnělo 80% procent žen. V kontrolní skupině, která terapií neprošla, otěhotnělo jen 30% žen.

Když hlasatel položil celkem logickou otázku, jestli tedy již existuje nebo bude existovat nějaká specializace, něco jako porodník nebo gynekolog psycholog, i onen americký lékař a vědec na ni neodpověděl a mlžil jak český politik.

Představa, že by si tihle „odborníci“ a vědci připustili, že role muže lékaře je v těchto tak delikátních záležitostech ženských těl psychik a rytmů celkem mizivá a vlastně (samozřejmě až na palologické výjimky) zbytečná, je mimo rozlišovací schopnost těchto mužů.

Mám s takovými „vědci“ řadu zkušeností. Před deseti lety jsem se doslechl o prý pravidelném muzikologickém kongresu, který se pořádá v Brně. Jedna psycholožka se specializací muzikoterapie si ode mne tehdy půjčila nějaké ty cizojazyčné knihy o současných muzikoterapeutických trendech, a když je pak vracela, vyprávěla o svých zážitcích. Vyptával jsem se tedy: Jaké to bylo? Výborné, jako obvykle, zněla odpověď. Jaké nahrávky jste si pouštěli? Žádné, to byla přece odborná vědecká konference, divila se. Cože, žasl jsem, byl tam vůbec nějaký přehrávač? Ne, nebyl, přiznala. Zaujal vás tam nějaký referát? No, tým z Německa (jak vyplynulo později, muzikologů z bývalé NDR), referoval o úspěšném pokusu s těžce mentálně poškozenými dětmi. Dali dětem dřívka a bubínky a každý den se jim podařilo, že děti několikrát bouchly. Za rok se ukázalo, že se stav těchto dětí mírně zlepšil, vyprávěla.

Před třiceti lety jsem v jednom tehdejším časopise zahlédl kreslený vtip jednoho našeho dodnes známého karikaturisty, který již tehdy docela dobře metaforicky ale o to výstižněji ilustroval mimochodnost tohoto způsobu vědy pro vědu. Na chodbě stál reportér s mikrofonem a zpovídal typického muže v bílém plášti. Kousek dál byl vidět vchod do velkého sálu, ve kterém na zkrouceném laně od stropu visel pes se závažím dole tlapách, a vedle něho člověk také visící na zkrouceném laně, s poněkud větším závažím na svázaných nohách. A onen vědec říkal: „No, ještě to nevíme určitě, ale podle posledních výsledků to vypadá, že člověk vydrží víc než pes.“

Jiní současní američtí „vědci“, o jejichž zjištění informovala týž den BBC, zase zjistili, že mírný stres těhotných žen může mít nečekané pozitivní důsledky. Matčin stres má prý na potomka pozitivní vliv – rychleji se rozvíjí. „Mysleli jsme, že objevíme známky emočních dysfunkcí, místo toho se nám podařilo dokázat pravý opak,“ řekla jedna z autorek studie. Prý za tím může stát osobnost matky. Výhodné je to prý pro ty matky, které se nervují především proto, že těhotenství a narození potomka berou jako výzvu.

Okamžitě se nabízí řada otázek: co je to „mírný“ stres? S jakou radostí vědci „očekávali“ dysfunkce a jak byli asi zklamáni, když nenastaly? Jaké důsledky mělo či má pak v dalších letech ono „rychlejší rozvíjení dětí“? Jak se měří emoční dysfunkce? Jak se projevuje ono „nervování“ sledovaných matek?

Jako pamětník dodnes vzpomínám, jak byly kdysi časopisy plné oslavných článků o dalším vítězství naší tehdy socialistické vědy, ve kterých se psalo, že jsme překonali přírodu a matky již nemusí kojit, ale mohou děti krmit umělým mateřským mlékem, které je zdravější a hygieničtější.

