Většinou vidíme jen protiklady – to je muž, tamto je žena. Tohle je student, tamto učitel. Tohle je západ a tamto východ. Ale muž je také žena a student je také učitel. Západ je svým způsobem východ a obráceně. Nic není polovinou sebe sama – vše je celistvé.

To neznamená, že nemůžeme jít na západ nebo že musíme popírat své mužství nebo ženství. Taky to neznamená, že se nemůžeme od někoho něco naučit. Jde o to, že když něco děláme, například když muž líbá ženu nebo student poslouchá učitele, v okamžiku, kdy to dělá, není jen polovinou sebe sama, ale celým, úplným, skutečným člověkem. Když jedu na kole, nemůžu vědět, kde končím já a kde začíná kolo. Jsem jízdou na kole. To je vše. Jakmile přirozené propojení mého těla a kola přetrhneme, spadnu na zem a natluču si nos. Buddha cvičil meditaci, které se japonsky říká zazen. Nejdříve si myslel, že nějaká část jeho osobnosti chybí. Myslel si, že je pouze jakýmsi nedokončeným člověkem. Viděl také jasný rozdíl mezi sebou a světem. Ale později přestal nutně rozlišovat mezi tím, co by chtěl být, a tím, co je. Přestal rozlišovat mezi sebou jako učitelem a jako žákem. Mezi sebou jako tím, kdo dává, a tím, kdo přijímá. Když cvičíme zazen, většinou si myslíme, že něco hledáme nebo na něco čekáme. Že osvícení je tamhle, a my jsme tady - a pořád na to osvícení nemůžeme dosáhnout.  Ale zrovna tak můžeme říct, že když cvičíme zazen, něco nacházíme nebo něco dostáváme. Ve skutečnosti to zkrátka nelze takto přeříznout na dvě poloviny. Proto když sedíme v zazenu, děláme totéž co Buddha. Jsme prostě sami sebou a jsme dokonalí takoví, jací jsme. 

Žádné slovo nemá moc přeříznout skutečnost na dvě poloviny. A podobně žádná myšlenka nerozdělí dva lidi, kteří se mají rádi v tomto okamžiku. Nikdo nemůže říct, že on je tři metry daleko od ní. Oni jsou prostě jenom  teď a jsou teď spolu. A jsou nevýslovně šťastní. Nedávno jsem viděl pár, kde on a ona jsou spojeni nevýslovnou láskou. Když se na sebe podívají, jsou jedna a ta samá věc. Je to úžasný pohled. 

Když student pije čaj se svým učitelem, oba jsou celiství buddhové. Zcela osvícené bytosti. Ale když student řekne: „Já jsem jenom student. Nejsem buddha“, pak to znamená, že ze sebe dělá polovinu sebe sama. Takto samozřejmě pravdu nelze rozříznout. V buddhismu se dozvídáme, že naše zkušenost je vždycky celistvá a nezávislá na konceptech. I když se teprve učíme, co buddhismus je, už tehdy jsme celistvé, dokončené, nerozpolcené bytosti. A i když se učíme ze slov učitele nebo z knihy, učíme se současně spoléhat na realitu a už méně na slova. Někteří  lidé dávají přednost intelektuálnímu životu, jiní materiálnímu životu, ale jenom člověk, který není jednostranný, může mít nepopsatelnou radost ze  života.