Dogmatičtí fanatici svou neochotou akceptovat jiné, alternativní nebo i velmi nečekané myšlenky a nápady totiž vždy aktivně překáželi novým objevům (i teorie Thomase Kuhna o „paradigmatech“ vědy musely dostat nějaký čas, než začaly být postupně akceptovány). Sami nedokázali nic napsat, vymyslet, sestavit, navrhnout, a tak jen ze všech svých přízemních sil překáželi. Dnes se naposledy pokusím naznačit, že kritika pro kritiku je slepou a zdraví škodlivou uličkou jak pro osočovatele, tak pro čtenáře a společnost (že to tedy není jen něco, nad čím můžeme blahosklonně mávnout rukou).

Vždy, když pod nějakým (nejen) svým článkem spatřím nějakou tu anonymní poznámku, plnou osobních urážek, vzpomenu si na tu nekonečnou řadu mužů, kterým ještě celkem nedávno nejen spílali, ale dokonce je i zabili, nebo alespoň uštvali k smrti.

Například na maďarského lékaře, chirurga a porodníka Ignáce Semmelweise, který si jako první lékař své doby začal před operací umývat ruce v chlorové vodě. V té době (nejen) na porodních sálech umíralo po operacích velké procento žen na „horečku omladnic“, tedy na infekci – jak víme dnes. Tehdejší vědecké kapacity ubohého lékaře uštvaly také neustálým napadáním v dobovém tisku, jak může být tak hloupý a naivně věřit, že horečce omladnic zamezí tím, že si umyje ruce.

Podobně se vedlo Darwinovi a stovkám dalších.

Stále si také velmi dobře pamatuji, jak tehdejší tisk oplýval štvavými, ale i odbornými články o tom, že hudba Beatles není tou pravou hudbou, že to jsou jen pouhé tři akordy, a že za rok sláva těchto neostříhaných hochů zcela jistě zapadne.

Právě tak si vzpomínám na uštěpačné komentáře prvních záběrů skoků do výšky Američana Dicka Fosburyho, který skákal, blázen, zády k laťce! Tak se to přece nedělá, že? To jsme se nasmáli… Pak tyhle záběry pustila televize ještě v silvestrovském sestřihu (rozumějte, k pobavení nad tím, jaký je to nesmysl), Dick ale následně vyhrál (v roce 1968) olympijské hry a od té doby se neskáče do výšky nijak jinak než flopem.

Dnes je mi smutno z mnoha věcí a lidí a jevů, ne kvůli tomu, že existují, ale kvůli tomu, že by vůbec existoval nemusely. Nejvíc z pomýlené krátkozraké taktiky porodníků, a také těch, kteří, neinformovaně, odmítají šmahem jakýkoliv náznak, že by slovutná „věda“ (v tomto případě porodnictví) snad mohla nebýt tím nejlepším důkazem pokroku. A kteří se, místo aby se zamysleli a zkusili si, ve jménu té které věci, třeba jen teoreticky, představit, co by bylo (a mělo se změnit), kdyby tomu tak skutečně bylo, jen napadají propagátory a obhájce (obhájkyně) nových přístupů.

Co chci naznačit? Možná by všichni ti, kteří po přečtení něčeho, co jim nezapadá do zatimní „škatulky“, nebo po přečtení nějaké zlé nebo nečekané zprávy, měli zkrotit emoce a zkusit dát novým myšlenkám (i poslům, kteří takové zprávy přináší) čas a prostor. Co kdyby z toho byl další „flop“?  Stačí si to uvědomit: všechny skutečně velké vynálezy a objevy nikdo předtím nečekal. Byly tak nové, že se jim nejprve smáli…

Na tom všem „koniášství“ je právě smutný i ten, ve srovnání např. s rozvojem technologií, pramalý pokrok. Už Gándhí před půl stoletím okomentoval svou podobně trpkou zkušenost: „Když člověk chce prosadit něco, o čem je bytostně přesvědčen, že to tak je a bude fungovat, musí projít čtyřmi fázemi. Zaprvé mu nikdo nevěří a všichni se mu smějí. Zadruhé ho osočují a napadají. Zatřetí mu dokonce mohou usilovat o život. A teprve začtvrté jeho ideje začnou být akceptovány…“

Dokonce už i současný hojně citovaný a publikovaný psycholog Jeroným Klimeš ve svém eseji „Přestaňme vtipkovat o tchýních“ (LN, Orientace, 25. 11. 2006) v této souvislosti poznamenal: „Když píšu nějaký odvážný článek, a riskuji tím svou profesní pověst…“

A tak si vždy, když pod nějakým (nejen) svým článkem spatřím nějaký ten anonymní výkřik, plný osobních urážek, který v naprosté většině anonymně reaguje ne na článek, ale na jeho autora, vzpomenu na Semmelweise nebo Gándhího (moc velkou útěchu mi to ale nepřináší).

A sním o době, kdy i v Čechách bude radost nejen udělat chybu (protože právě zbytečnou kritikou v dětství jsou doživotně programováni budoucí osočovatelé a nepřátelé čehokoliv nového či jiného), ale i přijít s něčím novým. Kdy si Češi začnou vážit těch, kteří něco dokázali (uvědomujeme si dostatečně, že ti z nás, kteří jsou dnes světoví, jsou přesně ti, kteří emigrovali?). A kdy si třeba potenciální osočovatel, ještě než začne osočovat, vzpomene třeba na případ „flop“ či „horečka omladnic“.