1. Poučení z historie?

Historii mezináboženských vztahů tu nelze představit ani náznakově. Je zřejmé, že naši předkové měli chabé možnosti komunikace. Civilizace (a v jejich rámci země a národy) byly více izolované, než dnes. Znalosti jiných náboženství byly chabé. V kanonických a jiných závažných textech najdeme neuvěřitelné omyly, ba snad i desinformace. Z neznalosti pak vyrůstaly v široké veřejnosti předsudky, a z nich nedůvěra.

Víme však také, že náboženství se nutně geograficky dotýkala a uprostřed religiózně vymezené kultury často žily náboženské menšiny. Příkladem ze vzdálenější minulosti mohou být minority zoroastrovců (pársů) a křesťanů ze starobylých východních církví v hinduistickém moři nebo notoricky známá přítomnost Židů ve středověkém a novověkém křesťanstvu.

Jedno náboženství na jednom území či u jednoho etnika, izolované od okolí, to byla v minulosti vlastně dost neobvyklá situace. V severní části Indie koexistovaly více než tisíc let hinduismus a buddhismus. Pak tam byl buddhismus vystřídán islámem a to pro část dnešní Indické republiky platí dodnes. V Číně téměř dva tisíce let existuje vedle sebe importovaný buddhismus s klasickým náboženstvím rozděleným na konfuciánskou a taoistickou větev. Podobně v sousedním Japonsku buddhistické směry vedle původního domácího šintó.

Když už se někdy v minulosti spontánně prolomily informační bariéry, formoval se vztah dvojím možným způsobem. Tam, kde byl spíše přátelský, došlo k náboženskému synkretismu. Šlo o míšení prvků více náboženství. Někdy šlo o jakési pohlcení slabšího náboženství silnějším. Nepřispívalo to příliš ke zjednodušení náboženské scény. Spíše vznikaly nové proudy vedle původních „čistých“ směrů. Mohutné synkretické tendence spatřujeme v duchovním životě pozdního helénismu. V novoplatonismu, gnosticismu, mitraismu, hermetismu a manicheismu se mísí různé prvky a tyto směry se navzájem ovlivňují a prolínají.

Varující zkušeností minulosti jsou mezináboženské konflikty. Zejména křesťanství a islám oslavují (každý poněkud v jiném smyslu) mučednický postoj. Oddanost jedinému pravému Bohu vede k ochotě prolít poslední kapku krve. Kritici rádi poukazují na to, že v náboženském extremismu se pojí ochota k mučednictví s agresivitou vůči lidem jiných přesvědčení. Poukazuje se na to, že při sporech o pragmatické zájmy bývají strany sporu ochotnější ke kompromisu. Od počátku 20. století jsou vnitrostátní nebo mezistátní ozbrojené konflikty s výraznou náboženskou komponentou vzácné, ale víme, jak kruté jsou (Severní Irsko, Libanon, Balkán, Indie, Pákistán) a jaké obavy veřejnosti vzbuzují.

Je-li aspoň částečně historia magistra vitae, můžeme navázat na vzácné ale inspirující zkušenosti s programově přátelskými vztahy náboženství, např. mezi judaismem, křesťanstvím a islámem na Pyrenejském poloostrově od 8. do 13. století, zejména v Córodbském chalífátu nebo mezi islámem a hinduismem v Mughalské říši na severu Indie zhruba od poloviny 16. do poloviny 18. století, zejména zásluhou sultána Akbara.

2. Subjekty mezináboženských vztahů

Mezináboženské vztahy nemusí mít podobu nějakého jednání a oficiální spolupráce náboženských organizací. Ostatně žádné z významných náboženství současného světa není reprezentováno jedinou institucí.

Institucionalizace se zdá být nejpokročilejší v křesťanství. Církve jsou jasně vymezenými celky se zřejmými pravidly o tom, kdo je uvnitř a kdo venku a s jasně formulovanými pravidly podřízenosti a nadřízenosti. Více než polovina všech křesťanů je centralisticky a absolutisticky organizována v římskokatolické církvi. Židovské náboženské obce jsou autonomní a sdružují se podle územního principu a někde podle směrů v judaismu. Aškenázové a Sefardi jako dvě významné historicky vzniklé větve židovského etnika mají vlastní nejvyšší autority, plně se jim však podřizují pouze klasicky ortodoxní obce. Islámské náboženské obce, kromě zemí, kde jsou výraznou menšinou, splývají s politickou strukturou. Nositelem autority v sunnitském islámu býval až do začátku 20. století chalífa, který byl chápán jako hlava ummy. Jeho role (než byla redukována) však byla podobná spíše roli císaře než papeže ve středověkém západním křesťanstvu, resp. role podobná papežské se nevyskytovala. V hinduismu sotva najdeme nějakou oficiální reprezentaci. V buddhismu je až na lokální výjimky organizována jen sangha, ale ani tu jako celek nikdo oficiálně nereprezentuje.

