Rozhodčí ukáže na místo, odkud se má vykopnout, hráč dělá, že si čechrá míč - a hodí si ho dva tři metry dopředu. Samozřejmě se zpětnou rotací, jako že se míč má zakutálet zpátky přesně na místo, které určil rozhodčí. To se ale nikdy nestane, pohyb dopředu je natolik silný, že hráč si vždy, i když vykopává třeba z poloviny hřiště a nemůže mu to jakkoliv prospět, míč posune.

Obdobně je tomu s házením autu. Hráč v naprosté většině případů popoběhne, tedy posune hru k soupeřově brance.

Drobné fígle, jak vyzrát tak trochu nefér na protivníka (rozhodčího, zákazníka, šéfa, Dopravní podniky) jsou odjakživa každodenním folklórem nejen v naší středoevropské kotlině. Jenže čím vyšší výhry a prestiž, a mistrovství světa vyvolává nějaké vášně, tím více berou hráči i fanoušci každý takový nefér posun jako součást taktiky vedoucí k vítězství nad soupeřem.

Nejen v životě, i ve fotbalu jsou důležité maličkosti. Jenže „malý posun“ míče dopředu není nic, na co bychom měli být pyšní. A co bychom měli tolerovat. Chci naznačit, že tyhle „posuny“ (fígle, finty), ač zdánlivě vedou přímo k úspěchu, jsou spíše kontraproduktivní. A protože právě probíhá mistrovství světa v kopané, začal jsem a budu pokračovat v uvažování nad posuny míčů (a v morálce hráčů).

„Fotbal se změnil v tvrdou válku,“ píší noviny po „zápase plném emocí“. „Brutální fauly, údery loktem, hlavičky v obličeji, úmyslné hraní rukou, simulování ukázaly jednu ze stinných stránek současného fotbalu: absenci sebemenší úcty k soupeři a snahu urvat vítězství za každou cenu“. Jiné napsaly: „Rytířů zeleného trávníku je poskrovnu… Pestrá přehlídka zákeřných zákroků, faulů.“„Na takové zápasy jsem zvyklý z Jižní Ameriky. Někdy je to tam jako válka“, řekl zase brazilský trenér Portugalska. „To nehorší z fotbalu. Fotbal se stává metaforou mocenského boje se všemi podrazy a intrikami z temných dramat… Díky televizním kamerám neujde pozornosti snad jediný detail, herecké etudy hodné fotbalového Oscara lze donekonečna opakovat a s úžasem sledovat jejich drzost. Na cti a jméně nezáleží, důležitý je úspěch za každou cenu,“ přisadily si další noviny. „Jakmile jde opravdu do tuhého, z pohádky o férovém sportovním duchu se stává nemilosrdný sociální dokument“, zevšeobecňuje jiný komentář, a jen konstatuje, co vidíme všichni. A nad čím už jen (zvláště po zkušenostech s „kapříky“) máváme rukama.

I malinký podvod je ovšem podvodem. Podvědomí člověka, jak zjistili neurovědci pomocí magnetické rezonance, nikdy nelže! Člověk si může stokrát namlouvat, že o nějakém tom podvůdku, šibalství, posunu míče - když se rozhodčí nedíval - nikdo neví. Mozek (šibala, podvodníka, zloděje, lháře) to ale ví. Nadosmrti. Neodstranitelně. Možná je to to, čemu se říká „špatné svědomí“.

Fotbalisté, kteří nafilmovali pády v pokutovém území, a jejichž mužstva „díky“ penaltě pak postoupila dále, právě tak jako Maradona se svou „božskou“ rukou (nebo basketbalista Václav Klaus, ctící zásadu, že pro vítězství je dovoleno udělat vše), a rozhodčí a svazoví činovníci nebo vysocí úředníci FIFA, mají moc ovlivnit dějiny (jednoho utkání nebo celého sportu). A využívají ji.

Jenže: v naší současné společnosti bez rituálů žijí muži, kteří sice mají moc, ale neví si s ní rady. Neumějí s ní většinou zacházet, ať jsou to slavné hvězdy, nebo ti, kteří k ní přišli jako slepí k houslím (tedy tak jako „vyvolené“ superhvězdy nebo třeba pan Paroubek, kterého nikdo nezvolil, a najednou byl premiér).

