Rozdělení na přirozené a nepřirozené techniky je používáno velmi často. Mezi ty přirozené jsou většinou řazeny různé druhy meditačních cvičení a mezi ty nepřirozené techniky spojené s užíváním halucinogenů. Troufám si tvrdit, že nepřirozenými jsou obě skupiny, pokud jim jde primárně o jakékoliv zážitky. Jak už jsem naznačil minule, jediné co určuje opodstatněnost používání obou dvou typů technik, je motivace hledajícího. Upřímný hledající je jaksi samočinně provázen tím typem zkušeností, které potřebuje pro svůj vnitřní vývoj nejvíce. Tyto zkušenosti někdy mohou být v absolutním rozporu s tím, co se považuje za přirozené či nepřirozené, nebo dokonce mezi tím, co považujeme za dobré či za špatné.

Můžeme vzpomenout třeba Holgera z kamene mudrců, nebo Milarepu. Jejich skutky před probuzením jsou z hlediska dualisticky smýšlejícího člověka nutně klasifikovány jako projevy zla. Tyto extrémní případy nám jasně ukazují na zásadní moment na cestě. Tím není nic jiného, než schopnost nepřipoutanosti k vlastním činům ve smyslu odevzdanosti. Já nejsem konající, je zde základním axiomem. Je to radikální odosobnění – ztráta identifikace se svým já, tak jak jej běžně nazíráme, tj. jakožto soubor naších tělesných, citových a mentálních funkcí.  Stav – já nejsem konající – se neuskutečňuje najednou, ale postupně.  Na začátku je potřeba zaujmout neochvějný postoj této idey a připomínat si jí tak často, jak jen to jde. A to jak v případech, kdy se rádi zbavujeme tohoto pocitu, což je většinou, když uděláme něco nedobrého, tak v případech, kdy bychom si rádi přivlastnili plody našich činů. Postupným upevňováním tohoto postoje, shledává hledající, že nad svým životem nemá žádnou faktickou kontrolu (ani jí nevyžaduje) a postupně jí odevzdává oné tiché moudrosti v pozadí. Zároveň paradoxně poznává, že toto není pasivní postoj, nýbrž postoj maximálně aktivní.

Takže máme hledajícího, který už víceméně sedí na vlně dění jako divák, jako list nesoucí se podzimním větrem. Každá další zkušenost je vnímána jako příležitost k hlubšímu upevnění této idey. Stejně tak každé iluzorní rozhodování, mezi tím, co by učinit měl a co ne. Když se Maharišiho ptali žáci, jestli je potřeba kvůli hledání opustit rodinu a uchýlit se do ústraní, odpovídal následovně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tato otázka by vůbec nevyvstala, ta síla by vás sebrala a odvedla do hor, jak kdysi toho, co tu před vámi sedí. 

Náš hledající však zatím není ještě v pocitu nekonání tak upevněn, jako onen velký mudrc a tak ještě tu více, tu méně, volí, hledá a žije jako by byl přeci jenom trošku konající. Nit která ho někdy jasně vede, se občas ztrácí, a on bloudí. To jsou ty momenty, kdy hledá prostředky, které by mu napověděly kudy dál. Usedá do meditace, čte knihy, chodí na přednášky a kurzy. Svět konání už pro něj ztratil svou vůni, ale kýžené osvobození mu stále uniká. (Záměrně nerozebírám tento aspekt, byl by na samostatné pojednání o tom, co se v těchto chvílích skutečně odehrává.) Zde se mu může nabídnout i možnost, nahlédnout do koutů mysli, které jsou mu stále utajené i pomocí halucinogenů. Pokud zváží všechny možnosti, které jsou zmíněny v minulém zamyšlení a rozhodne se pro tento výlet, nechť ví ještě následující.

