Zatímco v podobném případě učení "Velké Dokonalosti" tibetského buddhismu zasvěcení nedostanete, dokud neprojdete velmi vyčerpávajícími úvodními cvičeními, advaitičtí mistři vás "spustí" ihned. Nechtějí po vás předchozí praxi. Tato přímost je na jedné straně nádherná, na druhé straně i ona má své vady na kráse.

Výhody a pasti advaitické cesty
Ati Akarta

Hinduistická tradice zná a využívá přímé neverbální předání duchovních sil, které vede k osvícení. Funguje to? Co to vyžaduje od hledače poznání?

Tradice Advaita Védanty

Západ se o tomto učení dozvěděl díky laskavosti Šri Ramana Maharišiho (18790950) a jeho nástupci H. W. L. Púndžovi, kterému jeho stoupenci říkají "Púndžadži" (Poonjaji, nar. 1910) a který stále poskytuje své satsangy v indickém městě Lucknow.

Advaitická tradice je tak stará jako hinduistická civilizace. Advaita znamená doslova "ne dvě" - tedy Jedno, nedualita. Védanta poukazuje historicky na konečnou moudrost zjevenou v Upanišádách, závěrečné části Véd. Slovo védanta se dá překládat jako "závěrečnou část vědění". A tak to také je!

Velmi jednoduše řečeno: existuje pouze Jedno Nekonečné Vědomí, ve kterém se náš svět jeví jako sen, neoddělený od onoho vědomí. Každý z nás je ve skutečnosti součástí tohoto Vědomí, a tato součást je Opravdové Já každého z nás.

Z historického hlediska bychom měli rozlišovat mezi Advaitou jako filosofickým učením panditů (učenců) a mezi přímým zážitkem Reality předaným osvíceným mistrem.

Již celá staletí zná hinduistická tradice mnoho výjimečným advaitických mistrů. Kromě svého učení byli také známi tím, že dokázali svou "milost" předávat přímo. Například mistr Dakšinamurti předával "osvícení" svým žákům v tichu. Ty nejhlubinnější části védických Gít nejsou filosofické práce, ale záznamy spontánních výroků těchto plně realizovaných mudrců, kteří popisovali svou přímou zkušenost. Vznikly tak takové klenoty, jako Avadhuta Gíta (Dattatreja), Aštavagra Gíta (Aštavakra a Džanaka), Amritanubhava (Džňanadeva), Ribhu Gita (Ribhu), Jóga Vašišta (Vašišta), Kavalija Navanýta (Tandavaraja), a další.

Nesmíme opomenout jmého Šankara (Šri Adi Šankaračarya) - tento duchovní gigant zatřásl materialistickými tendencemi Indie v 8. století a zanechal po sobě velmi mnoho písemných prací, čtyři kláštery a řadu následovníků.

Každý gramotný stoupenec duchovních mistrů si samozřejmě může jejich díla přečíst, ale přímé předání Milosti, umožňující přímý zážitek reality, Pravdy, poskytoval mistr obvykle jen takovým studentům, kteří prokázali, že
1) umějí rozlišovat mezi pomíjivým a věčným,
2) nejsou závislí na svých touhách a přáních,
3) umějí jógicky kontrolovat svou mysl a smysly,
4) velmi touží po Osvobození.

Advaita a Západ v tomto století

Na počátku 20. století se advaitické ideje dostaly na Západ díky Ramakrišnovu žáku Vívekanandovi, jehož vášnivé přednášky zpopularizovaly jógu. Zatímco Ramakrišna byl vskutku bhakta - milovník Boha ve formě Matky Kálí, Vívekananda byl džňána - milovník moudrosti.

Před Maharišim Západ  o této tradici přímého předání Pravdy moc nevěděl. Mahariši sám neměl žádné spojení s některou z předchozích duchovních tradic či linií mistrů. Jeho historie je dobře známa: zažil spontánní Realizaci, když mu bylo 16 let a zůstal v extatickém stavu po celý svůj tělesný život. Žil poblíž posvátné hory Arunáčala v jižní Indii, kam za ním jezdily davy z celého světa. Jeho hlavní metodou bylo spontánní tiché předání duchovních sil, které utišilo mysli lidí a umožnilo jim tak zažít realizaci jejich skutečného Já.

Není pochyb, že mnoho Maharišiho studentů zažilo náhlé Probuzení, nebo byli v jeho přítomnosti "uvařeni". Žádný ale nedosáhl takového věhlasu a vlivu na západní hledače Pravdy jako H. W. L. Púndža. Poté, co byl Ramakrišnou "probuzen", pokračoval ve svém normálním životě, pracoval a podporoval rodinu až do doby, kdy odešel do důchodu. Teprve poté, v 80. letech, začal být mezi západními studenty známý jako plně probuzený "zřec", který dokáže evokovat přímý zážitek Pravdy. Jako jeho mistr, předával každému, kdo o to požádal. Pro svou neutuchající lásku a laskavost mu jeho stoupenci říkají "Papadži".

