Domnívám se, že to kromě jiného souvisí jak s rozdíly mezi stavbou těla a mozku muže a ženy, tak s potřebou rituálu a uvolnění (hlasivek).

Mužské tělo je desetkrát odolnější než tělo ženské. Evolučně bylo připravováno a trénováno na lov jelenů (mamutů a jiných zdrojů bílkovin), tedy na schopnost prodírat se křovinami, trním, umět rychle a dlouze běhat, skákat přes příkopy, lézt na stromy atd. Tak jako si každé štěně posiluje v tom správném období zuby tím, že kouše a kouše, tak si každý kluk a jinoch nemůže netrénovat odolnost těla tím, že neustále běhá, padá, pere se a skáče, soutěží a soupeří. Proto si muži vymysleli tyhle „okopávací“ a padací kolektivní sporty, jako fotbal, rugby, hokej, americký fotbal aj. Proto jsou tak populární.

Ženy, matky, které své syny chrání před jakýmkoliv pádem a rychlým pohybem, a později učitelky, které křičí na kluky ve škole  „neběhejte po chodbách!“, ovšem evolučně správný a optimální rozvoj mužského těla neuvěřitelně brzdí a sabotují. Chtít po klucích, aby neběhali (kolem pomalu kráčejících matek, nebo po chodbách škol), zavírat děti do vězení podobných velkých budov škol a nutit je celá dopoledne nehnutě sedět, je trápení a mučení! Je to proti evoluci a přírodě právě tak, jako když štěně uvážeme na celé dny u boudy – takový pes pak asi nebude právě milý a přítulný. Nedivme se agresi mládeže a její zálibě v agresivní hudbě – po létech vězení ve školách je to jediný způsob, jak mohou uvolnit svou tak dlouho a tak systematicky potlačovanou energii.

Navíc paní učitelka, tedy žena, téměř omdlévající při představě, jakou modřinu by měla, kdyby narazila holení kostí do zábradlí jako právě Jarda, nemůže tušit, že Jarda padat a narážet holení do zábradlí či nohou jiných kluků prostě potřebuje jako sůl. Nemá totiž srovnání, neví, že tělo Jardy je desetkrát odolnější, a že Jardu to rozhodně nebolí tak, jak by to bolelo ji. Zákaz běhání po chodbách je tragické evoluční nedorozumění pohlaví, poškozující pak i ženy, protože pokud kluk neběhá a nepadá, není okopáván a neokopává, nevyroste z něho správný muž, na kterého je spolehnutí. Současné ženy si stále častěji stěžují, že skuteční muži vymírají – mají pravdu, ale i svůj podíl viny.

Historií lidstva se také jako červená nit vine potřeba rituálů, víry, zpěvu. Ne náhodou. Když člověk zpívá, uvolňuje hlasivky, a tedy i emoční bloky. Když je účasten nějakému rituálu, vypínají především muži dominantní levou (racionální, aritmetickou, logickou, posuzující) mozkovou hemisféru. Ženy rituály (a hudbu) zase až tak moc nemusí, protože jim stačí pokecat s kamarádkou (když žena mluví, funguje v obou mozkových hemisférách). Muž funguje v běžném životě v naprosté většině času jen v levé mozkové hemisféře, ale když tvoří, nebo aktivně dělá hudbu, když je účasten nějakému transovnímu rituálu, funguje v obou mozkových hemisférách. Víc funguje (jako kdybyste zečtyřnásobili operační paměť svého počítače). Čistí mysl od neuskladněných emocí.

Být na fotbalovém utkání a mít možnost spolu se čtyřiceti tisíci dalších fanoušků v euforii a zapomnění na všechno předtím a potom zpívat bojové písně a občas si dokonce zařvat ono tak uvolňující góóól (navíc když se všechno v myslích všech neuvěřitelně zesiluje – viz davová psychóza), je totiž dokonalá terapie. Hlasivky se uvolní, emoce zklidní, vášně vzplanou a utiší a člověk, muž, je znovuzrozen. Vyčištěn.

Samozřejmě, evoluce nepočítala s tak velkými stadióny, s průmyslem prodeje upomínkových předmětů a dresů hvězd a s fanouškovskými časopisy, s obrovskými sumami peněz, které se zde točí, a s následnou korupcí - a tak původní funkce uvolnění emocí a možnost zúčastnit se rituálu poněkud zbytněla a hypertrofovala. Na současný fotbal, zvláště český, ale i ten italský a jiné, se samozřejmě hodí i jízlivé zevšeobecňující komentáře:

„Tak jako noviny a televize nejsou určeny k informování veřejnosti, nýbrž k prosazování finančních a mocenských zájmů majitelů (to neznamená, že neinformují, pokud je to nic nestojí), tak rovněž fotbal není hra pro diváky, kde má vyhrávat lepší… Španělský sociolog Vincense Verdu tvrdí, že fotbalové orgie jsou dnes jedním z nejhorších projevů davu, který se ustavil ve společnosti kulturní kretenizace a ideologické degradace,“ napsal a citoval Antonín Kosík (MF Dnes 10. 6. 2006).

Adam Nenadál zase v eseji Fotbal a náboženství (LN ve stejný den) píše, že „fotbal a náboženská víra mají celou řadu společných znaků, nabízejí podobný typ prožitků a sounáležitostí“ (už jen názvy kapitol jsou příznačné: Liturgie na stadionech, Církev je věčná jako fotbalový svaz).

Souhlasím. To vše je také pravda, ovšem nic to nemění na bytostné potřebě mužů okopávat si holeně (a mít možnost znovu a znovu vidět, jak si za ně holeně okopávají profesionálové) a mít možnost si zařvat. A na bytostné potřebě žen vidět v akci budoucí otce svých dětí (tak jako souměrnost těl a tváří žen naznačí mužům jejich plodnost, tak síla, rychlost, vytrvalost muže naznačí ženě potenci budoucího partnera).

Tohle pro muže bytostně podstatné kolektivní zápasení se pak samozřejmě přenáší i do jiných sfér života, kam ovšem přechází i sportovní terminologie. Poznámka J. Zielence „Politika jako nesmiřitelný zápas dvou bloků, kdy nejde o otevřenou soutěž názorů ve prospěch věcí veřejných, ale o vyřízení nepřítele, má své systémové důsledky. Ztrácí se individuální odpovědnost politiků, což vede k deficitu vzájemné kontroly, jehož důsledkem je pandemie korupce,“ sedí i na svět fotbalu, a naopak, vrcholový fotbal se podobá vrcholové politice.

I politici, jako muži, se musí vzájemně „okopávat“, jednotlivé strany vymýšlejí nejlepší taktiku a finty na rozdrcení soupeře, a strany mají své barvy a loga a fanoušky jako oddíly kopané. Jen by bylo třeba, aby i zde platila jasná pravidla a jistota, že faulující hráč bude potrestán.

Muži jsou prostě muži a statisíce let vtiskované programy fungují i v éře mobilů a digitálních televizních přenosů z mistrovství světa v kopané. Muži musí soupeřit, vítězit, musí se naučit prohrávat, musí chtít být co nejvíce obdivováni. Proč ne, tak jim to dopřejme.

Jen je třeba být si oněch atavistických emočních a vývojových (nevědomých) programů v sobě na každé úrovni vědomi. A počítat s nimi. Ve fotbale i v politice.