Blýskavé vrcholky velehor, strmící do modré oblohy, potřetí zasvitly v růžovém oparu ranních mlh, když konečně otevřel oči.

"To je snad Kangstu fug, Jeskyně základu," pomyslel si Töpaga. Tak podobné bylo to místo, kde se nyní nalézal. Jenomže tahle jeskyně je přece jen o něco větší a s větším východem a větším výhledem. Kde to jen asi je?

Před vchodem sedí člověk, doutná ohniště a vedle něho leží pes, veliký a chundelatý. Čí tenhle pes asi je? Že by to snad byli pastevci? Ten člověk sedí tak tiše, ani se nepohne, vypadá jako mnich... A plášť má docela černý, bude to asi bön, patrně mladý mág. Na krku mu visí dlouhý magický tetreng ze sto osmi lidských lebečních kostí...

Tetreng, ten tetreng se zlatou destičkou... Kdepak jsem jen viděl tenhle zvláštní tetreng?
Töpaga se pokusil vstát, ale tělo měl bolavé a neposlouchalo ho. Chtěl alespoň něco říci, ale hlas mu selhal. Mnich se otočil směrem k němu, vstal a spěchal dovnitř.

"Ležte, jen prosím ležte. Už je vám lépe, lama-Kušo? Nenamáhejte se, prosím, sám vám přinesu čaj. Je v něm dobré máslo, výtečně uleželé, staré, ještě z našeho statku, jistě vás posilní. Potřebujete klid... tady je trochu campy... posilněte se, Kušo."

"Díky," zašeptal Töpaga, "čaj... ano, trochu čaje... Jak dlouho... jak dlouho už takhle ležím?"

"Třetí den, teprve třetí den a už je vám lépe, jak s radostí mohu vidět... Dík za to Buddhovi. Budete brzy zdráv..."

"Ten hlas... tenhle hlas... to je přece..." šeptal si Töpaga.

"Nemluvte prosím, vážený starší bratře, moc vás to namáhá... Všechno vám vysvětlím. Konal jsem pekerum, nábožnou pouť kolem posvátné hory Tisé a náhle tento pes, který je stále se mnou, se kamsi hnal, já za ním, volám ho... nic platné to nebylo... Pak jsme vás našli vysoko v horách nad Dolma-la, strmým průsmykem Dolmy. Jsme na daleké pouti, já a ten věrný pes... na velmi daleké..."

"... až z Jarlung Kjorpo..." šeptá Töpaga.

"Ovšemže z Jarlung Kjorpo, Kušo, jak to můžete vědět, jak to můžete znát?" diví se mnich. "Jste dozajista dubthob, pane. Ó díky Buddhovi, že vás zachoval při životě, a doufám že i při zdraví. Obával jsem se již - a to docela vážně - že bude třeba čísti pro vás "phowa", neboť vskutku vaše duše bloudila již kdesi po neznámých cestách, patrně k jasným bohům..."

Töpaga chtěl ještě něco říci, ale zmáhala ho slabost.

"Ne, Kušo, nemluvte, nenamáhejte se prosím, já sám vám všechno povím... já hledám gurua... prosím vás, jste-li dubthob, pouze mě naznačte, zda najdu svého guru?"

Töpaga se usmál a jemně přikývl.

"Jsem šťastný," řekl mnich. "Je to veliký světec a zjevil se mi ve snu jako déva, i mému učiteli, adoptivnímu otci se tak zjevil, společně v jeden den, v den jeho úmrtí..."

"Jungtön Thokhjal, ten starý, dobrý ngagpa, je tedy mrtvý?"

"Thokhjal, Thokhjal... můj dobrý učitel, můj nevlastní otec... jak ho můžete znát? Vidím, že opravdu jste dubthob, lama-lags... Ano, je mrtev... a zesnul blaženě, nevešel do barda, spatřil gurua v okamžiku umírání. Spatřil ho jako dévu v stříbrném oblaku... jak zmizel v Prázdnotě a on odešel s ním... Byla to krásná smrt... kéž nám ji dopřejí velicí bohové... Zde vidíte, Kušo... ještě než zemřel, daroval mi tento vzácný tetreng se zlatou destičkou."

Töpaga tu zlatou destičku dobře znal a stejně dobře tetreng.

"A kdo že to má být nyní tvým novým guruem?" zeptal se.

"Jeho svaté jméno je Džosai Mila Töpaga, můj starý, dobrý přítel, veliký kouzelník a světec nade všechny, povězte, kde ho najdu, jestliže to také víte... už přes půl roku ho hledám."

"Nyní ho nenajdeš, příteli," zašeptal Töpaga. "A kdybys ho i našel, přišel bys příliš záhy, proto se vrať a čekej. Čekej jen v Jarlung Kjorpo. Až nastane tvůj čas a také jeho čas, pak přijde k tobě sám. A kdybys měl čekat až do hodiny smrti, čekej trpělivě. Nemůže nepřijít, jste-li si souzeni, ať už jako člověk či jako živý déva, hůh, který sídlí v srdci."