Ach ti vědci. Jak jsou pilní a nápadití. Jen trochu víc toho obyčejného selského rozumu bych jim nadělil, kdybych byl sudička. Zkoumají-li, jestli se nějakému mentálně poškozenému dítěti podaří bouchnout do bubínku, moc škody nenadělají. Jenže pokud se jedná o odborníky na poli těhotenství a mateřství, možná by tihle „vědci“ být honorováni až po letech, když se ukáže, jestli to, co objevili, má vůbec hlavu a patu, a jestli to jejich pokusné objekty a další spíše nepoškozuje. Přesně to zjistit nelze, ale selský rozum říká, že ty desítky tisíc dětí, které byly krmeny umělým mateřským mlékem, zcela jistě nejsou tak zdravé jako ty, které byly kojeny. Ve smyslu mého oblíbeného citátu psychiatra C. Höschla o tom, že „věda nikdy nic neprokázala, vždy jen popírala, co si myslela předtím“ pomáhá propagátor přirozených porodů Michel Odent na svých www stránkách (wombecology.com) pádně a jasně „překonat“, co si páni porodníci a gynekologové i co se týče emocí a psychiky mysleli, a u nás ve valné většině bohu a ženám žel, stále myslí, a co psychice těhotných a rodiček rozhodně nepřidá:

„Přestože bychom mohli předpokládat, že hlavním zájmem lékařů v rámci prenatální péče by bylo chránit emoce těhotných žen a rodiček, každý jistě slyšel přinejmenším vyprávět o velkém počtu žen, které byly naopak návštěvou lékaře emočně velmi rozrušeny. Je zřejmé, že obvyklý dominantní styl předporodní péče – neustále se soustřeďující na potenciální problémy – s sebou nese efekt „nocebo“ (negativní vliv zdravotnického personálu na těhotné ženy a nepřímo na jejich rodiny). K nocebo efektu dochází vždy, když lékař nadělá víc škody než užitku tím, že negativně naprogramuje představivost nebo víru těhotné ženy.

Těhotná žena v současnosti nemůže být „požehnaná“, protože má neustále čím se trápit: váš krevní tlak je příliš vysoký nebo nízký, naše váha jde příliš nahoru nebo dolů, jste anemická, můžete dostat hemeroidy, vaše děťátko je příliš velké nebo malé,  kolem dítěte je příliš vody, placenta je příliš nízko, je vám jen 18 (nebo je vám již 39) let a vaše těhotenství je proto rizikové, vašemu děťátku se ještě nenatočila hlavička, dítě je v poloze, která může porod zkomplikovat, krevní vzorky naznačují, že vaše dítě by mohlo být postiženo Downovým syndromem, jste Rh negativní, jestli neporodíte ve středu, musíme uvažovat o umělém vyvolání porodu atd. Je vůbec ještě možné být „normální“ ženou a rodičkou?

Těhotná žena by v tomto ideálním světě měla být vedena otázkou: Co může lékař pro mne a pro mé dítě udělat? Pokud si uvědomíme, že žena nejlépe ví, od kdy je těhotná, a pokud si nemá důvod stěžovat na nějaké potíže, tak by upřímná odpověď zněla: Nic moc kromě případného zjištění nějaké abnormality a nabídky potratu.

Neměli bychom tedy přehodnotit koncept rutinní prenatální péče?

V mnoha zemích je běžných nejméně deset návštěv lékaře v průběhu těhotenství. Jinými slovy, každá těhotná žena má nejméně desetkrát možnost slyšet o všech potenciálních problémech a komplikacích. Tyto tradiční vzorce chování lékařů jsou přitom založeny na víře, že čím víc návštěv, tím lepší výsledek. Ale vědecká fakta hovoří o něčem zcela jiném.“

Apeluji na všechny maminky a těhotné a dívky, aby už konečně přestaly lékařům a vědcům v těchto souvislostech slepě a neinformovaně důvěřovat. A znovu začaly důvěřovat přírodě, sobě a svým tělům.