Františkán a organizátor mužských iniciací Richard Rohr uvádí příběh aboridžinců, z jihozápadní části Austrálie. Když mladý muž prokázal, že je schopen respektovat komunitu, že je schopen používat svoji sílu pro společné dobro a nejen pro sebe, dovedli ho na toto místo zvané kodžena (místo kamenné sekery). Zde mu bylo při velkém obřadu dovoleno, aby si vyrobil svoji kamennou sekyru z pazourku, který se na bocích té skály vyskytoval. Když muž držel kamennou sekyru, bylo to znamení, že je mužem, že již umí se svou silou nakládat, že ví, jak hledat společné dobro namísto svého soukromého dobra.

Stačilo pouhých dvacet let, aby tato mnohatisíciletá tradice byla zničena. Angličtí a skotští usedlíci dali sekyru každému mladíkovi. Mladí muži, když dostali moc, kterou si nezasloužili, ji začali zneužívat.

Fotbal, zvláště na globální úrovni, dnes supluje jak gigantické mše s chorály a nahrazuje mnohým psychohygienický nedostatek víry, tak dávné války mezi kmeny. Poskytuje i náhražku nacionalismu (i zarytý fanda je součástí něčeho většího, přitom ale za nejslavnější evropské kluby a dokonce národní mužstva toho kterého státu paradoxně hrají najatí „gladiátoři“ jiných ras, barvy pleti a jiné než původní státní příslušnosti).

Zatímco ovšem v minulosti mýty a rituály poskytovaly mužům jednu velkou „prohru“, aby se naučili správně používat svou mužskou moc ku prospěchu celku, a s tím související možnost transformace onoho pubertálního soupeřivého postoje „nevím, co bych chtěl, a tak jsem raději proti všem“, současný mediálně hypertrofovaný fotbal (a hokej, a basketbal a olympijské hry a OSN a Evropský parlament atd.) spíše znemožňuje mužům nalézt svou identitu. Jsou totiž odměňováni za větší či menší unfair „posuny“, a spíše ženský způsob života, tedy opakující se řadu menších proher.

Každý muž potřebuje jako sůl, aby ho někdo pochválil, a protože chválit dnes neumí ani rodiče, ani učitelé, ani manželky, musí si pochvalu sehnat jinde, například pokusem vyniknout a být chválen a oslavován v politice, sportu, v médiích. A k tomu samozřejmě nejlépe poslouží ony zmiňované posuny.

Každý muž také touží, aby ho pochválil nějaký ten autoritativní „otec“, ale protože skuteční muži, rozuměj, rytíři sportu, právě díky toleranci k zdánlivě drobným posunům míčů a přehlíženým předstíraným faulům atd., postupně vymírají, mizí i hrdinové, kteří by měli dalším generacím posloužit jako skutečné vzory a idoly. A kluci se tak od dětství učí předstírat, posouvat míče a mlčet o tom, že někdo koupil rozhodčího.

Mediální (a jednou za čtyři roky globální) nafouknutí malých posunů pak nese další důsledky: burzovní indexy států, jejichž týmy byly vyřazeny klesají, miliony fanoušků mužstva, které prohraje ve finále, uroní slzy neštěstí na znamení konce všech dnů, přestože jejich tým byl „druhý nejlepší na světě“!

Posunulo se nám to, pane Coubertine, že? Ani to příslovečné zdravé sportovní tělo, ve kterém by měl dlít zdravý duch, už neexistuje. O duchu se už nemluví vůbec, a vrcholoví sportovci jsou již v čtyřiadvaceti letech zdravotně postižení (brankář Čech podstoupil hned po vyřazení svého mužstva artritickou operaci obou ramen, se kterými má trvalé problémy). Zatímco v mýtech bylo zranění hrdiny „posvátnou ranou“, a učilo transformaci bolesti na cestě duševního a morálního „zrání“, zranění současných (fotbalových) hrdinů (např. Kollerovo stehno, Barošova pata) jsou jen malé epizody v nekonečném zábavném seriálu, který i mužům poskytuje „každotýdenní dávku emocí“.

Nejen v životě, ale i ve fotbale platí, že velké věci se skládají z tisíců těch velmi malých.

Malý posun míče při kopání trestného kopu je ovšem jen zdánlivě „malý“.