„Napíšu sedm a zbude jedna…“

Hospodyně si očistila brýle, povytáhla knot lampy a potřetí se dala do svého počítání.

Určitě byla moc hodná. Ale byla hrozná.

Tak málo jedla a tolik, tolik, tolik utratila!

Na další straně sešitu, kde měla napsané recepty, se skvěl další nešťastný, příliš krátký výpočet a snažil se statečně vyrovnat s tím prvním…

Ne! Marně by se o to snažila, stejně neví, jak to dát dohromady.

A nebylo to tenkrát, když Gaudetovi platili nájem? Podívala se do kalendáře.

„Vánoce!“

No ano! Přece věděla, že dnešní večer je začátkem Vánoc, ale poprvé v životě si nedopřála tu radost na ně myslet. A ony přišly, jsou tady, přímo před ní: začíná Štědrý večer.

A Charlette cítila vinu, neboť jí už zbývalo sotva pár hodin na to, aby do půlnoci připravila své srdce na velký svátek.

Nelze sloužit dvěma pánům: Bohu a majetku.

Majetku zrovna mnoho neměla: svůj plat a spořitelní knížku. A přitom sloužila ze všech sil. Ach, ano! Nebylo to její řemeslo, a proto ji to dalo tolik práce, jistě mnohem víc než lidem, kteří jsou k tomu způsobilejší. Když byla malá holčička, pásla ovce. Potom chodila do školy, pak šla do služby. Už to bude dobrých třicet let, co přišla ke své paní a už u ní zůstala, dělala všecko, co po ní chtěli, ba i víc. Pan Jacques se z války nevrátil a paní postupně tak zestárla a zemdlela, že už nezvládla o moc víc než se najíst, zahřívat se a hladit kočku.

A jak tak stárla, nechávala čím dál víc věcí na služce: chodit po nákupech, zajít do banky, na úřady, promluvit s dodavateli, s dělníky a nájemci… až Charlette nakonec dělala úplně všecko, vařila, prala, záplatovala, pečovala o paní, když ta onemocněla… a přitom se navíc stala správkyní majetku.

A od té doby měla v hlavě jenom samé starosti. Začala hlídat peníze své paní tak, jak kdysi hlídala svěřené stádo, s hrůzou a třesením přepočítával každý večer ovečky a beránky (nyní to byly bankovky a mince), bděla nad nimi každou hodinu a nedopustila žádnou škodu nebo újmu. Běda! Zatrápené peníze jsou ještě hůř k uhlídání. Charlette se spletla i při tom sebemenším výpočtu. Bylo to hromské dílo a vyznat se v tom přesně, to bylo zkrátka nad její síly.

Kdyby to aspoň byly jenom ty peníze, a třeba i ty papírové, pro které si už zvykla čas od času zajít k bankéři ve městě, který ji ostatně naháněl dost strach, protože pořád přičítá a odčítá a nikdo tomu pořádně nerozumí… ale paní měla tři domy!

Byly postaveny za časů jejího pradědečka. Teď jim pořád někde nějaký kousek schází a lidé, kteří  v nich bydlí, si v neděli chodí stěžovat.

„Slečno Charlette, k nám zatéká… Slečno, zimní vítr odnesl kryt z komínu… Slečno, nedrží okap. Jestli to na nás spadne, půjdeme si stěžovat…“

A Charlette už od pondělka běhala od zedníka ke klempíři a od klempíře ke kamnáři:

„Přijďte hned, musíte vyměnit tašky na střeše… Přijďte co nejdřív opravit okap… Honem honem, netáhne komín.“

A když se do čtvrtka žádný neobjevil, šla znovu k zedníkovi, ke klempíři, ke kamnáři…

Charlette byla tak dlouho v postavení služky, že nedokázala poroučet a mluvit neoblomně, když bylo třeba. Uměla jenom poslouchat. Co živa byla, vždy se podřizovala veškerým autoritám nebe i země, Božím přikázáním, příkazům své paní, postním předpisům, výnosům pana starosty, policejním nařízením, zákonům… Ty zákony! Jaký respekt u ní vzbuzovaly! A jaký strach! Ze všech stran na ni dotírají nějaké zákony: přikazují, zakazují a člověk neví, kde jsou ani co chtějí, nezná nebezpečí, do něhož uvádějí. Jsou na vás všude nastraženy jako skryté léčky, do kterých máte padnout, pokud na ně nemyslíte. A hned se dostanete do potíží, ze kterých se hned tak nevymotáte.

Kolikrát ze všech těch starostí nemohla v noci spát.