Samozřejmě, aby člověk z Mistrovy Milosti vyzískal maximum, musí i on sám velmi intenzívně Pravdu hledat. Jinak spatří pouze formu a osobnost učitele, nepocítí však jemnou Milost. Proto se vždycky některý z čekatelů vrátí zklamán: dával pozor na oficiality a uniklo mu to nejpodstatnější.

Ať si skeptikové a cynikové říkají co chtějí, faktem je, že spousta Zápaďanů takto, alespoň dočasně, ochutnala Svobodu a styk s Púndžadžim byla nejdůležitější událost v jejich životech. Dnes pořádají jeho žáci semináře v USA a v Evropě a pro mnohé je to první příležitostí setkat se s touto duchovní tradicí. Nejlepší z žáků mají jisté schopnosti a moc (shakti) přinejmenším dočasně zastavit mentální aktivitu člověka.

Advaitická Realizace

Co je to "Realizace"? Je to přímý a okamžitý zážitek Jednoty, neoddělitelnosti těla a mysli, objev, že člověk není ani ta osoba, o které si myslel že je, ale ani ne pouhý člověk. Člověk je TO, ve kterém se tato osoba zjevuje, spolu s ostatními bytostmi. Není součást světa, svět je jeho součástí. Jako ve snu, člověk není omezen prostorem a zůstává nedotčen filmem svého života, který se před ním odvíjí.  Po Probuzení se pak člověk vnímá jako pouhá jedna postava z filmu. Ono Skutečné Já je toto imaginární promítací plátno.

V konečném důsledku neexistuje svět, neexistují lidé a jiné věci. Jedno Nekonečné Bytí tančí svůj spontánní kosmický tanec ve všech ostatních formách a postavách. Všechny bytosti jsou jen nesčíslné končetiny Jedné Kosmické Bytosti. Nemají tedy samostatnou individuální vůli nebo možnost volby.

Chvilkový zážitek a Realizace

Všeobecně se o Osvícení soudí, že stačí prožít jej jednou a ono vydrží na celý život. Ačkoliv jsou takové případy známé (Mahariši je jedním z těch nejslavnějších), jsou velmi ojedinělé. Na většinu ostatních hledačů čeká spíše řada menších osvícení s řadou přestávek mezi nimi. Hluboce zakořeněné karmické tendence (samskary nebo vasany) obvykle vizi reality pokřiví. Tyto latentní tendence (psychoterapeuté jim říkají podvědomé komplexy) musí člověk pečlivě odstranit, než přirozeně a jakoby bez námahy spočine v Pravdě za každých podmínek a okolností.

Mystické zážitky různých úrovní jsou docela časté - máme je téměř každý, zvláště na silných posvátných místech, pod vlivem psychedelik, nebo náhodně, spontánně. Co je na zážitku Pravdy rozdílné, je způsob a rozpoznání Pravdy Kdo Skutečně Jsem: Jedno Nekonečné Vědomé Bytí. Ve většině případů jsou pro takovéto pochopení i po přímém zážitku nutné určité instrukce. (Což nevylučuje, že ti nejšťastnější z nás mohou tento zážitek mít i bez učitele a jeho učení.)

Realizace není něco nového, čeho bychom měli dosáhnout. Je to znovuobjevení toho, co již v nás je a co jsme vždy byli. I když je tedy Realita (pro velkou většinu z nás) zahalena závojem iluzí a zapomnění, je zde neustále. Proč s námi hraje Vědomí tuto hru na schovávanou? Vážný zájemce o duchovní cestu tuhle otázku okamžitě zapudí a pokorně se pokloní nevysvětlitelnému tajemství. A těm, kteří nemohou nebo nechtějí jednoduše vzdát boj ega a odvolávají se na stovky teorií stvoření, už nesčetná různorodost naznačí, že to všechno jsou zase jen spekulace téže omezené mysli.

Co je podstatné je to, že byť jen chvilkový zážitek Pravdy není další variací spekulace ega, ale zjevení Pravé podstaty, která je nad všemi dočasnými závoji zvyků.  Jako vedlejší produkt tohoto zážitku přichází pocity nezměrného štěstí, radosti, posvěcení, lásky a také rozšiřující se svobody.  Člověk zjistí, že minulá naprogramování (vasany) zahalují Pravdu jako mraky. Jenže bez cvičení z toho všeho zůstane jen vzpomínka a touha po návratu Domů.