Nejčastějšími aktéry mezináboženských aktivit jsou iniciativní jednotlivci a skupiny. Vztah daného náboženství k jiným se projevuje v kázání či vyučování, ve víceméně neformálních setkáních, v decentralizované individuální a skupinové praxi. Římskokatolická církev jako zřejmě největší jednotně řízená náboženská organizace světa má na úrovni římského vedení církve Papežskou radu pro mezináboženský dialog.

3. Modely mezináboženských vztahů

Charakter vztahů, ať existujících nebo očekávaných je možno schematicky vyjádřit pomocí modelů. Konkrétní situace se modelům přibližují, nejsou však s nimi totožné. Vztahy se také mění v čase. Model může být vyjádřen z hlediska jednoho konkrétního náboženství především tím, jak se staví k tématům pravdy a spásy. Ostatní charakteristiky jsou doplňkové.

a) Náboženský exkluzivizmus

Pokud jde o pravdivostní nárok, je pro exkluzivní model typické přesvědčení, že naše náboženství je jedině pravdivé. Je se svou pravdou výlučné. Je to celá a proto právě jediná pravda. Vyskytují-li se v jiných náboženstvích výpovědi stejného obsahu jako v našem, je jejich pravdivost problematická. Bývají pokládány za vytržené ze souvislosti, tedy vlastně polopravdy. A ty jsou, jak známo horší než lži nebo omyly. Náboženský exkluzivizmus se těžko snáší s politickým pluralismem. Tradičně k němu patří přesvědčení, že pouze pravda má nárok na veřejný prostor, i když obzvlášť tolerantní exkluzivisté dovolí ostatním veřejně se mýlit.

Analogické je to s tématem spásy. Pro exkluzivistu směřuje ke spáse jen jeho náboženství. Ostatní se ženou k jeho politování (nebo potěšení) do záhuby, nejlépe věčné. Pokud exkluzivista přece jen připustí možnost spásy příslušníka jiného náboženství, může se to stát jen navzdory této jeho příslušnosti.

Tato forma vztahu k jiným náboženstvím byla charakteristická pro křesťanství. Je sice pravda, že každý monoteizmus má tendenci řadit k sobě tři přesvědčení: jediný Bůh – jediná pravda – jediná pozemská reprezentace pravdy. Leč islám (už v Koránu a také v pramenech nižší závaznosti) kolísá mezi inkluzí (zahrnutím) Židů a křesťanů do širšího okruhu náboženství Knihy a jejich exkluzí (vyloučením) pro předpokládaná závažná zkreslení nauky jejich proroků. Židé zjevenými pravidly života a případně i přesvědčeními zavazují v plném smyslu jen sebe. Neupírají však možnost spásy (resp. účasti na požehnání budoucího věku) lidem jiných národů, dodržují-li noemovskou smlouvu. V hinduismu a buddhismu jsou exkluzivistické tendence řídké.

b) Náboženský pluralismus

Náboženský pluralismus bychom neměli zaměňovat s politickým pluralismem ve věci náboženství. Musíme ho zde též charakterizovat prostřednictvím tématu pravdy a spásy. Vystihuje ho lidové rčení „Každý má svou pravdu“. Co se týče spásy odpovídá tomu přesvědčení, že všechny cesty vedou (stejně) ke spáse (či jinak formulovanému duchovnímu cíli). Dílčí výklad této otázky může být různý. Podle staršího pojetí se náboženské směry liší jen povrchově, ale ve skutečnosti ve všech jde o totéž. Novější koncepce označovaná jako postmoderní prostě naukové a praktické divergence neřeší. Nikdo nemá druhé obtěžovat svými názory.

Pluralismus spjatý s náboženským liberalismem navazuje na osvícenství a je kritikou tradičního exkluzivizmu. V tom je osvobodivý. Jeho potíž je v tom, že to, co se jeví jako tolerance, může být lhostejností. Exkluzivista ani postmoderní pluralista nebere vážně druhého člověka s jeho přesvědčením, že stojí v pravdě a že jde správnou cestou. Je k takovému nároku ironický. I když je protějškem předchozího modelu, setkává se s ním v tom, že znemožňuje skutečný dialog. Exkluzivista má prostě pravdu a nepotřebuje s nikým vést rozpravu. Stačí, když druhá strana pozná a odmítne svůj omyl a přikloní se k pravdě. Pro dnes převládající pojetí pluralismu je dialog zbytečný, protože si každý jedinec a každé uskupení stačí.

c) Náboženský inkluzivizmus

Inkluzivista je si vědom odlišnosti druhých, respektuje ji, ale má k tomu zvláštní důvod. Vidí náboženství druhého jako ne zcela vědomé a ne zcela rozvinuté náboženství vlastní. Pravda druhého je dílčí a je zahrnuta a přesněji vyjádřena v mém náboženství. Příslušník jiného náboženství může být spasen bez ohledu na své náboženství nebo díky jeho jistým aspektům, jež jsou ve shodě s náboženstvím našim.