Zážitky jsou jen zážitky, ale co jiného formuje náš život? Náš život je vlastně také „pouhým“ zážitkem. Zážitky, které si můžeme přivodit požitím halucinogenních drog mají různé úrovně. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit následovně. Úroveň esteticko emocionální, úroveň archetypální a úroveň transcendentální. Rizika plynoucí ze zážitků z prvních dvou úrovní jsou rovněž zmíněny v první části pojednání. Nyní se ale pokusím šířeji rozepsat možné problémy, plynoucí z výletů do končin transcendentálna. Jaký typ zážitků míním, řeknu-li transcendentální? Jsou to všechny typy zážitků, kde se radikálně mění subjekt prožívání, náš pocit jáství. Buď rozšířením své dosavadní časové a prostorové hranice – stáváme se někým jiným, v dávné minulosti, nebo v budoucnosti nebo tyto koncepty zcela ztrácíme a jsme schopni prožít identifikaci třeba s celou planetou, být časem, prostorem, čistým vědomím, láskou – tedy zcela ztratit to, co jsme dosud vnímali jako já. O všech těchto typech zážitků je věru zajímavé číst. Nicméně jejich prožitek samotný jaksi není naší představou o prožitku! Realita stavu – vesmír je sen - je diametrálně odlišná od intelektuální konstrukce tohoto stavu. Proč to zdůrazňuji? O těchto stavech mluví vlastně všechny nauky, které jdou cestou sebepoznání. Ať jsou to různé jógické školy, buddhistické, mystické atd. Zde jsou vnímány, jako stupně poznávání a jsou brány jako víceméně normální úkazy na cestě, na kterých není dobré ulpět. Proč tedy, ty samé zážitky navozené požitím drog, jsou většinou nahlíženy jinak? Myslím si, že valná většina těch, kteří tak brojí za čistotu cesty, vůbec neví, o čem mluví. Ohánějí se jakousi přirozeností a pokud jsou požádáni o vysvětlení tohoto nic neříkajícího pojmu, nejsou schopni své plamenné závěry podložit rozumnými argumenty. Na druhé straně jsou ti, kteří naopak drogy používají jako legitimní prostředek na cestě a při tom o problematice také nic nevědí a jen si před sebou chtějí obhájit své činy. Pak je tu ale naštěstí pár lidí, kteří jaksi mají kredit k tomu, posoudit proč ano a proč ne. Ti už nemluví tak plameně, ale i mezi nimi, se najdou zastánci obou cest. Tak kde je tedy pravda? To si musí každý zodpovědět sám.

Pokusím se zde nyní popsat jeden aspekt, jež jsem nahlédl, a který není příliš popisovaný ani zdůrazňovaný a přesto dle mého je to právě on, který odhaluje zásadní rozdíl mezi transcendentálními stavy záměrně navozenými (a zde podotýkám, že je jedno jestli nějakou drogou nebo dynamickou technikou) a těmi samými stavy, vyvstanou-li spontánně. Pokud není naše vývojová integrita již nějak zásadně narušena (těžká nemoc, úraz, mimořádná událost) tak poměrně dobře fungují obranné mechanismy, které jednak brání staré pořádky, ale také to, co nazýváme osobnostní integritou, před poškozením.

Opět pro zjednodušení si můžeme lidskou mysl představit, jako jakýsi kruhový obal, tvořený různě hustými materiály, který je uspořádán, kolem jakéhosi imaginárního středu. Tento obal je to, co odděluje naší mysl od prostoru kolem, pro který existuje tak mnoho názvů. Tak jako je kuře před vylíhnutím, schované ve vajíčku, chráněné jeho skořápkou od zevního světa. Pokud krustu vajíčka odtrhneme předčasně, rozhodně tím kuřeti nepomůžeme k tomu, aby se dostalo rychleji ven, ale jeho život předčasně ukončíme. Jen ten neviditelný řád ví, kdy už je bezpečně tuto krustu rozbít a začít prožívat život zas na další úrovni vědomí – třeba jako slepice, či kohout. Těchto obalů máme kolem sebe ve skutečnosti více. V ideálním případě rozbijeme jeden, ustálíme se v další úrovni a až se v ní naučíme, co se naučit máme, jdeme dále. (schválně schematizuji) Jedinec, který na cestě již pokročil, může rozpouštět najednou i více obalů. Takto nějak si můžeme představit náš vývoj. Co se děje v okamžiku, kdy začneme tyto krusty rozpouštět jaksi vědomě? Vlastně pouze zrychlujeme přirozený proces, protože nám začíná uprostřed těch skořápech být těsno. Někdy dokonce máme možnost, prokouknout až do vesmíru schovaném za většinou těchto skořápek, a načerpat tam inspiraci. Tomuto průniku pak můžeme říkat, transpersonální zážitek.