Stav vědomého Pravého Já, ať je jakkoli krásný, není určitý stav. Je to TO, ve kterém existují všechny stavy a které si je všech stavů - požehnání či bolesti, všednosti či svatosti, vzrušení či nudy - vědomo. Uvažuje-li hledač Pravdy o Osvícení jako o určitém dosažitelném stavu, ať už to má být "prázdnota" nebo "bílé světlo", míjí cíl svého Já, protože to není objekt. Nemůžeme vidět své oči - a právě tak neustále přehlížíme, co je na dosah.

Když se to opět ztratí

Problém "ztratilo se to" provází mnohé hledače. Mnozí díky doteku mistra zažili onen okamžik (trvající vteřiny, minuty, nebo celé dny) Pravdy a čisté jasnosti (kdo opravdu jsem), ale po návratu z Indie, nebo když učitel odjede, vrátí se zpět do svých vztahů, stereotypů a rutiny. Temné mraky ( vasanas) zaplní modré nebe bdělosti. Pamatují si na Pravdu, ale aktuální zkušenost je pryč a zůstane opět jen napětí, pochyby a strach.

Co se s tím dá dělat? Nejsnazší je pobývat v přítomnosti mistra tak dlouho, jak je to jen možné. Indové to vědí, Zápaďané to nedokáží pochopit, protože vnímají mistra jako osobu. Ale Milost Osvíceného není jeho majetkem - jeho fyzická forma jen vyzařuje pravé Já, které je vlastní každému z nás. V těchto paprscích soustředěné duchovnosti  jsou vasanas efektivně "usmaženy" a transformovány.

Další výhodou delšího pobytu s mistrem je možnost promluvit si s ním. Mistr, učitel, vidí intuitivně vaše iluze a karmické překážky a může vás na ně adresně upozornit.

Samozřejmě ne všichni z nás mají tak dobrou karmu, aby si mohli dovolit pobývat s mistrem delší dobu. Hledač Pravdy už musí být na určitém stupni duchovnosti, aby také rozeznal skutečného mistra od podvodníka.  Všeobecně řečeno, sama čistota a intenzita úmyslu najít Pravdu přivádí rovnou k tomu pravému Učiteli. Hledáte-li ale jen Velkého tátu či Velkou mámu, zcela jistě se dostanete do maléru. I když pravého mistra najdete, budete se na něho dívat jen jako na osobnost a Pravdu (v takovéto formě) nezahlédnete.

Nemůžete-li zůstat s mistrem, pak musíte se svými stereotypními a karmickými tendencemi vědomě pracovat. Nejjednodušší a nejúčinnější je vrátit se k oněm čtyřem kvalifikacím duchovního žáka - umění rozlišovat mezi,  pomíjivým a věčný,  nebýt závislý na svých touhách a přáních, umět jógicky kontrolovat svou mysl a smysly a velmi toužit po Osvobození.

Mudrci, když mají rozhodnout, jestli bylo Osvícení člověka skutečné nebo jen intelektuální, zjišťují jediné - zda je adept prost jakéhokoliv strachu za jakýchkoli okolností.

Cvičit nebo necvičit?

Lidé, přicházející z tradic, které vyznávají disciplínu a cvičení (jóga, buddhismus), jsou někdy poznámkami Púndžadžiho, že cvičení je zbytečné, zmateni. Je třeba si ale uvědomit, že učení může být předáváno různými způsoby. Extrémně zralému a čistému hledači stačí uslyšet kousek kázání - žádné cvičení by mu nepomohlo víc. Existuje pouze Jedno Vědomí, neexistuje tedy žádné Osvobození ani dokonalé cvičení k němu vedoucí. S Boží Milostí člověk pozná Pravdu ihned.

Pro většinu ostatních je ale tento názor pouhou abstraktní filosofií. Nezbude než cvičit a studovat. Ale už jen sama intenzívní a upřímná touha po Osvobození vám nedovolí lenošit a rozpálí ve vás postupně oheň Probuzení.

Dva způsoby sebezkoumání

Advaitická meditace se od ostatních liší, protože se za 1) soustřeďuje na subjekt hledače, nikoli na objekt, a za 2) tvrdí, že hledač již je součástí existující Reality, a nikoliv jen cíl, kterého někdy v budoucnu dosáhne.

Praxi atma-vičary, sebezkoumání, podrobně ve svých kázáních probral Mahariši. Přesto je ale udivující, kolika lidmi je špatně chápána. Názor, že stačí se neustále ptát "Kdo jsem" je samozřejmě mylný. Otázka "Kdo si je (toho všeho) vědom?" je blíž ideálnímu stavu. "To vše" zahrnuje vnější smyslové podněty, tělo, myšlenky, představy atd. Jinými slovy, musíte vědomě sledovat ne objekty, ale sám proces vědomí. Z počátku dokážete tuto explozi vědomí udržet pár vteřin, pak vám, s postupující praxí, tahle "pozornost pozornosti", půjde lépe a snadněji. Jednoho dne zjistíte, že JSTE pozornost, čistá neforemná bdělost.

