Dobet totiž, kromě dokonalé profesionality, krásného silného i naléhavého hlasu, měla něco navíc. Když její píseň naříkala, naříkala i Dobet. Když měla píseň burcovat, burcovala Dobet tak, že nejen malí kluci, ale i muži podvědomě couvali: s tak silnou ženskou (myslím co se týče osobnosti) se snad ještě nikdy nesetkali. Když tančila, chvěla se prkna praktikáblů a moravské ženy, i ty, které už africký tanec někdy tančily, nevěřícně zíraly v obdivu.

Dobet je sebevědomá, hrdá, impulzivní a hravá, ale také profesionálně ukázněná. Na pódiu vypadala obrovská, když pak ale po koncertě podepisovala svá cédéčka, byla to najednou drobná a křehká žena. Mihla se mi hlavou „kacířská“ myšlenka: „Tohle by mohla být příští prezidentka Afriky…“ a možná, že i jako prezidentka naší republiky by ten mužský Augiášův chlév vymetla jedna dvě, dodal ve mně pozorovatel zmatků současných. A pisatel fejetonů na téma rozdílů mezi muži a ženami, z nichž jeden se přímo jmenuje „Svět mohou zachránit jen ženy“.

Přede mnou seděla rodinka s asi tříletým klučinou s malými paličkami na buben. Blonďáček byl fascinován arzenálem většinou afrických perkusí Guiyé Oswalda, jenž navíc bubnoval i na činely a bubny vždy jen rukama. Hošík zíral tak intenzivně a nadšeně, že bylo jasné, že až vyroste, bude bubeník. Zvláště když ho maminka s tatínkem budou neustále chválit.

A poskytnou mu, kromě obvyklé rodičovské lásky a ochrany, i něco navíc: toleranci a schopnost „nepřekážet“ – aby mu ta schopnost se nadchnout vydržela. Aby jejich syn měl od malička „po ruce“ a kolem sebe hudbu celého světa. Protože zvláště etnická hudba je tou nejlepší obranou proti xenofobii a rasismu. A tenhle prcek a spolu s ním všichni ti mladí posluchači na nádvoří Náměšťského zámku se přirozenému obdivu k těm, kteří jsou docela jiní (třeba i barvou pleti), ale umějí zpívat, hrát, tančit a mají něco navíc, už nebudou muset učit. Bude to v nich.

Tak jako den předtím zpívající Eliza Carthy, která slyšela lidové písničky v podání svých slavných rodičů již od velmi ranného dětství, a jako Deva Premal, jejíž mantru jsem pouštěl v rámci odpolední přednášky jako ukázku „manter třetí generace“, i Dobet Gnahoré, původem z afrického Pobřeží slonoviny, pochází z muzikantské rodiny. Všechny ty ženy dostaly již v dětství „něco navíc“. A je to z jejich hudby, výkonů a projevů cítit: předávají to dál.

Festival v Náměšti je po všech stránkách vynikající. Projezdil jsem (většinou jako aktivní hudebník, a později publicista, takže jsem mohl nakouknout i do zákulisí) hodně festivalů. Všichni dramaturgové a ředitelé jsou svým způsobem neuvěřitelně schopní manažeři s neutuchající energií. Michal Schmidt je ale „lidský“. Tolerantní. Slušný. V krizových momentech nenadává. Náměšť by mu měla vždy po festivalu darovat zájezd do tichomoří. Protože on dává městu a době, ve které žije, hodně navíc.

Zatímco většina lidí ve společnosti podléhá vábení peněz a konzumu, stačí několik nadšenců, kteří nejen berou, ale svému okolí a městu a celé společnosti dávají „něco navíc“. Svět je pak hned hezčí. Nám tady v té naší kotlině navíc ne zcela dochází, že se sice máme, jak jsme se nikdy neměli, ale jaksi na dluh budoucnosti. Stále si stěžujeme, ale ty naše „problémy“ jsou ve srovnání s životem „emigrantky“ Dobet, která musela svou zemi opustit kvůli válce, a ve srovnání se jinými zeměmi, kde se bojuje a je hlad, vcelku bezvýznamné.

Co takhle naučit se od takových, jako je Dobet, jak nasazení, tak odvaze a vytrvalosti překonat to zlé kolem, i to „líné“ v sobě, a tím objevit vlastní netušené síly a schopnosti?

Co takhle začít si takových akcí, jako jsou Folkové prázdniny, skutečně vážit? Protože takto sdílená energie, jejíž byla Dobet Gnahoré tou nejlepší reprezentantkou, a všechna ta práce všech dobrovolníků a pomocníků pod vedením Michala Schmidta, se neztrácí. Je to něco navíc.

A nemusíme snad už ani zmiňovat neurovědecké objevy posledních dvaceti let o tom, jak funguje máš mozek, jak je původně naprogramován na pozitivní vnímání a chválení a jak ho to opačné, tedy ten neustále si stěžující a všechny a všechny jen kritizující postoj ke světu v současnosti negativně ovlivňuje zdravotně a psychicky. Stačí si jen uvědomit, že mozek, právě tak jako svaly, lze trénovat, a čím víc cvičíme, tím je příslušná část mozku (nebo příslušný sval) větší a výkonnější.

Čím usilovněji se člověk snaží, aby dokázal „něco navíc“, a čím častěji překoná sám sebe (přesněji, svou naprogramovanost a lenost), tím snadněji pak překonává i úkoly, před kterými by si před lety „sedl na zadek“ a vzdal to.

Dobet Gnahoré a jí podobné a podobní (např. Eliza Carthy a Iarla O´Lionáird, mám-li použít jmen těch, které jsem viděl a hlavně slyšel na festivalu) od dětství překonávají životní překážky, nevzdávají se a to, a od mládí dávají životu něco navíc.

Michal Schmidt (stejně jako všichni podobní někdejší tahouni ve všech malých i větších městech, např. parta lidí kolem Jazzové sekce, porubských Folkových kolotočů, tehdy studentští vedoucí klubů na Strahově v Praze, ale i na brněnských kolejích, v klubech v Ostrově nad Ohří, Valašském Meziříčí atd.) dělal něco navíc, tehdy v malém, již na studiích před čtvrt stoletím.

Když člověk nezištně dává něco navíc, je to jako s láskou: čím víc (vy)dá, tím víc „toho“ (například pěveckého či muzikantského nebo organizátorského umění) má, a tím víc také (od lidí, doby, života) dostává.