PENÍZE

Peníze jsou v tomto světě, v "naší realitě" univerzální energií, která je používána jako prostředek výměny energie - toku energie. Tzn. když vyrobím židli, vydám určitou porci energie, zabere mě to čas. Aby se toto vydání energie vyrovnalo, musím zase energii přijmout. A to se děje například formou peněz. Pokud je hladina vyrovnaná - něco někomu dám a on mi za to dá něco jiného adekvátního (vše v tomto smyslu odpovídá určité porci energie - Reiki, Dikša, magnetická energie, práce, hmota, ...), tak nevznikají karmické vazby (není nerovnováha). Pokud za to, co vydám, nedostanu energii zpět od toho, kam ji vydám, musím ji dostat jinde. Jinak se cyklus neuzavře a zhroutí. A hroutí se často dost bouřlivě. Je tedy důležité dostat energii zpět, a nejlépe odtud, kam jsem energii vydal (dříve či později stejně musí dojít k vyrovnání). Tento problém koloběhu energie je daleko složitější, než zde popisuji, pro nastínění situace je však tento popis dostatečný.

Proto dle mého názoru je zcela odpovídající brát za Dikšu peníze (stejně tak jako za cokoli jiného – fyzická práce, hmota, myšlení,...). Pak je zachován tok energie.

Zdá se, že otázkou zůstává, kolik peněz. Jakou cenu si stanovíme, tolik dostaneme. Cena ukazuje mimo jiné i na to, jak si vážíme a ceníme své práce, energie, kterou vydáváme, sami sebe; jak se dokážeme ohodnotit. Tím nechci říct, že se nutně naše cena musí zdát všem správná – ale každý má možnost buď tuto cenu zaplatit a dostat od nás to, co nabízíme, nebo nedostat a tím pádem neplatit.

 V této nynější formě, realitě, společnosti, prostředí, ve které žijeme, jsou totiž peníze jakožto univerzálně platná forma výměny energie nezastupitelné (když se chci najíst, je třeba zaplatit, když chci bydlet, je třeba platit nájem nebo daně,...). Jde to samozřejmě řešit i jinak (někdo mi dá najíst, jiný mě oblékne a další mě nechá někde bydlet), to však záleží na každém jednotlivci, jakou cestu si vybere.

To, že se v Indii platí 3500 dolarů(pro ČR a východ, západ 5000 dolarů, Afrika zdarma) za 21 denní proces, není ve srovnání s tím, co člověk obdrží, takřka nic. Ale to je možné plně ocenit až zpětně (prožitím uvědomění si procesů). Bez prožitku, přímé zkušenosti, jsou jakákoli slova takřka zbytečná. Mimo jiné, pro dokreslení situace, kdo tam byl, tak viděl na vlastní oči, kam ty peníze jdou - staví Chrám - Shakti Stahl, dále campusy pro kurzy a pro Dikšadávající, a také velmi silně pomáhají okolním vesnicím v rozvoji (a že je v Indii na vesnicích opravdu chudo).

DIKŠA - doplnění

Dikša  je přímý prožitek Božské přítomnosti. Mimo jiné. Můžeme se přít a hádat o slovíčka, co to je a co není, ale je to zbytečné. Nikam to nevede, je to obyčejné plácání, i když mnohdy zaobalené do krásných slov. Dokud nemáme přímou zkušenost, prožitek, nic nám to stejně neřekne. Proto veškeré články o Dikše, nebo vlastně o čemkoli, pro nás v podstatě mají velmi malou hodnotu, jsou zde jen pro mysl. Rozhodující je prožitek, uvědomění si.

Viz: k čemu je mi, že jsem přečetl stovky knih o banánech, o tom jak chutnají, znám přesně jejich složení, ale nikdy jsem je neochutnal?

Reiki je v podstatě stejná energie jako Dikša, jejich projev se však liší záměrem. Reiki - léčení, Dikša – osvícení.

