Ve vnitřním uchu máme každý tak třicet tisíc miniaturních, tzv. vláskových buněk rozdílných velikostí, které rezonují s třiceti tisíci různých frekvencí (teoreticky bychom tedy mohli umět rozeznat právě tolik rozdílných tónů, ale my jich rozeznáme a tedy i používáme jen spodní třetinu). Ty mimo jiné předávají dále do mozku, do sluchových center, elektrický signál (mění tedy energii akustickou na energii elektrickou a „vyživují“ mozek, resp. neurony): dobíjí nás elektřinou. Tak jako každý mobil potřebuje občas „dobít“, tak i nás mozek potřebuje vnější příděl elektřiny (spotřebovává neustále asi 20W): proto nemáme na uších víčka – celé věky jsme se dobíjeli i v noci zvuky přírody: šuměním listů stromů nebo kapek deště, zvuky větrů  (od tichého vánku přes meluzínu až po rachot vichřice), šploucháním potůčku, zurčením vodopádu nebo pravidelným hučením mořského příboje. Zvuky přírody nás konejšily a vyživovaly.

Už Pýthagoras tvrdil, že „nemoc je jen špatná písnička“ a uměl prý hlasem vyléčit různé běžné nemoci.

Bioakustika dnes snímá zvuk hlasu klienta, program v počítači dokáže rozlišit všechny frekvence a snadno zjistit, které jsou „nakřáplé“, nedokonalé. Kliknutím počítačové myši lze pak např. zjistit, že „rozladěná“, rozuměj, „nemocná“ frekvence je např. 1260 Hz, což odpovídá nějakému konkrétnímu orgánu, a program naznačí, kde na těle je třeba dodat tu správnou, kvalitní frekvenci 1260 Hz, aby člověk nedostal za měsíc třeba záchvat žlučníku. Každá nemoc byla a je na počátku jen malinkým energetickým rozladěním. Jenže my už jsme zapomněli, také pro vnější hluk, co to je umění naslouchat svému tělu, nevěnujeme pozornost jeho signálům, a necháváme „rozladění“ dojít až do formy konkrétní nemoci. Lékař pak léčí koleno, ale příčina byla původně zcela jiná.

Bioakustika je ovšem jen moderním „zviditelněním“ toho, co člověk dělával (a opět bude muset zase začít dělat) odjakživa: zpíval si. Jakýkoliv stres (a že jich moderní člověk musí zvládnout prý 80 000x víc než jeho pradědeček) má za následek jakési malinké rozladění „písničky“ toho kterého orgánu, té které tkáně. Dnes víme, že každá buňka zpívá, a je-li nemocná, začne povrzávat a kňučet (a rakovinné buňky i v ranném stádiu zhoubného bujení už jen chrčí). Když si tedy člověk zpíval (jako to naši předci dělávali dnes a denně), ty stovky frekvencí v jeho (neškoleném) hlase pomohly „doladit“ všechno do toho unikátního gigantického akordu lidství – a člověk byl zdráv a schopen opět podat až neuvěřitelný tělesný i psychický výkon.

Jenže my zpívat přestali. Zpívají za nás profesionálové, kteří se ovšem na konzervatořích učí své hlasy „zúžit“ a potlačit v nich tak všechny alikvoty, tedy jeho léčebné složky, a kteří (v televizi dodnes) jen otevírají pusy – zpěv jen předstírají (zpívá se na tzv. „playback“, písnička zní z nahrávky a hlasivky zpěváka nebo zpěvačky správný pohyb, produkující správné a pro tělo tak potřebné frekvence, to flinkají).

Dnes už také víme, že zatímco v přírodě existují desítky tisíc frekvencí, v naší (západní) hudbě je jich jen velmi málo.

Dnes již ovšem také víme, že „čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím lépe pak děťátko všestranně prospívá“. Zvuk matčina hlasu, zvláště když si zpívá, je pro miminko v bříšku jak signálem pohody, tak především (zvláště pro utvářející se neurony v jeho rostoucím mozku) zdrojem velmi výživných frekvencí.

