Přes kruté pronásledování gnostických křesťanů Vatikánem a francouzskými králi, zanechali gnostici v této oblasti nejen mnoho stavebních památek, ale i archivy gnostických spisů, které ukazují ,že skutečná historie křesťanství se v mnohém velmi odlišuje od obrazu zmanipulované historie předkládaném římskokatolickou církví a Vatikánem. Skutečnost, šířenou gnostickými křesťany a nemilosrdně potlačovanou římskokatolickou církví, potvrzují nejen svitky nalezené během archeologických výzkumů v 20. století v Jeruzalémě, v egyptských archeologických lokalitách Nag Hammadi a Qumran, především pak více než 900 manuskriptů v jedenácti jeskyních Khirbat Qumran v Jordánsku, na severozápadním pobřeží Mrtvého moře. Tyto knihovny z období 2. až. 4. století A.D. ukazují zcela jednoznačně jak obrovského podvodu a manipulací s vědomím věřících křesťanů se dopustila římskokatolická církev. Je tedy srozumitelná ostře odmítavá až hysterická reakce Vatikánu vůči Dan Brownově knize The Da Vinci Code a film stejného jména. Inu Vatikán a preláti nemají čisté svědomí a neví co s tím. Ve zkratce bych htěl upozornit na některá fakta historie křesťanství, která Vatikán zamlčuje, nebo neuvěřitelným způsobem překrucuje.

   V Glastonbury, nedaleko Somersetu, se nacházejí pověstmi opředené zbytky kaple St. Mary Magdalene (Glastonbury Chapel St. Mary), podle tradice postavená někdy kolem roku 63 Josefem z Arimateje na počest Ježíšovy milované družky, apoštola a světice Marie Magdalény, kterou Vatikán zneuznal a ostouzel jako prostitutku. Když Marie Magdalena zemřela v Provenci v roce 63 n.l., nechal téhož roku postavit Josef Arimatejský slavnou kapli v Glastonbury v Anglii,zasvěcenou její památce. Byl to první doložená stavba gnostických křesťanů na světě.

   Kapli své matce, která na ochranu před špehy Sanhedrinu přijala novou totožnost jako Maria Bethany, zasvětil její a Ježíšův syn Ježíš Justus. Ruiny původního nejstaršího křesťanského kostela na území Britanie byly pozdějšími opravami a přestavbami překryty a nejsou dostatečně archeologicky prozkoumány.

   Strop kaple tvoří několik set kamenných bloků, jejich vyčnívající části mají bizarní polygonální povrch. Do každého bloku je vytesaný jiný, zdánlivě namátkově zvolený symbol či grafický znak, což navozuje předpoklad, že plochu stropu pokrýval dosud nerozluštěný šifrovaný nápis. Moderní dekódovací technika nebyla schopna rozlomit tento kód a tak velkorysá odměna nabídnutá komukoliv kdo tento kód dešifruje, zůstává stále nevyplacena. Za zmínku stojí, že podobnou hádanku zanechali na našem území předkeltští Ligurové vytesanou do kamených bloků  Hlízové věže hradu Zvíkov.

   Geologický výzkum podloží kaple, prováděný pomocí nejmodernější techniky (sonar, penetrační radar) odhalil pod kaplí existenci rozsáhlých podzemních prostor. Do těchto prostor ale nevede  žádný vstup a nebyl nalezen ani žádný východ. Glastonburská kaple zůstává nadále opředena mnoha záhadami jejichž rozřešení není v dohledu, protože  kurátoři kaple nejsou ochotni povolit žádný archeologický výzkum, s odkazem na posvátnost tohoto místa.