Mahariši i Púndžadži zdůrazňují, že tahle technika je jen pro pokročilé studenty. Jiné metody radí meditovat na objekt, na dech, čakry nebo něco jiného. Advaita jde přímo ke kořenům a ptá se "Kdo je ten kdo medituje?" I když tu není co pozorovat, Vědomí je zde neustále jako svědek prázdnoty. Advaita tak obchází chybu jiných duchovních tradic, které se spletly prázdnotu za konečnou skutečnost. Jak neuvěřitelně záhadné je hra Mayi, velké iluze! Mnozí meditátoři, když zahlédnou prázdnotu individuálního "já" a ostatních fenoménů,  přehlédnou i samo Vědomí.

Existuje i snazší, i když méně známá varianta sebedotazování, jejíž podstatou je meditace na pocit bytí.

Zeptáte-li se lidí "Jak víte, že existujete?", jejich odpovědi vám napoví, na kterém stupni duchovní cesty jsou. Obvyklé odpovědi jako "No, protože jsem zde." míní zde jako tuto místnost, tento svět. Odpověď "Protože cítím své tělo" zase naznačuje, že tazatel vnímá realitu jen zvnějšku, díky vnějším smyslovým podnětům. Někteří lidé odpovídají "Prostě to vím". A to je ono. Pocit "já jsem, já existuji" je přímá, okamžitá zkušenost.

Představte si, že jste ve floatačním tanku, vznášíte se v teplé, solí napuštěné vodě, jste v teple a ve tmě, v naprostém tichu. Postupně ztratíte pocit těla, prostoru, času. Představte si dokonce, že byste dokázali zastavit dech a běh myšlenek. Budete v té chvíli pochybovat o tom, jestli existujete? Nebudete.

Druhá varianta sebedotazování  je tedy o soustředění na pocit vlastní existence. Ztratíte-li své soustředění, opakujte si já, já, já a snažte se cítit, odkud z vašeho těla ten zvuk pochází. Brzy objevíte pocit tepla v hrudi. Nevizualizujte, jen zůstaňte a držte se u tohoto pocitu "já".

Na rozdíl od prvního způsobu, kdy člověk nemedituje na objekt, je při tomto druhém způsobu objektem meditace pocit existence, je to tedy snazší cvičení. Cvičit můžete kdykoliv, třeba chůzi, hovoru, mytí nádobí. Nemusíte se tak soustřeďovat, jako při klasické meditaci vsedě. Vypadá to snadno a obyčejně, je to ale velmi dobré cvičení, nepodceňujte ho. Takto (s přídavkem neochvějné víry ve svého gurua) dosáhl osvícení Nisargadatta, přestože svého učitele navštívil jen několikrát. Po třech letech cvičení se jeho "já" rozpustilo a zůstalo jen nekonečné "jsem".

Zušlechtění Realizace

Z hlediska věčnosti neexistuje něco jako zušlechťování Realizace, protože Realizace neexistuje - není třeba. To, že si jedna vlna na moři uvědomí, že je součást oceánů, nic nemění. Z relativního hlediska však jde o to, že určitý komplex tělo-mysl zjistí, že není touto určitou formou, ale Tím, které si je vědomo všech forem.

V první fázi se takový člověk odvrací od objektů: od světa, smyslů, těla, mysli. Zdá se mu, že je pouze nehmotným svědkem, který si je vědom veškeré prázdnoty. Není osobou, protože ona osoba si také uvědomila, že je jen objekt, který si omylem přisvojil subjektivitu. To je Osvícení, Realizace, Probuzení. Od tohoto bodu se nelze vrátit, toto vědomí lze jen prohlubovat.

Ve druhé fázi člověk zažívá nekonečně bezstarostné uvolnění, vyplývající ze ztráty vůle a chtění: všechno, co člověk dělá, vyplývá samo ze sebe, je nechtěné, neúmyslné.Teprve až se i tato fáze vypaří, nastává ono Vysvobození. Pokud se v první fázi člověk osvobodil od závislosti na objektech, teď přímo zažívá cokoli chce. "Já" je celý svět.  Dualistická tradici o této fázi hovoří jako o nekonečném rozpuštění individuální duše v Totalitě boží. Advaita je popisuje jako zážitek objevu, že tu nikdy nebylo cokoliv, co by se mohlo v čemkoliv rozpustit: Jedno Nekonečné Vědomí-Bytí-Požehnání existuje takové, jaké Je, Navždy.