Od čtenáře jsme dostali hezkou povídku, chceme se s vámi o ni podělit.
Jdu podél řeky a řeka páří. Rosa smáčí mi nohy, smáčí větve, živí kaluže a z trávy kouzlí démanty. Nezvyklé dusno maskuje mé slzy, maskuje i kořeny, maskuje pařezy a maskuje vlastně vše, co bych vidět měl, ale co vidět nechci a pro slzy vlastně ani vidět nemohu. Řeka nejenom páří, ale šplouchá, bublá, šumí a omílá. Někde v té řece těká život, harmonie, souznění a radost z nového rána. Ale nikdo to nevidí-řeka jenom mlží a páří a každý se bojí, že v ní uklouzne, ztratí rovnováhu a v šumících peřejích utone. Nikdo nevidí, co řeka zamlžuje a jak vlastně vypadá. Jestli je hluboká a klidná, nebo naopak divoká, bouřící, záludná, ve které se nikdo nevyzná.
Jdu podél řeky a řeka mží, rosí a páří na větve, trávu, stromy, listy a pařezy. Slzím a pleť vlhne. Vlhne i šat. Šat je zplihlý a vlhnouc vlhkost sráží. Mží. Mží a páří do povětří. Tráva, stromy, pařezy i listy: vše páří do povětří, vše horce dýše a dusnem zalyká. A zalyká- li, lapá...
Jdu podél řeky a také pářím. Hřbetem ruky otírám si slzy. Opatrně pokleknu u břehu a naberu si trochu vody do dlaní. Příjemně chladí, je čistá, průzračná. Naberu si ji do dlaní trochu více a přitisknu dychtivě k obličeji. Jak chladí! Ta úleva. Omyji si vlasy, krk a ruce. Díky, řeko!
Řeka bublá, zurčí, klokotá a páří do povětří. Nejraději bych se z ní napil, ale.... to nemohu. Kdo ví, co do ní kdo vylil a jakým hnusem protéká. Jaký hnus v ní plave, žije a množí se. Nebo je to mrtvá řeka. Možností, proč nezahnat žízeň, je mnoho. Opravdu nevím- bojím se toho. Řeka jen vesele zurčí, šumí a omílá. Spánky mi buší. Buší mi srdce a já horce dýši. Lapám a zalykám. Bojím se napít. Jediné co vím, je, že KAŽDÁ ŘEKA JE U PRAMENE ČISTÁ a to mi dává naději. Jestliže je čistá u pramene, pak je čistá i ve svém lůně. K pramenu nedojdu, sic' bych žízní padl. Ano, věřím jí. Musím jí věřit!
Klečím a opatrně přibližuji rty. Piji, nasakuji a polykám. Proudí do mě život. Piji a odpařuji. Všechen podrost pije. Pije a zároveň páří. I řeka činí obojí dvojí. Mží. Řeka jsou teď květy, řeka jsou stromy, pařezy i listy. Řeka jsem já.
ČLOVĚK JE JAKO ŘEKA A KAŽDÁ ŘEKA JE U PRAMENE ČISTÁ
Tomáš Valenz
Důvěra