   Mezi zasvěcenci je rozšířeno přesvědčení, že že geniální renesanční umělec a vynálezce Leonardo da Vinci, měl přístup k velmi podrobným informacím o skutečné historii křesťanství a také ztracené historické předlohy, pocházející z tajných archivů zasvěcenců z období kolem počátku letopočtu. To byl zřejmě důvod pro jejich ukrytí v řadě svých obrazů jako důmyslně kódovaná sdělení. pro budoucí generace v několika svých nádherných obrazech, jako je Mona Lisa, Poslední večeře a Skalní Madonna. Tyto obrazy obsahují zarážející ideové nesrovnalosti s dogmaty římskokatolické církve, kterými chtěl naznačit zasvěceným nezbytnost zachování mystického poselství o skutečné historii mise Ježíše Krista, jeho Svaté rodině a pravdivé historie počátku křesťanského hnutí. Zřejmě jen nemnoho věřících křesťanů má pravdivé informace o tom, že církeb gnostických křesťanů je o několik let starší, než římskokatolická církev. Vatikán na tyto otázky nejenže neposkytuje žádné odpovědi, ale dokonce samo položení otázek považuje za schisma. Byla tu ovšem otázka, proč se v této věci tak angažoval da Vinci? Vysvětlení přišlo až v roce 1957, kdy v archivu pařížské Bibliotheque Nationale bylo objeveno několik starých pergamenů, známých jako Les Dossiers Secrets, ve kterých jsou uváděni seznamy členů Převorství Sion (Prieur de Notre Damme du Sion), mezi nimi i umělci a vědci tak proslulí, jako Sir Isaac Newton, Viktor Hugo, Botticelli a Leonardo da Vinci. Hovoří se o tom, že i francouzský prezident Francois Mitterrand a mnozí další známí francouzští politici jsou (nebo byli) členem tohoto donedávna tajného společenství, ačkoli pro to existuje žádný listinný důkaz.

   Dovedete si představit reakci více než miliardové obce křesťanů na následující informace:

1) Původní učení Ježíše se tak diametrálné odlišuje od nikejského dogmatu přijatého Vatikánem, že lze nesporně možno hovořit o dvou „křesťanských“ církvích. Jde svým způsobem o podobný problémy, jaké se odvíjejí ze základních rozdílů v dogmatech šíítů a sunnitů, protestantů a katolíků a podobně.

2) Původní křesťanství bylo čistě gnostické, protože pocházelo od Ježíše považovaného za největšího z gnostiků. Cílem gnostiků bylo nalezení Boží pravdy a ne bohatství a soustředění moci jež pozorujeme po staletí ve Vatikánu. Soudobá římskokatolická církev byla vlastně ustanovena teprve na Nikejském koncilu, tedy o několik století po gnostické křesťanské církvi.

3) Ježíš nežil v celibátu, ale naopak jako židovský rabbi musel být ženat a jeho ženou byla Marie Magdaléna, která byla naprosto nezaslouženě po několik staletí zostouzena Vatikánem jako prostitutka. Přímí členové Svaté rodiny, vedle Ježíše a Maří Magdalény, byla jejich dcera Tamara a dva synové (starší z nich byl Ježíš Justus). Podle genealogie, údajně uložené v tajném archivu templářů, žijí přímí potomci pokrevní linie Ježíše i v současnosti a jako členové královské dynastie mají plné právo reklamovat vůdčí roli v královstvích křesťanského světa.

4) Ježíš nebyl synem prostého stavitele lodí, ale pocházel z pokrevní linie krále Davida, což přináší následnická práva i pro jeho přímé potomky.

   Lze říci, že tyto čtyři body tvoří podstatu obsahu vatikánské Pandořiny skříňky, což si oni dobře uvědomují a tak reagují jak reagují.

  Jako příklad kódované da Vinciho informace je možno uvést jeho obraz Skalní Madonna.

   Významní historici zabývající se dějinami umění se důvodně domnívají, že nejnádhernější díla da Vinciho, jako Mona Lisa, Poslední večeře a Skalní Madonna, nesou v sobě zarážející nesrovnalosti naznačující zasvěceným kódované tajné sdělení o existenci šokujícího historického tajemství, tak dlouho úzkostlivě střeženého tajnou gnostickou společností známou jako Převorství Sion (Priorato de Nottre Damm du Sion) a řádem templářů. .

   Dan Brownova kniha The Da Vinci Code a film stejného jména, jsou založené na tvrzení, že obrazy Leonarda da Vinciho jsou plné symbolických narážek na gnostická tajemství, která chránilí nástupci zaniklého středověkého řádu rytířů templářů. Podstatou tohoto tajemství je to, že Ježíš žil rodinným životem se svoji manželkou Marii Magdalenou a měl s ní přinejmenším tři děti, jejíž potomci údajně dodnes žijí. Zřejmě má v mnohém pravdu, což dokazují uvedené dvě verze slavného obrazu Skalní Madonna.