Inkluzivizmus tedy zahrnuje jiná náboženství. Jsem-li křesťan, mohu akceptovat druhé, protože jsou anonymními křesťany. Jsem-li muslim a jsem-li ochoten si všímat spíše příznivých výroků Koránu o Židech a křesťanech, mohu je přijmout proto, že Adam, Abrahám, Mojžíš i Ježíš hlásali islám. Zkreslení, jehož se jejich učedníci dopustili, není snad tak závažné, aby zabránilo doufat v jejich konečnou rajskou blaženost. Jsem-li hinduistický inkluzivista, mohu třeba takového Buddhu, Ježíše nebo Muhammada pokládat např. za Višnuovy avatary.

Rizikem inkluzivizmu je to, že zahrnutí se může stát pohlcením. Že neberu vážně druhé v tom, že jsou jiní. Nedovolím jim, aby byli sví. Dělám mezi vyznavači druhého náboženství selekci. Jsem ochoten se nějak sdílet s těmi, kteří se blíží mému náboženství, ostatní nechávám stranou.

d) Dialogický model

Obvykle se uvádí dva nebo tři modely vztahů. Zkušenosti s jejich praktickým uplatňováním a podrobný teoretický rozbor ukazují, že pluralismus a inkluzivizmus jsou pochopitelnými reakcemi na tradiční náboženskou nesnášenlivost. Mohou zabránit násilí. Mohou nás učit snášenlivosti k druhým. Ale mají i potíže, o nichž tu byla řeč. Je čas formulovat model, který se vyhne rizikům a převezme dobré myšlenky jiných modelů. V praxi se běžně mluví o dialogu mezi náboženstvími, ale dialogický model nebyl zatím přijat a vysvětlen jako reálná alternativa.

Mohu uznat pluralistickou tezi, že každý má svou pravdu, ale mohu ji rozebrat a konfrontovat se zkušeností. Mohu pak dojít ke zjištění, že nikdo si sám se svou pravdou nestačí. Pravdu nemáme v tom smyslu, že bychom ji „vlastnili“. Jsme spíše pravdě zavázáni a můžeme se jí blížit. Nemělo by se podceňovat to, že jazykem přizpůsobeným imanenci se hovoří o transcendentní skutečnosti. To je možné vždy jen s relativní platností. Vždy jen analogicky. Může jít o pravdivé výpovědi, leč nikoli plně výstižné.

Konfrontací dílčích pravd mohu své nedokonalé pochopení božské skutečnosti doplnit a rozvinout. A mohu prospět druhým svými podněty. Svědectví o vlastní víře není v tomto pojetí obtěžováním druhých. Druzí mé svědectví potřebují. Nemusím být výlučný, ale mohu své sdělení pokládat za jedinečné a univerzální. Dialog pak může usnadnit společnou cestu k duchovnímu cíli. Mohu cestu druhých interpretovat podobně jako inkluzivisté, ale musím připustit vzájemné zahrnutí.

4. Praktická podoba mezináboženského dialogu

Mezináboženské vztahy zabarvené dialogicky nečekají na teoretické rozpracování takového modelu vztahů. Spíše poskytují zkušenost a umožňují reflexi. Můžeme si všimnout několika jejich podob.

Někteří křesťanští, hinduističtí a buddhističtí příznivci dialogu došli k závěru, že na doktrinální úrovni je sblížení nepravděpodobné. Může tu však být společná nebo podobná duchovní zkušenost. Řeholníci, zejména mniši zúčastněných stran jako „profesionálové“ duchovního života prakticky studovali a uplatňovali metody partnerů. Došlo k výměnným pobytům v klášterech, přičemž hostující komunita převzala z praxe hostitelů vše, co bylo možné. Na katolické straně se vytvořila s opatrnou podporou Apoštolského stolce Mezinárodní komise pro monastický mezináboženský dialog, která se snaží toto meditativní hnutí koordinovat a shrnovat zkušenosti.

Německý katolický teolog a později spíše teologicky laděný religionista Hans Küng začal od konce osmdesátých let minulého století rozvíjet mohutný studijní a praktický projekt pod názvem Weltethos (Světový étos). Šlo o to nahradit dosavadní domněnky o jiných náboženstvích pečlivě získanými a zpracovanými informacemi. Protagonisté si položili otázku, mohou-li náboženství spolupracovat v etice, zejména sociální etice. Spojené náboženské síly by měly podle nich šanci prosadit v politice a hospodářství rovnost lidí, respekt ke každému jedinci, ochranu zdraví a bezpečí pracovníků, spravedlivou odměnu za práci a další zásady. Nejširší podpory se těmto myšlenkám dostalo na Světovém parlamentu náboženství r. 1993 v Chicagu za účasti delegací hlásících se k 14 náboženstvím. U nás se těmito otázkami zabývá nadace Světový étos – centrum Prokopios se sídlem v Sázavě a pod vedením doc. Karla Flosse.