Z tohoto úhlu pohledu jsme všichni jen „oběti obětí“ a své nemoci jsme zaprvé zdědili po předchozích generacích (dědečkovo kouření ovlivní geny vnoučka, nachlazení matky nebo stav jejích ledvin v těhotenství ovlivní, protože se zkopíruje, zdravotní a psychický stav dcery), zadruhé jsme si na ně „zadělali“ negativními emocemi v dětství a dospívání (poškození rodiče nás spíše kritizovali a trestali, místo aby nás do sedmi let jen a jen chválili), a zatřetí jsme je „podpořili“ tím, jak a co jíme, pijeme, dýcháme, ale i myslíme negativního. Přidejme pak války, hladomory, katastrofy (následně tedy velmi negativní psychický stav v nich a tehdy těhotných žen a tím i předávání a násobení nemocí v každé další a poškozenější generaci) a vyjde nám současný stav světa.

Nemá cenu něco vyčítat rodičům či prarodičům – ti ještě netušili, jak moc ovlivňujeme sebe a svůj svět např. právě negativním myšlením (kritizováním, vyčítáním, neschopností odpouštět atd.). My už ale, poprvé v historii lidstva (i když někteří jedinci o tom všem věděli vždycky), začínáme vědět a tušit, proč a jak.

I invalida nebo umírající babička může zářit štěstím a být tak sobě i ostatním jakýmsi sluníčkem (a často jsou to právě lidé, kteří až po nějaké nehodě, třeba na vozíku, našli skutečný smysl života a jsou „zdraví“ víc než ti „zdraví“ kolem nich).

Zkusme přepnout na „frekvence“ lidstva: už dávný čínský mudrc věděl, že „chceš-li zjistit, v jaké atmosféře žijí lidé toho kterého království, poslechni si, jaké písně zpívají“. Jaké „písně“ (nezpíváme a spíše jen) vysíláme v dnešní době? Stále rychlejší, hlasitější, soutěživější a negativnější. Konfucius by tedy z projíždějícího auta, ze kterého duní ohlušující duc duc duc, správně usoudil, že jsme uspěchaní, nesoustředění, hluší, a že proto neumíme naslouchat a domluvit se a neustále se jen přeme a soupeříme.

Hudba a zvuk jsou daleko důležitější, než jsme tušili a než nám kdy řekli. Tibeťané a Indové přitom věděli odjakživa, že „ten, kdo pochopí zákony zvuku, pochopí i zákony vesmíru“, a že „zatímco oko těká a neustále jen hledá, ucho nalézá“.

Naše civilizace je až z 90% vizuální: naprostou většinu toho, co vnímáme, vnímáme očima (a děti co nikdy nestály poblíž živé krávy, jsou přesvědčeny, že krávy jsou fialové). Je nejvyšší čas, už v zájmu záchrany lidstva, znovu se učit (svému tělu, přírodě kolem i partnerům ale i kolegům a oponentům) naslouchat, a znovu začít, od početí  přes porod a výchovu až ke vzdělání, zpívat.

Dnešní člověk by měl denně pět minut ráno, preventivně, a nejméně deset minut před usnutím, léčebně, zpívat. Tvrdím již léta, že kdyby poslanci, politici a ministři museli nové zákony a smlouvy přezpívávat, bylo by jim i nám všem podstatně lépe. Uvolnění hlasivek totiž znamená uvolnění emočních bloků.

Děti, kterým jejich těhotné maminky stále zpívaly, se rodí neuvěřitelně inteligentnější, zdravější, tolerantnější, vyrovnanější a duchovnější než ty, kterým nikdo nezpíval (a které pak navíc byly „porozeny“ arogantními porodníky v  nemocnicích).

Jak nahoře, tak dole a naopak. Planeta Země, na které a které by její obyvatelé znovu začali zpívat, by se (právě tak jako mysl člověka) mohla stát dokonalou, protože preventivní léčitelkou jakékoliv nemoci své i lidské již v samém zárodku případného „rozladění“.

Každý člověk by mohl a měl umět zjistit „na vlastní uši“, že „nemoc je jen špatná písnička“. A stačilo by si pak zazpívat.