Psal jsem o tom již několikrát, ale protože v nejbližší době vyjde velmi zajímavá kniha západního objevitele možnosti vědět ve snu, že sníme, Stephena LaBergea (Lucidní snění, DharmaGaia), zkusím pozvat do království snů i další zájemce.

Jak se píše v předmluvě, čtenářům, kteří se chtějí naučit lucidně snít, „nabízí LaBergeova kniha nejen inspiraci, ale i rady a techniky, jak se stát lucidním snícím a jak tento stav prakticky využít třeba pro osobní růst, zvýšení sebevědomí, podporu duševního a možná i tělesného zdraví a k usnadnění řešení tvůrčích problémů.“

Stephen LaBerge ukazuje na příkladech ze života „oneironautů“ i mnohé jiné důležité možnosti, jak sny využít i v praktickém denním životě. Poživačné typy by mohlo zlákat přetrvávání pozitivních pocitů po probuzení.

„Sny, ať lucidní či nikoli, mohou ovlivnit naši náladu na značnou část dne. Stejně jako po probuzení z nepříjemného snu cítíme, že jsme „vstali z postele levou nohou“, pozitivní pocity z příjemného snu nám zaručí optimistický start do nového dne, cítíme se plní svěžesti a sebedůvěry. Pro inspirativní lucidní sny to platí dvojnásob: důsledkem takových zážitků může být motivace vyzkoušet nové způsoby jednání, směřující k psychickému růstu a pozitivním změnám v našem každodenním životě.“

Jde o něco u nás zatím přehlíženého, ale ve svých důsledcích velmi důležitého: jak má člověk natrénovat některé dovednosti či stavy? Pokud jsou nebezpečné, co takhle vyzkoušet si to ve snu? „V lucidních snech si můžeme zkoušet různé způsoby jednání bez rizika, že bychom ublížili sobě nebo ostatním, máme k dispozici naprosto bezpečné prostředí pro soukromé (a vědecké) experimentování – laboratoř i hřiště pro objevování nových způsobů, jak se vypořádat se životem.“

A co je ještě důležitější: lucidní snění se stalo prokázaným faktem, a tak nemilosrdně nabourává množství zažitých, rádoby vědeckých, ale chybných představ o snění, vědomí a realitě. „Sny jsou zdrojem poznání a zkušenosti,“ píše na toto téma současný učitel tibetského buddhismu Tarthang Tulku, „jsou ale často přehlíženy jako jeden z prostředků ke zkoumání reality.“ Což zároveň naznačuje, že uměnít snít není nic nového. Tibetští buddhisté považují lucidní snění (i když oni tomu samozřejmě říkali jinak) již nejméně od 8. století za zvlášť cenný prostředek k sebeobjevování. Tarthang Tulku píše, že „uvědomit si během snění, že sen je sen, může být velice užitečné“. Například můžeme „využít snové zkušenosti k rozvinutí pružnějšího přístupu k životu“ a „naučit se měnit sama sebe“. Tento druh bdělosti, získaný ve snech, pomáhá vytvářet vnitřní rovnováhu, která nejenže „oživuje mysl způsobem, který posiluje celou bytost,“ ale též „odhaluje dosud skryté stránky naší mysli a osvětluje nám cestu ke zkoumání zcela nových dimenzí reality.“

V jednom známém příběhu kdosi ve tmě ztratil klíč, ale hledá ho o kus dále, pod pouliční lampou, „protože je tam víc světla.“ Stephen LaBerge píše: „Lidé mají sklon hledat ten nejvzácnější duševní poklad (klíč ke své pravé identitě) na špatném místě – ve vnějším světě. Je tu možná víc světla, ale klíč k sobě lze najít pouze uvnitř, v sobě samém – i když to není tak jednoduché, jestliže musíte klopýtat v temnotách. Nebylo by jednodušší hledat ztracený klíč, kdyby vám na cestu svítilo světlo vědomí? Jinými slovy, nebylo by snazší najít poklady mysli, kdyby temnotu nevědomí snového světa osvětlovalo vědomí?“

Někdy je řešení celoživotních problémů snadnější, než se na první pohled zdá. Tak jako by člověk už nikdy nemusel mít rýmu, pokud by se naučil cirkulární dech na didžeridu, tak jako promačkáním a uvolněním palců na nohou lze odstranit mnohaleté potíže s páteří nebo nevyléčitelnou migrénu, právě tak tak by člověk nejenže nemusel trpět nočními můrami, ale mohl by dokonce pracovat na sobě, nejen tělesně, ale především duchovně, i ve snu.

Lucidní snění je fakt a (pro Západ) nová překvapivá schopnost člověka objevit a využít netušené možnosti své existence. A také překonat další z vědeckých mýtů.