Křesťané a Židé spolu prožívají vlastně téměř 2000 let společných dějin. Křesťanství začíná oddělením od židovského náboženského společenství. Nesouhlas o tom, je-li nebo není-li Ježíš s Nazaretu Mesiášem, je nezbytný, mají-li obě náboženství zůstat tím, čím jsou. Křesťanství kolísalo od samých svých počátků mezi postojem apoštola Pavla, který chápal církev jako novou větev naroubovanou na dávný kmen (i když mluví také o vylomených větvích) a postojem vyjádřeným např. ve Zjevení Janově výrazem „synagoga Satanova“. V organizacích jako u nás Společnost křesťanů a Židů sdružených v International Council of Christians and Jews (ICCJ) spolupracují jednotlivci z obou stran na překonávání nedůvěry, sbližování po staletích nesnášenlivosti a odstraňování antijudaistických předsudků ve veřejnosti též kontaktem s hromadnými sdělovacími prostředky. Židé křesťany a případně i křesťané Židy seznamují se svým náboženstvím. Židovsko-křesťanský dialog vedl dokonce i k revizi některých, zejména křesťanských teologických stanovisek.

Křesťany spojuje se Židy a muslimy řada společných motivů, které symbolizuje postava biblického praotce Abraháma, k němuž se výslovně hlásí všechna tři tato náboženství. Podobná agenda jako mezi křesťany a Židy je i mezi těmito třemi náboženstvími. Jeho konkrétní aktivity se snaží přispívat ke zmírnění židovsko-palestinského konfliktu v Izraeli. V českém prostředí je islám zastoupen nepatrně a proto tripartitní hnutí zvané abrahámovská ekuména u nás nemáme zastoupeno.

Kolem poloviny 20. století vzniká hnutí označované jako tradicionalistické nebo též perennialistické. Za jednotlivými náboženstvími spatřuje společný proud tradice. Rozrůzněné systémy spojuje podle nich sapienciální resp. gnostické prožívání náboženství. Je to vnitřní, tedy esoterní rovina v kontrastu s vnější (exoterní) dimenzí. Nejde však o liberální pluralismus, protože cestou k hlubší zkušenosti je ortodoxní prožití vlastního náboženství. Na počátku hnutí stojí euromuslimové Francouz René Guénon a Švýcar Frithjof Schuon. Další generaci tvoří úzce spolupracující lidé různých vyznání či sympatií, kteří působili či působí hlavně na religionistických pracovištích různých amerických a evropských univerzit. Z nich stojí za zvláštní připomenutí třetí pokračovatel slavné švýcarské intelektuální rodiny Titus Burckhardt a Američan Huston Smith.

Antroposofové vidí cestu k obnově duchovního života v duchovní vědě, která má slepou víru nahradit poznáním duchovního světa. Jejímu zakladateli Rudolfu Steinerovi se jeví jako centrální událost vývoje „mystérium Golgoty“. Kdo nepřijal odtud přicházející impuls, je mimo hlavní vývojovou linii; zůstává u atavistických kultů nebo se k nim vrací. To je ovšem motiv křesťanský. Steiner se ke křesťanským motivům propracoval postupně. Nepředpokládá, že by duchovní věda vedla lidi do církví. Dal impuls k obnově křesťanství, z nějž vzešla dnešní Obec křesťanů. Nejde však o pouhý inkulzivizmus. Antroposofické podněty dnes uplatňují lidé, kteří plným přesvědčením zůstávají např. Židy, muslimy nebo buddhisty. Antroposofie je pro ně prostorem hledání společných prvků a praktické spolupráce.

Společný prostor s jinými náboženstvími, zejména s alternativními spiritualitami současnosti vytváří americký původně katolický, dnes episkopální kněz a plodný autor Matthew Fox. Polemizoval s jistou křesťanskou neurotickou posedlostí vinami a na počátek lidských cest klade zkušenost s Božím požehnáním. Až tam se člověk může vyrovnávat se svými chybami a hříšnými sklony, prodělat vnitřní transformaci. Jeho hlubinnému ekumenismu nevadí různost náboženství. Nemá tendenci je spěšně převádět na společného jmenovatele. Náboženství nemusí mezi sebou vyjednávat a hledat kompromisy. Setkávají se v meditaci, oslavě a ve službě lidem. Kolem Foxem založené University of Creation Spirituality (Univerzita spirituality stvoření) žije rozsáhlé sdílení a kooperace neformálních představitelů různých náboženství.