Zato paní, ta spala dobře. Spala v noci, pospávala ve dne a ani si nevšimla, že přicházejí nesnáze, že její dávno nabyté bohatství se zmenšuje, že uhlí i cukr hodně a hodně podražily. Charlette za ní přišla celá červená a ve velkých rozpacích, jako hříšnice:

„Madam, budeme muset omezit výdaje.“

„Ano, ano“, odpověděla paní. „Omezte je, má dobrá Charlette. Udělejte, jak to bude nejlepší, dceruško, plně vám důvěřuji.“

„Dobrá, madame, tak bychom mohly… nedělní kuře… kuře teď stojí patnáct franků za libru!“

„Moje kuře! Chcete mi vzít moje kuře? Snad mě připraví o všecko, na stará kolena! Už jsem si odřekla cestování, omezila jsem výdaje na oblečení… Zařiďte to jinak, moje dobrá Charlette. Omezte výdaje, jak chcete, jen když mi zůstane moje nedělní kuře.“

Ano, život je těžký…

Tak těžký, že o Štědrém večeru nenašla Charlette dosud čas, aby si připravila modlitby. A to už se blížila půlnoc.

Hledala svou starou modlitební knížku, protože si chtěla zazpívat nějakou nábožnou píseň a přivést tak všechny své myšlenky na cestu víry. Ale myšlenky nechtěly poslechnout, a když začala zpívat Přijď, božský Mesiáši…, letěly si svou cestou.

Přijď, božský Mesiáši…

„Jak vyrovnám na konci měsíce starý účet za uhlí?...“

Abys požehnal naše nešťastné dny…

„Gaudet by měl uhradit nájem…“

Přijď, prameni života…

„Ale co když nepřijde?“

Přijď…

„Jenže ten odcestoval… Vrátí se včas? Zítra za ním zajdu… Ne! Zítra jsou Vánoce… Vánoce! Ale co to jen dělám? Vždyť vzývám peníze, mamon! Ó Bože můj, už se nedokážu modlit!“

A není divu. Vždyť po celý rok tomu bylo tak, že téměř pokaždé, když se u brány k srdci objevila modlitba, okamžitě zaujala její místo nějaká naléhavější práce. Nakonec modlitby, unavené čekáním, odešly, všecky svíce srdce pohasly a nezbylo v něm nic, co by napomohlo ke slavení velkého svátku.

Ach, onoho večera to viděla naprosto jasně: mamon jí přinesl neštěstí. Příliš dlouho měla naloženo na zádech všechno, co tížilo a ohrožovalo věčně klímající starou paní. Mamon se na Charlette pověsil a ona se ze všech sil snažila plnit všecky povinnosti vůči němu. Jemu se oddala, kvůli němu dřela, namáhala se, bděla. Až nakonec už nemohla dál.

Ani únava by nic nezmohla, kdyby ji mamon, ten zlý tvor, nevydal svým ďáblům, oněm nakřivo naškrábaným cifrám, které ji nikdy nepropustily na svobodu, které ji tak důkladně ohryzávaly a vysávaly srdce, že v něm nezbyla ani kapička milosti!

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.

A ona sloužila mamonu.

Jedinou její omluvou bylo, že to byl mamon bližního.

V té chvíli zaslechla na cestě zvuk harmoniky a píšťalky.

Byl to vánoční průvod, který se vydal k jesličkám.

První šli pastýři, ti cestou hráli, a děti zvonily na zvonečky. A sotva je lidé uslyšeli, vycházeli ven z domů, aby se k nim připojili se svými dárky. Pastýři nesli beránka, selka vajíčka a sýr, vinař kráčel s lahvemi vína, porodní babička nesla zelí, pekař zase velký koláč, hokynářka svíce. A zdálky přicházeli tři králové, před nimi hvězda a za nimi jejich početný doprovod.

Charlette se zasnila: „Já loni nesla spoustu rozkvetlé čemeřice. Právě včas vylezla poupata z černé hlíny jako malá bílá světýlka, aby ozářila kolébku malého Ježíška.“

Ale letos si neudělala čas na zalévání a žádná čemeřice nevykvetla.

„Jak bych se mohla dnes večer ukázat u jeslí? Ruce mám prázdné. I ta zvířátka jsou lepší než já. Ten velký vůl, který vskutku moc rozumu nepobral, včas odešel od pluhu, aby mohl být na blízku Děťátku.“

„Charlette!“

Paní ji potřebovala. Charlette běžela… vrátila se…

Mezitím vánoční průvod přešel. V posledním zákrutu cesty bylo možno zahlédnout už jen tři velké stíny: tři majestátní stíny tří slonů, kteří se pomalu přemisťovali, až zmizeli za obzorem.

Příliš pozdě na to, aby se Charlette vydala k jeslím. Příliš pozdě…

Když šla zavřít okno, náhle si v měsíčním světle všimla, jak z druhé strany přichází ještě jedno zvíře.

Byl to velbloud z doprovodu tří králů, který ztratil svůj průvod a opozdil se. Měl dva ošoupané hrby, jeho starý hřbet byl celý odřený, chlupy mu visely v chuchvalcích, kolena měl samý mozol, jeho dlouhé nohy byly hrozivě hubené a hromada břemen – kožené vaky, všelijaké balíky a kufříky – ho tížila tak, že nemohl narovnat hlavu, zkrátka vypadal tak uboze, tak strastiplně, tak zbídačeně, že se ho služebné zželelo a zeptala se:

„Kam jdeš?“

„Do Betléma. Nevím, jestli tam dojdu. Letos mi toho naložili příliš mnoho a musel jsem jít velkou oklikou. Neprošel jsem uchem jehly.“

„Ani já ne,“ řekla služebná.