Mnich ohromen proroctvím, padl třikrát na tvář.

"Určitě přijde," opakoval Töpaga a hladil mu vlasy. "Jen mi ještě řekni, mnichu, kde to vlastně jsem?"

"Jste v Dragkar Taso, Kušo, v kamenné jeskyni poblíže hory Tisé, stranou od Dolma-la..."

"Tak to ti děkuji, jsem tam, kde jsem chtěl být. Bohové, když se jim odevzdáme, řídí kroky nás lidí naprosto bezpečně. A teď už prosím jdi, příteli, máš to velmi daleko a zima se už blíží... doma tě rádi spatří, když jsi tak dlouho pryč..."

"Ale co vy, Kušo-rinpočhe, tak nemocný a sám tu přece nemůžete zůstat...!"

"O mne se nestarej, to není naše starost... Přijmi dík za velkou pomoc. Tam ve vaku zbyl kus jačího masa pro tvého přítele a mého zachránce. Já tady zůstanu, tady v Dragkar Taso... dost dlouho jsem ji hledal..." šeptal s námahou.

"Zde nemůžete zůstat," naléhal mnich. "Právě proto, že se blíží zima a máte málo zásob... Snesu vás k jezeru, k Maun Survur, není to příliš daleko... Tam dole, tam je gönpa, budete v ní v bezpečí..."

"Nestojím o gönpy a nesestoupím ani k nim, ani do vesnic. Nepůjdu k obydlím, ani kdyby mně hrozilo nebezpečí zmrznutí. I kdybych umíral hlady, zůstanu zde v odloučenosti, dokud nedosáhnu stavu buddhovství...!"

"To zní jako přísaha, Kušo," zhrozil se mnich, "strašná a neodvratná..."

"Vždyť to přísaha také je a ty i bohové jste teď jejími svědky!" řekl Töpaga slavnostně. "A pamatuj si, i kdybych byl nemocen, nesestoupím dolů pro uzdravující lék a nevynaložím ani nejmenší hnutí těla pro pozemské cíle, protože můj duch, slovo i srdce jsou provždy zasvěceny jedině zápasu o věčný Buddhův stav," šeptal vzrušeně.

"Můj svatý guru, věční bohové, bohyně laskavé, volám vás ku pomoci, požehnejte mému úsilí. Po lha, mo lha!" dodal a dovolával se tím i svědectví svých předků.

Mnich znovu padl na tvář ohromen tímto rozhodnutím.

"Kdybych již neměl svého svatého gurua, jenž mi byl vnuknut bohy, pak bych vás požádal, abyste se jím stal..."

"Však ty již svého máš," usmál se Töpaga, "a ten si tě jistě najde, to ti teď slibuji. A do té doby ti za něho ukládám jen jedno cvičení: Bdi, bratře, vnitřně bdi, buď stále v bdělosti, v bdělosti sama sebe! Obracej pozornost jen k svému prameni. K svatému prameni bytí. Buď dobrý, měj rád lidi, mysli a konej dobro. Tak budeš připraven k přijetí gurua. Víc není třeba."

Mnich se sklonil až k zemi.

"Co však je vnitřní bdění a co je ono dobro?" zeptal se pln zmatku. "Jedno a totéž," odpověděl Töpaga, "a nikdy není jedno bez druhého. Největším dobrem je svoboda ducha. Učiní tě velikým, aniž by z tebe udělala pána, pomůže ti růst a razit překážky a odstraňovat tvrdost lidských srdcí. Nehledej však jenom vnitřní mír, i v jeho pohybu žij provždy radostně a pamatuj, že jedině dobro spojené s bdělostí, jež neužívá násilí a žádných pout, promění lidi v bohy..."

Mnich znovu třikrát padl na tvář.

"Žehnám ti nyní bratře," zašeptal Töpaga dojatě a položil obě ruce na mnichovu hlavu. "Udržuj svou mysl vnitřně bdělou, ale vždy bez napětí a brzy odstraníš závoj nevědomosti. A nyní se vrať domů, jdi jen, příteli, jdi, zůstanu zde sám ve jménu Čänräziga."

"Tak tedy odcházím," souhlasí konečně mnich, "ale jen proto, že je to vaším výslovným přáním, Kušo-rinpočhe. Zanechám vám zde ale, dovolíte-li, alespoň trochu jídla..."

"Tam dole v klášteře se o mně nezmiňuj a také ve vsích ne..."

"Mám vážné obavy... Kušo..."

"Obavy? Z čeho máš obavy, že bych porušil slib?"

"To ne, Kušo, to ne..."

"Kdybych jej porušil, nechť božské bytosti, které chrání mír světa a střeží pravou víru, mne ihned usmrtí!" zvolal Töpaga vzrušeně. "Neboť je lépe umřít než vést planý život bez touhy po Pravdě...!"

Tak zůstal Töpaga v jeskyni Dragkar Taso, v krajině bližší bohům než lidem, v krajině bez lidí, které se v Tibetu říká satong. Zakotvil tam pevně svoji bludnou pouť za pravdou a doufal, že zde konečně dojde svého cíle.