"Máme vítr v zádech, takže ona ještě nevnímá naši přítomnost," pravila Moudrá tiše a nasměrovala můj pohled k břehu rybníka, kde stál na jedné noze bílý pták - dokonale udržoval rovnováhu.
"Umíš balancovat jako tahle volavka?" zeptala se mě.
"Cože? Tím myslíš, jestli umím stát na jedné noze?"
"Tím myslím, jestli cítíš to, co ta volavka cítí uvnitř. Dokážeš i uprostřed každodenních starostí zůstat v klidu?"
"Ano... Možná... Nevím. Vlastně se v jednom kuse pokouším vymyslet, jak se tam či onam dostat."
Zopakovala svou otázku: "Takovouhle vyrovnanost nejspíš moc často nepociťuješ, viď?"
"No, to je pravda. Myslím, že ne."
"Upřímná odpověď, to je dobrý výchozí bod," řekla Moudrá, když si sedala na sluneční pahorek, z něhož bylo hezky vidět na rybník. "Na chvilku zkus zauvažovat o tom, jakou důležitost má v přirozeném řádu lidského života právě rovnováha. Jsme stvoření, která se vyznačují umírněností: nedovedeme plavat jako ryby, běhat tak hbitě jako gepardi ani toho neuzvedneme tolik co gorily. Máme však veškeré tyto vlastnosti v umírněné míře, v rovnováze."
Moudrá ukázala znovu na sněžnou volavku, která ještě pořád balancovala ve vodě u břehu. "Každé lidské tělo prahne po stavu vnitřní rovnováhy, vnitřního míru, a je-li v tomto stavu, prospívá. Dokážeš teď něco podobného cítit v sobě?"
V okamžiku, kdy mi položila dlaň na prsa, začal jsem vnímat, jak mé tělo prostupuje niterný pocit míru, který uklidňuje i mou mysl. "Teď to cítíš," zašeptala.
"Ano," Vzdychl jsem blahem.
"Tenhle pocit vyrovnanosti ti bude orientačním bodem. Díky němu si budeš lépe uvědomovat stavy nerovnováhy, které v běžném životě zakoušíš, a nebudeš k nim tak shovívavý."
"Jakým způsobem to má fungovat?"
"No, určitě chápeš, jak je marné radit člověku, jenž pociťuje napětí, aby se uvolnil, když neví, jak vlastně by se měl ve stavu uvolnění cítit. Ale jakmile jednou zažije bytostné, hluboké uvolnění, získá orientační bod. Snáze postřehne, kdy v něm vzniká napětí, a dokáže proto podniknout jisté kroky, aby ono napětí odstranil. A když jednou zjistíš, jak chutná pocit opravdové rovnováhy, začneš vnímat vyšinutí z rovnováhy ve všech sférách vlastního života. To ti poslouží jako automatický signál, že se máš vrátit do tohoto místa, které leží uprostřed. Tím, že budeš registrovat své nerovnovážné stavy, uplatníš zákon rovnováhy."
"To je tak prosté?"
Zasmála se. "Je to velice prosté, ale ne vždycky jednoduché, poněvadž ať už jsi zvyklý na jakýkoli tělesný nebo citový stav - a může se jednat i o napětí nebo výjimečnou nevyváženost - bude ti právě tenhle stav připadat normální. To, co mnozí označují jako neurózu, je ve skutečnosti nevyváženost či zveličování myšlenek, podnětů nebo emocí, které čas od času pociťujeme my všichni."
"Jak tedy můžu dospět k opravdové rovnováze?"
Vodní hladinu rozčeřila ryba: kolem jejího zrcadlového obrazu se rozběhly kruhy. A Moudrá pronesla: "Odeber se na to klidné místo, k tomu tichému rybníku, který v sobě nosíš. Dívej se! Naslouchej! Věnuj pozornost jakékoli vlnce, jež se ti rozbíhá po těle nebo po životě v důsledku toho, že děláš v nějakém směru příliš mnoho nebo příliš málo - a může se jednat o jídlo, pití, cvičení, práci či komunikaci."