Velbloud naklonil hlavu a zvědavě se na ni podíval svýma velkýma žlutýma šikmýma očima dobráckého berana.

„Vzal bych tě na záda, ale sama vidíš, že tam nahoře už není ani nejmenší místečko. Pojď, půjdeme společně. Nevím, jestli tam dojdeme, ale musíme to zkusit. Co pěkného neseš?

„Nic.“

„Přesně jako já. Mám jen svůj náklad. Vem i ty ten svůj s sebou. Stejně jinak nemůžeme, a pak, možná že oba ty náklady ještě poslouží. Břemena od doby, co je nosím, vždycky k něčemu byla.“

A tak si služebná s velkou námahou naložila na ramena všechny své těžkosti, účty a výpočty za celý rok, všechny součty, odpočty a tržby i výdaje a paní a její tři domy, dělníky i nájemce a všechny dobré i špatné zákony země…

„Víš“, řekl velbloud, „možná nedojdeme až k domu Děťátka, až k domu Božímu, ale každý krok je dobrý. Musíme aspoň ukázat dobrou vůli.“

Když došli k chlévu, velká noční slavnost už skončila (svátky nakonec vždycky skončí koncem). Když se pastýři hezky poklonili, pěkně zahráli a zazpívali, odešli ke svým stádům, lidé z vesnice se vrátili domů, tři králové odpočívali pod svým stanem a hvězda zapadla.

Velbloud protáhl dlouhý krk malým střešním okénkem a nahlédl dovnitř. Tam také všichni spali, spalo Děťátko v jeslích, spal i muž i žena, spali i vůl s oslem. Velbloud se dlouho rozhlížel a potom se, nešika, snažil dostat svou velkou hlavu zpátky.

„Kdo je tu?“ vykřikl svatý Josef.

„Velbloud,“ řekl soumar.

„Velbloud,“ řekla služebná.

Vtom se z přítmí ozval hlas tak vznešený, tak čistý, že vám pozvedal srdce k nebi:

„Vejděte, kdo jste obtíženi…“

Oni však nemohli vstoupit, neboť dveře byly příliš nízké. A tak velbloud na prahu příbytku ohnul své dlouhé nohy, naklonil na stranu velké tělo, náhlým pohybem poklekl a zůstal před Dítětem, neznaje jiné modlitby.

Ani služebná, též na kolenou, toho neřekla víc.

„Dobří lidé,“ ozval se znovu nebeský hlas. „Co přinášíte mému Dítěti?“

„Nic,“ řekl velbloud. „Zavazadla. Všecko, co lidé potřebují na cestu, zásoby jídla, přikrývky, zboží, pokladnice, věci užitečné i zbytečné… A ani vám je nemůžeme dát. Nejsou naše. My je jenom neseme. Už nás bolí záda. Je to těžké.“

„Velice těžké,“ řekla služebná.

„Ach,“ zašeptala svatá Panna, „moje malé Děťátko, které zde vidíte, přišlo, aby jednoho dne neslo ještě mnohem těžší břímě.“

Avšak služebná zaplakala.

„Ó svatá Matko, jeho břímě, které ponese, to bude vůle Boží. Ale já? Co jsem vlastně nesla? Blahobyt jedné staré dámy, potřeby jejích tří domů, pohodlí nájemníků, požadavky zákonů, námahu a povinnosti mamonu. Právě on, ten druhý pán, nikoli Bůh, toho na mě tolik naložil a moje břímě je jen marná opatrnost a lakomství člověka.“

Hlas svaté Panny se trochu zachvěl:

„Moje Děťátko sem přišlo, aby bylo rozdrceno pod tíhou hříchů světa.“

Slza z jejích očí ukápla na velbloudův hřbet. Vzápětí velbloud pocítil, jak se celý jeho náklad nadlehčil a začal stoupat výš, byl úplně lehounký a povíval jako nadýchaný nebeský obláček, za kterým se skrývá ráj a andělé.

A služebná najednou uslyšela veselou písničku, jež přiběhla z jejího dětství. A dala se ve svém ubohém srdci do zpěvu:

Nést bylo jako zpívat píseň, nést bylo krásné jako modlitba, z nesení se pomalounku stalo dílo Boží.

„Charlette!...“

„Hej! Hola!“

„Charlette!…“

„Volají mě, „ řekla služebná.

„Potřebují mě,“ řekl velbloud.

A na zpáteční cestě se jal poskakovat na dlouhých nohou a ozval se legrační lehký velbloudí smích, který překvapil všechna zvířata, co po cestě šla. I služebná se zasmála a jedním skokem přeskočila příkop jako docela mladičké děvče.

Právě prošli uchem jehly.