A připomněl, že „to vyžaduje sisyfovské úsilí znovu a znovu věci připomínat, mluvit o nich v naději, že si někdo z toho vezme něco, co promění v konkrétní skutek..“

Téma druhého dne konference – otázka: nabízí náboženství řešení nebo je součástí problému? bylo zodpovězeno z různých úhlů pohledů. Každý z řečníků měl svou pravdu, někteří byli plamenní, jiní pečlivě akademičtí. Nejdelší potlesk měli ti, kteří mluvili ze srdce, od plic, a na základě životních zkušeností. Možná se k jejich projevům někdy vrátím.

Byl jsem na těchto konferencích čtyřikrát, a kromě ročníku, na kterém hovořili Hazel Hendersonová, Rianne Eislerová a Fritjof Capra (které všechny pozval Bohuslav Blažek, dej mu pánbů věčnou slávu), to podle mne, netrpělivě očekávajícího nějaké konkrétní rezoluce, byla vždy jen čistá, akademická, nic neřešící teorie.

Letos tedy konečně i od řečnického stolu, i když jen letmo, zazněl stesk po konkrétních akcích. Vida. Jen to tempo, pomyslel jsem si. Jestli jim trvalo deset let, než jim to došlo, jak dlouho se budou domlouvat, že se domluví, že něco konkrétního udělají? Nebude pak už pozdě?

Jeden americký řečník na toto téma zavtipkoval: sedmý manžel Elizabeth Taylorová si postěžoval, že sice je připraven konat, ale nikdo to po něm nechce.

Já to znám v jiné verzi: důchod je věk, kdy člověk už zná odpovědi na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá.

Možná tihle pánové za dalších deset let na něco přijdou, ale vsadím kalhoty, že je pak už vůbec nikdo nebude poslouchat (a pochybuji, že se jich někdo bude ptát, nebo že dokonce stále ještě budou schopní akce).

Jinak ale letošní Forum 2000 bylo lesklé, slavnostní, společenské, i když ne tak zorganizované, jako když byl Václav Havel prezidentem a konference se konala na Hradě (letos chyběly přepisy projevů a jiné přepychové maličkosti).

I letos tedy většina řečníků opět jen vypočítávala negativní jevy, v příspěvcích nejméně tří z nich ale poněkud zarezonovalo to, co Jeho Svatost Dalai Lama, jak ho anglicky přepisují v konferenčních materiálech, zmínil(a?) jako hlavní téma své řeči: emoce. Destruktivní emoce, které jsou na počátku všech střetů, nepochopení, bojů, válek. Politici, kněží, vůdci různých hnutí, ti všichni jsou jen lidé, se svými nezvládnutými emocemi. Pokud bychom se soustředili na kultivaci emocí,  možná bychom věci posunuli kupředu. A prý musíme mezi sebou víc komunikovat.

A protože to je to, o čem již řadu let píši ve svých fejetonech, a protože mě také nikdo celé ty roky neposloucalá, musel jsem si v jednom fejetonu, inspirovaném toutéž konferencí před třemi lety, pomoci tvrzením: Když už i dalajlama… Tedy když už i tento duchovní vůdce a respektovaná autorita zmiňuje jako náznak řešení právě práci s emocemi, tak snad si vlivu nezvládnutých emocí na stav společnosti a světa všimnou i naši myslitelé a politici, nebo ne?

Měl jsem s sebou čerstvý právě vydaný výtisk stejnojmenné knihy fejetonů. Co kdybych Ho letos potkal na WC, jako tehdy, říkal jsem si. Nechtěl jsem ale vyrušovat. O přestávce jsem vyšel ven z budovy, a najednou jsem vrazil do Tibeťana, dalajlamova poradce. A tak jsem nelenil a knihu mu pro jeho nadřízeného dal. Na titulní straně je totiž fotka, na které dalajlama prchá z obrazu (před fotografy).  Třeba se mu ta momentka zalíbí.

Jo, být šedesát šest let dalajlamou a čtyřicet šest let emigrantem a přesto tvrdohlavě odmítat násilí a odolávat nátlaku mladých revolučnějších krajanů, nebo jezdit po konferencích a znovu a znovu mluvit o tom samém a vidět, jak ti, co poslouchají, neslyší,  to je nelehké téma.

Jo, psát v Česku o tom, že kdybychom změnili způsob, jakým se u nás rodí děti (a začali je pak vychovávat úplně jinak, protože už ve věku tří nebo čtyř let je v každém dítěti natrvalo zbudován charakter, a také protože už víme o rozdílech mezi muži a ženami, respektive kluky a holčičkami), mohli bychom pozitivně změnit svět, je nelehké téma.

Dalajlama to buď ještě neví, anebo, což je pravděpodobnější, protože se od 90. let min. stol. pravidelně stýká s předními vědci v oboru neurověd a emocí, se to ještě neodvažuje říkat, asi aby ho dál zvali na různé ty konference.

Já mohu jít dál a dokonce tvrdit, že na „emoce“ a základ budoucího charakteru člověka je zaděláno již v průběhu těhotenství a především porodem.

Vskutku nelehké téma.

P.S.: Recenzi knihy Destruktivní emoce (o jednom takovém setkání dalajlamy s vědci) najdete pod názvem Držitel stolice na mém osobním blogu. Další knihu tentokrát o vůbec prvním setkání dalajlamy s vědci (ed. Francisco E. Varela: Jemné mosty) chystá nakladatelství DharmaGaia.