Když jsem to zvažoval, vyvstala mi v mysli další otázka: "Ale v dnešním světě to chodí tak, že pokud veškerou tu energii věnuji vhlížení do svého nitra a hledání rovnováhy a vyrovnanosti, může to působit jako sebestřednost."
Moudrá se usmála a pokynula mi, abych se s ní vydal kolem rybníka. "Spousta lidí si plete sebestřednost se sobectvím," řekla. "Jakmile však jednou nalezneš rovnováhu, dospěješ také k vnitřnímu klidu a vnitřní síle, což ti umožní udělat ve světě skutečné změny."
Naklonila se a zdvihla ze země tenkou rovnou větev, dlouhou několik stop a vybalancovala ji na jediném prstě. Haluz stála zpočátku naprosto rovně, potom se začala maličko vychylovat tu na jednu, tu na druhou stranu, mírně se kývala dopředu a dozadu. "Touhy a náklonnost tě táhnou vpřed," řekla. "Strach, vzdor a nechuť k něčemu tě táhnou nazpátek. Extrémy jakéhokoli druhu, třeba i to, že se tvrdošíjně přidržuješ nějakého aspektu, to tě může vykolejit, vychýlit z toho rovnovážného bodu, který přikládá stejnou váhu všem stránkám každého problému. Rozumíš?"
"Myslím, že ano, ale jistý si tím nejsem," odpověděl jsem.
"Dobře! To znamená, že jsi připraven začít se učit."
Šli jsme stezkou dál a já jsem si všiml, že Moudrá našlapuje na spadané větve tak zlehka, že sotva slyším zvuk jejich kroků - její vlastní stav rovnováhy byl dokonalý. "Stejně jako všechny ostatní zákony, o něž se s tebou míním podělit," pokračovala, "platí i v případě zákona rovnováhy, že nejde jenom o filozofii, ale o způsob života, který lze velmi prakticky uplatnit."
Když postřehla můj nechápavý pohled, sebrala kámen, podala mi ho a ukázala na zakrslou borovici asi třicet stop před námi. "Vidíš támhleten kmen stromu? Schválně, jestlipak ho tím kamenem trefíš!"
Nadechl jsem se, zamířil a hodil. Vedle - kámen minul borovici o pár stop nalevo. Podala mi další. Hodil jsem ještě jednou a tentokrát o něco přesněji, ale pořád jsem házel moc doleva od středu. Vzápětí mi strčila do ruky další čtyři valouny, podívala se mi do očí a pomaloučku pronesla: "Je důležité, abys jedním z těch kamenů ten strom zasáhl." Nechápal jsem, proč že to má být tak důležité, ale věděl jsem, co tím chce říci. Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep.
"Uplatni zákon rovnováhy!" připomněla mi.
"Jak?"
"Už jsem ti povídala, že když jsi vyveden z rovnováhy, připadá ti to normální. A kvůli tomu se neustále nakláníš na stranu, na kterou jsi zvyklý. Nejrychlejší způsob, jak najít střed, je tudíž přehnat to opačným směrem: záměrně to zkus jinak, než jak to děláš obvykle. Takže když například mluvíš příliš překotně nebo příliš tiše, a lidé ti tím pádem nerozumějí, je zapotřebí, abys zcela záměrně hovořil tak, že ti to bude připadat moc pomalé nebo moc hlasité."
"A protože jsem zrovna hodil moc nalevo," řekl jsem, "měl bych teď hodit hodně napravo. Je to tak?"
"Ano," řekla.
"Vtip je v tom, že mi zbývají už jenom čtyři poslední pokusy. Nechci ten strom minout ani nalevo, ani napravo, ale chci se do něho strefit."
"Vím jistě, že se ti to povede. Ale pokud si jednou vyzkoušíš, jak vypadá výkyv na obě strany, daleko snáze se ti bude hledat střed, a to jak v případě, že budeš házet po stromech, tak i při jakékoli jiné činnosti."
"Rozumím", řekl jsem.
"Porozumění, to je konání," odvětila a ukázala na kmen stromu.