Tak a dostáváme se k jádru věci. Při spontánně navozeném zážitku (i když může být výsledkem našeho záměrného duchovního úsilí) dochází k tomu, že při těchto vnorech, jsou ještě existující krusty jaksi zprůhledněny nebo dokonce na chvíli rozpuštěny. To, čím jsou tvořeny (vásany) však ale ve své podstatě zůstává a po návratu, se zase scelí – nebo vystoupí opět do popředí. Integrita těchto krust zůstane nenarušená. Ano, stěny jsou těmito vnory oslabeny, ale stejnoměrně po celém svém obvodu a lépe se pak rozpouští. Naproti tomu, použitím dynamický technik, nebo halucinogenních drog, vytvoříme jakýsi silný energetický vrták, kterým provrtáme krustu na jednou místě, kudy pak naše individuální vědomí může proniknout ven. Tzn. dostane se na „stejná místa“ jako v prvním příkladě, ale zcela odlišným způsobem. Protože krusta byla pouze provrtána, tak zbytek jaksi energeticky nerezonuje s úrovní, která může být zažívána. V prvním příkladě je energetická vibrace krusty přizpůsobena jejím zprůhledněním, či zdánlivým rozpuštěním. Díky této ohromné energetické disbalanci, vzniká velké riziko poškození celistvosti naší individuální mysli. Všichni víme, jak dopadne zapékací mísa, pokud ji vyndáme z trouby a nalijeme do ní vodu. Nedojde k teplotnímu vyrovnání a ona praskne. Další značné riziko, zmíněné již minule, vzniká tím, že ona díra, kterou jsme vyvrtali, se nemusí zacelit. Naše mysl se vrátí zpět do své úrovně, ale nevšimne si, že nechala otevřený otvor. Pak může dojít k rozpolcenosti, která může vyústit v psychózu nebo jiný patologický stav. Tzn. že ne pouze nekontrolované průniky obsahu nevědomí do běžného vědomí, mohou mít neblahé účinky, ale paradoxně i nevědomé napojení na nadvědomí, může v důsledku působit negativně. Emoční tělo ještě není připraveno na tyto vyšší vibrace a brání se nepříjemnými pocity. Nešťastník pak vůbec neví, co se s ním děje a je velmi těžké se znovu srovnat. Tato situace je nazývána psychospirituální krizí a naštěstí je zde poměrně dost povolaných lidí, kteří mohou v těchto situacích pomoci. (v konečném důsledku mohou pak být tyto situace vnímány kladně, protože nás mohou donutit k zásadním krokům, kterých bychom jinak nebyli schopni. Ale v konečném důsledku jsou všechny zkušenosti shledány jako dobré

Poslední závažnou komplikaci, dle mého, může způsobit jakési zajizvení. To vzniká až po dlohodobějším užívání halucinogenů. V místě, kde jsme vytvořily onen otvor, vzníká i po zacelení jizva. Pokud průstupy tímto kanálem opakujeme, tak jizvu zvětšujeme. Tím vytváříme jakýsi energetický blok, na který v budoucnosti určitě narazíme. Tento jev popisuje například Ram Dass. Zjistil, že v místech krční páteře má neprůchozí místo, přes které se nemůže ve svých meditacích dostat. Ram Dass absolvoval v minulosti stovky halucinogeních tripů. Není pak s podivem, že průchod tímto místem je pak možný jen s velkými obtížemi a může způsobit mnoho nepříjemností i na fyzické úrovni. V jeho případě se projevil jako mozková mrtvice. Protože je však Ram Dass vskutku vyjímečným duchem, dokázal i z tého situace vytěžit a použít jí pro realizaci ještě větší pokory k tomu, co jest. Nicméně, asi bychom si všichni rádi, podobné zkušenosti odpustili.

Jelikož neznáme dávné rituály, nebo je považujeme za zbytečné, které eliminovaly tyto neblahé, ale přesto logické a zákonité jevy, je riziko plynoucí z výše uvedeného opravdu značné. Různých svatých a osvícených bláznů, lidí komunikujících s ufony, Ježíšem a podobně, tu pobíhá víc než dost a to jsou ty veselejší konce. I přesto vím, že se může v životě jedince stát, že bude potřebovat vystoupat na návštěvu do krajů vzdálených, pro inspiraci, ponaučení a posílení, jako tomu bývalo i v dřívějších dobách. Proto ještě s větší důležitostí kladu na srdce těm, kteří si myslí, že podobnou zkušenost potřebují, aby vyhledali pomoc někoho, kdo má s těmito stavy a ze všemi návaznostmi zkušenosti. Ať si v něm získají důvěru a ať si důkladně prověří, že je to člověk vnitřně svobodný, který je nebude do ničeho tlačit. Zvláště mladí lidé experimentují s těmito silami velmi nepoučeně a mravokárcovství typu, to je nečisté, je neodradí od pokusů samotných. Své experimenty pak provádí sami, nepoučení a konce pak mohou být tragické.

Nakonec je to vše opravdu jen hra mysli, tu hrající hru na peklo, tu na nebe, tu na nahoře, tu na dole. Skutečná svoboda začíná až tam, kde není touhy po prožívání jakkoliv vznešených a svatých zkušeností. Važte proto své motivace silou své opravdovosti. A na závěr jedno tajemství. Ten největší trip, který můžete zažít, probíhá právě teď, protože tento život není ničím jiným, než opravdu hodně povedeným stavem změněného vědomí :-)