   První verzi namaloval da Vinci na objednávku církevní organizace známé jako Confraternity of the Immaculate Conception (Společenství neposkvrněného početí Pany Marie). Obraz byl určen pro vrcholovou část tryptichu oltáře milánského kostela San Francesco Grand. Jeptišky poskytly  da Vincimu přesné  rozměry obrazu a požadované téma: Panna Maria, dítě John Baptist, Uriel a dítě Ježíš ukrývající se v jeskyni. da Vinci namaloval obraz a když doručil jeptiškám svoji práci, komisi jeptišek zachvátila hrůza. Malba obsahovala několik rušivých až nepatřičných "nekřesťanských" prvků, o nichž se členky komise domnívaly, že předávají zasvěceným jakousi skrytou zprávu. da Vinci si zřejmě byl svého „protikatolického poklesku“ dobře vědom, protože posléze uklidnil komisi společenství jeptišek tím, že slíbil namalovat druhou verzí obrazu Skalní Madonna, který se nyní nachází v London's National Gallery pod názvem Virgin of the Rocks. Původní da Vinciho obraz je dnes umístěn v pařížském Louvru.

   Hlavní kódovaná informace da Vinciho spočívá v tom, že upozorňuje na to, že žena na obraze není Marií matkou Ježíše, ale manželkou či družkou Ježíše, Marií Magdalénou, která pod srdcem nosí Ježíšovo dítě. Lze si povšimnout, že Marie Magdaléna je oblečena do černého pláště (tradice černé Matky-bohyně), kdežto Marie, matka Ježíše, byla tradičně malována v modrém či zeleném plášti. Gnostické historické texty tvrdí, že Ježíš byl otcem tří dětí, na levém obraze jsou tři děti a budoucí miminko, kdo je nejstarší dívkou vpravo je záhadou, na které si může čtenář vyzkoušet své schopnosti lámat šifry. Další záhadou je změněné pozadí obrazu, jehož smysl je rovněž nejasný.

   Dan Brown ale nebyl první, kdo o této situaci zahájil diskusi. S teorii existence závažných šifrovaných informací, obsažených v obrazech da Vinciho (da Vinci Code), přišla již před lety skupina autorů Michael Baigent, Richard Leigh a Henry Lincoln ve své knize The Holy Blood and the Holly Grail (Svatá krev a Svatý Grál), která poprvé vyšla v roce 1982. Podstata jejich teorie je založené na velmi sofistikovaných analýzách starých pergamenů, ale i na tak zvaných „Svitcích od Mrtvého moře“ a mnoha dalších manichejských, koptských, essenských a hebrejských manuskriptech. Gnostičtí křesťané totiž dobře věděli a nijak to nezakrývali, že Ježíš měl bratra jménem Jakub (Ya´aqov) a ještě před dny Golgoty se oženil s Marii Magdalénou. V čase udajného ukřižování, které mnozí zpochybňují, byla Marie Magdaléna těhotná již tři měsíce, což by souhlasilo s tím, co da Vinci namaloval v prvé verzi obrazu Skalní panny. Předcházející kniha M. Baigenta a spoluautorů vyvolala vášnivou diskusi, která ale nebyla srovnatelná s tornádem rozpoutaném knihou Daniela Browna The Da Vinci Code, jejíž český překlad vyšel nedávno. Kniha se stala bestsellerem a byl podle ní natočen i film. Vatikán a četní členové římskokatolického kléru se zmohli jen na ostouzení autora a označování jeho díla v lepším případě za lži, v horším za dílo šílence. Kdepak se ztratilo jimi tak proklamované zaujetí pro pravdu? Na okraji  povykujícího davu římskokatolických historiků, intrikujících prelátů a kněží principiálně neschopných objektivního pohledu na historii, kteří se vrhli na Dan Brownovu knihu The Da Vinci Code, se objevil. Maurizio Seracini, který pracoval v galerii Uffizi ve Florencii. Jeho pracoviště je plné roztodivných přístrojů, které bychom mohli očekávat spíš v nemocnici nebo laboratoři nějakého výzkumného ústavu. Dan Brown, kterému mimoděk poskytl řadu závažných argumentů potvrzujících jeho teorii, jej poněkud nadneseně pojmenoval “diagnostikem umění”, což je docela dobré označení někoho, kdo zkoumá pravost obrazů pro muzea, obchodníky s uměním a sběratele s pomocí nejdůmyslnějších a nejsofistikovanějších vědeckých postupů a analytických technologií. Dana Browna zaujaly především Seraciniho vyzkumy skicovaných eposů, jaké nalezl v podmalbě některých obrazů da Vinciho, především se jedná o The Adoration of the Magi.

   Pomocí infračervené fotografie zjistil Seracini četné rozdíly mezi obrazem a podkresbou a to znamenalo, že  podmalba byla  naskicována da Vincim, ale přemalování provedl jiný malíř. Tak bylo objeveno znehodnocení původního da Vinciho uměleckého projektu. Jelikož da Vinci pracoval výhradně pro církev a papeže, je zřejmé na čí pokyn k tomu došlo.

