Vypadá to, že genové dispozice tvoří jen polovinu charakteru dítěte (a budoucího dospělého), a že rodiče (ale i prarodiče) jsou, pokud zrovna nejsou války a hladomory, za emoční strukturu dětí právě tím, čemu se říká „výchova“, zodpovědnější, než si zatím připouštěli.

Vypadá to, že každé zdravé, přirozeně porozené dítě je skutečně génius: v jeho mozku jsou neurony propojeny velmi hustou sítí dendritů a tak „má buňky“ prakticky na všechno. Může z něho vyrůst geniální matematik, vynikající herec, malíř, botanik či biolog, velmi soucitný učitel, pečlivý zahradník nebo inspirativní myslitel či spisovatel. Když ale vyrůstá v rodině, ve které převládá jen „Baník nebo pivo“, v rané dospělosti bude mít v mozku propojeny a funkční jen buňky „Baník“ a „pivo“. Mozek se hardwarově i softwarově přizpůsobí.

Vypadá to tedy, že když dítě zlobí, je to spíše „vina“ rodičů: nedokázali mu poskytnout dostatek stimulů, podnětů, možností pro hry. Mozek dítěte je jako houba: neustále a téměř do nekonečna nasává další a další informace, zkušenosti, zážitky, dovednosti.

Občas mi napíše nějaká ta maminka nějakého toho puberťáka, který „přepíná“. Rodina má kabelovou nebo satelitní televizi a tím také možnost vybírat z nabídky deseti nebo dokonce stovek kanálů. Hoch přitom k nelibosti maminky přepíná mezi jednotlivými filmy, sportovními přenosy a zprávami ještě hbitěji, než jeho otec. Jak prý mu to má zakázat?

Nezakazovat, odpovídám, naopak, nechat ho „hrát si“. Tak jako tetička nesmyslně neustále napomínala Johna (Lennona) „Johne, nech tu kytaru, ta tě neuživí!“, právě tak si dnešní maminky nemohou být jisty, jaké že to povolání či zaměstnání bude v budoucnu syna živit. Co když přepínáním televizních kanálů „nacvičuje“ schopnost být v budoucnu královsky placen za podobné několikaminutové posílání velkých finančních částek z desítek účtů na jiné? Žádná maminka dnes nemůže ani tušit, čím se její děti budou živit za deset, dvacet let.

Vypadá to také, že to byly právě příkazy učitelek, které se o hlavní přestávce celá desetiletí marně snažily zklidnit neustále sem tam pobíhající puberťáky řvaným příkazem „Neběhejte po chodbách!“, které způsobily, že si většina současných žen stěžuje, že skuteční Muži už nejsou.

Jak ovšem z těch kluků mohou vyrůst skuteční muži, když jim zakazují pro ně tu nejpřirozenější, evolučně danou věc na světě – neustálé pobíhání, padání, soupeření s vrstevníky, okopávání holení atd.? Jak štěně nemůže nekousat a nehryzat a kotě nehrát si s klubíčkem (připravují se tak na dospělost), tak ani kluk nemůže neběhat - a tedy ani nepadat. Třeba na schodech školní budovy. Paní učitelka, která si dokáže docela dobře představit, co takový „držkopád“ na kamenných schodech udělá s jejími lýtkovými kostmi, zápěstím nebo bokem, a jak dlouho potrvá, než se zbaví příslušných modřin, ovšem ve vztahu k tomu, co a jak vnímá a cítí onen hoch, nemá pravdu. Tělo muže (a kluka) je desetkrát odolnější a méně citlivé! Jeho to zdaleka nebolí tolik jako paní učitelku. Evoluce přece musela naprogramovat muže na lov jelena či mamuta, tedy na dlouhý běh, přeskakování příkopů a potůčků, prodírání se trním a keři atd. Proto si muži vymysleli ty různé okopávací kolektivní sporty (fotbal, hokej, rugby atd.)! Kluci, kterým škola a paní učitelka úspěšně zakázala neustále pobíhat a sílit si kosti a těla (tělocvik na povel rozhodně není řešení), pak možná nevyrostou v opravdové muže, jejichž sebevědomí a schopnost rozhodnout se a být oporou je zocelené právě stovkami výher, ale i pádů a proher, v klukovských bitkách.

Vypadá to také, že dnešní děti mají jiné mozky, takže na ně nelze uplatňovat to, co si myslíme, že je pro ně dobré… a navíc jsou chytřejší než my. Mají větší ty části mozku, které se zabývají abstraktním myšlením (ale zase slabší čich). Jsou chytřejší (posouvají se hranice geniality a testy IQ jsou, nenápadně, stále těžší. Výsledky někdejších géniů s IQ nad 130 by dnes byly jen průměrné). Proto jim to jde lépe s počítači. „Trénují“ na život různými těmi ještě nedávno neexistujícími adrenalinovými sporty.

Vypadá to ale, že emočně a lidsky dospívají později, až po jednadvacátém roku věku. Jaksi si tak (nevědomě, evolučně) prodlužují období dětství, rozumějte, dospívání a učení. Protože zatímco dědeček se vyučil klempířem a klempířem celý život zůstal, jeho vnuk se bude muset nesčetněkrát překvalifikovat a celý život se bude učit nové a nové věci.

Vypadá to, že tak jako jsme, co se týče morálního a duchovního vývoje, největšími překážkami (svými nepřizpůsobivými programy mysli) sami sobě, právě tak jsme největšími překážkami optimálního a téměř nikdy nekončícího vývoje svých dětí.