Sice jsem měl jisté pochyby, ale byl jsem ochoten to vyzkoušet, a tak jsem záměrně zamířil doprava; ke svému úžasu jsem strom opět minul nalevo.
"Tak vidíš," pravila Moudrá. "Jsi zvyklý na to, co děláš obvykle, na to, co pociťuješ jako normální stav, a tak jsi ten hod zkorigoval nedostatečně. Právě tohle je důvod, proč je tak obtížné změnit jakýkoli návyk a proč se mnoho lidí učí tak pomalu. Tentokrát to zkus s větší odvahou! Ujisti se, že příští dva hody půjdou napravo od toho stromu!"
A já jsem se ujistil velmi důkladně: první kámen letěl asi yard napravo od cíle a druhý jakbysmet. "Už mi zbývá jen poslední pokus," pravil jsem nervózně.
"Zákon rovnováhy ti pomůže," řekla. "A já také." Vedla mě ke stromu stále blíž, dokud jsem nestanul pouhých pět stop od něho. "Nikdo přece netvrdí, že si musíš takhle ztěžovat život," dodala s úsměvem. "Když se ti zdá, že jsi moc daleko, popojdi o kousek blíž!"
Zasmál jsem se a trefil jsem kmen přímo doprostřed.
Jak jsme pak šli dál po břehu rybníka, Moudrá promluvila o dalším aspektu tohoto zákona.
"Rovnováha má svůj počátek v dýchání," řekla. "Nádech a výdech tvoří základní životní rytmus. Nadechuješ se a s tím vdechem nalézáš inspiraci, zdroj života; vydechuješ a dostává se ti uvolnění. Nádech a výdech - zrození a smrt s každým pohybem plic."
Potom pokračovala: "A teď se pokus vnímat svůj dech. Všimni si jedné věci: jakmile se rytmus tvého dechu vychýlí z rovnováhy, tvoje pocity ho napodobí. Když tedy cítíš vztek, přijmi ho se vším všudy a uklidni si dech, vyrovnej ho. Když cítíš smutek, něžně ho vezmi do náručí a uveď do rovnováhy dech. Pociťuješ-li strach, smiř se s ním a nadechni se z plných plic, abys našel rovnováhu.
Když vydechuješ, dáváš; když se nadechuješ, přijímáš. Přijímáš-li víc, než dáváš, vnímáš tuto nerovnováhu coby potřebu udělat na oplátku totéž a uzavřít kruh toho vztahu. Jestliže víc dáváš, než dostáváš, cítíš se vyčerpaný a nakonec už ani nemáš co dát."
"Četl jsem o svatých, kteří dávali mnoho a oplátkou dostali pramálo."
"Tak se to může jevit, ale takovéto bytosti zakoušejí hojnost lásky, radosti a vděčnosti," odpověděla. "Zákon rovnováhy nám zaručuje, že tomu, kdo dává svobodně, v duchu lásky a štědrosti, se dostane hojnosti."
Jak jsme tak kráčeli jelení stopou vzhůru po úbočí vršků, vybavilo se mi to, co řekla hned v prvním okamžiku, kdy jsme se potkali. "Předtím jsi povídala, že ode mne potřebuješ, abych ti pomohl při nějakém poslání," řekl jsem.
"Tohle je tvá příprava," připomněla mi. "Nejprve se nauč tu volavčí lekci. Najdi rovnováhu v životě i ve všem ostatním. Respektuj tenhle zákon a kráčej ve stopách moudrých. Prozkoumej hranice lidské zkušenosti, ale jelikož obvyklé krajnosti vedou ke vzniku stresu, pokaždé se vracej ke zlatému středu - ke střední cestě. Snaž se, aby tvé činy i slova plynuly vpřed mírně, jako když se střídají roční období. Vyjdeš-li z tohoto stavu vnitřní rovnováhy, nalezneš jasnost a mír."
Když se slova Moudré rozplynula do ticha a my jsme vykročili dál po cestě do kopců, ještě naposledy jsem se ohlédl po volavce, jež pořád poklidně balancovala ve vodě u břehu rybníka.
Zákon rovnováhy