   Seracini, který dokončil svůj čtyřletý výzkum, poskytl časopisu The Guardian exkluzivní přehled výsledků svých analýz. Jak fotografie ukazují, on a jeho tým vyčarovali ze spodní jantarově hnědé vrstvy, která pokrývá da Vincovy kresby překryté cizí malbou více než pět století. Obsahují četné předtím neviditelné, nebo stěží rozeznatelné detaily. Mnohé čtenáře nejspíš bude napadat možnost existence spiknutí majícího záměr co nejvíce proslulého umělce poškodit.

   Obraz Klanění mudrců je plný lidských obličejů, bestií, staveb, stromů a zachycuje neobyčejné množství aktivit nemajících nijaký zjevný vztah k biblickým událostem. Popředí je zaplněno množstvím tváří a v pozadí obrazu za rodičkou se na jedné straně nachází podivně tvarovaná nedokončená architektonická struktura zničeného paláce. Na druhé straně lze identifikovat bojující ozbrojené jezdce. Pozadí působí dojmem, že da Vinci měl pvotní záměr upozornit na tragické události vyvolaných římskokatolickou církví a Vatikánem, zejména genocidu Katarů (Albigenských). Na scéně obrazu chybějí prvky, které by bylo možno očekávat podle biblické tradice hovořící o návštěvě tří mudrců u novorozeného Ježíše, není tam žádná stáj, žádné koryto, žádní voli, ba ani osel. Záhadou zůstává, kdo záměr da Vinciho zničil a kdo k tomu dal příkaz?. Seracini tvrdil, že našel celý nový neznámý svět pod přemalbou neznámých obrazů, přičemž není žádného sporu o tom, že byly vytvořeny da Vincim. To je postačující dokumentovaný důkaz, že da Vinci byl původně pověřen namalovat Adoration Magi, ale obraz nedokončil, protože církevní hodnostáří objevili pro ně nepřijatelný da Vinciho záměr, který vypovídal o narození Ježíšova potomka z klína manželky Marie Magdalény. Pro historiky je nejdůležitější objev dvou jezdců v horním pravém rohu, kteří jsou pouze malou částí původně da Vincim plánované bitevní scény. Násilí a hrůza jsou zjevné, muži ustupují, odráží rány zvednutými neozbrojenýma rukama, svíjejí se pod kopyty vzpínajícími se koní. Důkladné šetření Seraciniho přineslo závažnou otázku, proč da Vinci hodlal namalovat tak krvavou scénu na obraze narození Ježíšova potomka? Domnívám se, že da Vinci hodlal namalovat svoji reminiscenci na vyvraždění několika desítek tisíc Katarů v Languedocu (jižní Francie) během třetí křížové výpravy do, kterou papež Inocenc III. nařídil jménem Ježíše Krista v roce 1208. Další hádanku vytvořil v roce 1498 da Vinci ve své pověstné malbě Poslední večeře. Vedle Ježíše, na místě vyhrazeném podle tradice po boku Ježíše nejoblíbenějšímu apoštolovi Janovi, ve skutečníkovi nesedí apoštol Jan, ale žena.

   Někteří historici, jako na příklad Ramon K. Jusino, proto přicházejí s doměnkou, že nejoblíbenějším učedníkem nebyl ve skutečnosti apoštol Jan, ale Marie Magdaléna, protože podle Filipova evangelia Ježíš velmi miloval Marii Magdalénu a považoval ji za svého nejlepšího apoštola. Dovozují z toho, že da Vinci musel mít k dispozici jakési tajné informace, které vnesl do malby tak, aby bylo zasvěceným zřejmé, že autorem čtvrtého evangelia nebyl apoštol Jan, ale Marie Magdalena. To je jeden z mnoha příkladů jak renesanční umělci a učenci do svého díla vnášeli skryté zprávy, nebo záchytné informační body, odporující římskokatolickému dogmatu. V jejich době to byla zřejmě jediná možnost vyjádření myšlenky a historické informace považováné římskokatolickou církví za nebezpečné a podvratné. Takto kryptograficky předávaná informace byla však vždy velmi nebezpečným počinem, pokud jí odkryla Svatá inkvizice a papežský úřad. Podobných zašifrovaných sdělení lze v obrazech da Vinciho nalézt mnohem více a nejen v dílech tohoto geniálního malíře, jak svědčí i obraz malíře Perugina (1485) The Crucifixion with the Virgin.