Modlitba za Jednotu (Dikša) má výhodu, že ten, kdo ji předává, musel projít 21 denním očistným procesem, takže tato forma energie proudí velmi čistě. To, jak se s tím ten který jedinec dokáže vyrovnat, je věc jiná. Proudění Dikši však jen velmi málo závisí na jeho mysli. Je to řízeno z „vyšších“ pozic, přímo. Dokud nemáme prožitek tohoto, tak tomu stejně nevěříme a neustále nás napadají pochyby, zvláště když známe osobní život toho kterého Dikšadávajícího. Je to však jen naše mysl, která si vymýšlí. Je sice pravda, že předávání Dikši může být zabaleno do různých plášťů – obklopeno různými „moudry“ či „rituály“, atd., ale na samotný proces přenosu Dikši, na to, co se přenáší, toto nemá vliv. My, z pozice své mysli, totiž nejsme těmi, kdo by tento proces řídili, i když se to tak může jevit. Jako Dikšadávající si neurčujeme, kdo od nás Dikšu dostane a kdo ne. Můžeme si to myslet – nebo lépe – naše sebedůležitost nám toto často našeptává.

Ve své podstatě vše, co nás obklopuje, co jsme, co žijeme, zkrátka vše je energie. Energie je tok, proudění, je živá. Není ani dobrá, ani špatná, ani léčivá, ani škodlivá, je to čistá láska – podstata bytí. V naší realitě, oddělené skutečnosti, má různé projevy, formy, do určité míry zde platí jisté zákony a zákonitosti – např. dýcháme vzduch, ...

Nic z těchto zákonitostí však nemá absolutní platnost na všech rovinách. Když se rozhodneme nedýchat, nemusíme dýchat. A přesto můžeme žít. Ale to je již trošku za hranicemi poznání... (a tím lehko napadnutelné, ale je to fakt, nelze to změnit, i když se to z našeho současného pohledu, nazírání na naši realitu jeví jako blbost – jde jen o rovinu pohledu). Realitu si totiž vytváříme sami právě TEĎ. Většinou se však jedná o nevědomý proces, takže to vypadá, že vše je dané. A z našeho současného pohledu na věc tomu tak i opravdu je. Tak proč to tak nenechat, nejít přirozenou cestou, proč se neustále o něco snažit? Nemusíme, je to volba každého z nás. Jednou si tím musíme všichni projít, a je na nás, jak dlouho nám to bude trvat, nebo jak to budeme prožívat. Jestli v radosti nebo v utrpení. Nicméně si většina z nás automaticky vybírá utrpení, jelikož nejsme schopní uvěřit, že to jde i jinak – úplným odevzdáním se. Ono totiž utrpení nakonec stejně vede k tomu odevzdání se – musíme se vzdát sami sebe, své vlastní sebedůležitosti. Toto je však také jedno z věčných témat, o kterém se dá roky diskutovat bez jakéhokoli výsledku, každý má pravdu (ze svého úhlu pohledu)  a přitom je vše jinak (z úhlu pohledu toho druhého).

Zrovna tak jako debaty o tom, co osvícení je. Všichni tím musíme projít, je to jedna z příček žebříku. Dikša je jedna z cest, která nás na to připraví. Dokud této příčky nedosáhneme, nedostaneme milost se přes ní přehoupnout, jsou jakékoli debaty o ní zbytečné, protože stejně nevíme, o čem to vlastně debatujeme. Můžeme se opírat o různá tvrzení, teorie  či popisy jiných osob (klidně i osvícených), vyvozovat si vlastní závěry, ale bez přímé vnitřní osobní zkušenosti (prožitku) je to jen jako "mlácení prázdné slámy" - může nám to dát iluzi, že něco děláme, řešíme, o něčem (se) rozhodujeme, ale je to jen iluze. Může to být popis těchto osob, osvícených, ale my to stejně chápeme po svém, zapasujeme to do svého konceptu informací; chybí nám přímé poznání skutečnosti - prožitek.

To, že si každý proces předávání Dikši zaobalí do jiného "těstíčka" jen ukazuje, že co bytost, to jedinečnost, každý to dělá po svém, jak umí, chce. Jsme tu, abysme se dále vyvíjeli, a je na každém, jakou cestu si zvolí. Někdo může na Dikšu k tomu, jiný k jinému, a další k nikomu. Vše je správně.

To, že hledáme chyby, chytáme za slova, vytváříme si závěry, aniž bychom se vlastně měli o co opřít (vlastní prožitek), je jen funkce mysli, naší vlastní sebedůležitosti, EGA; z toho pak pramení strach, na který se nabalují další a další věci... A my před sebou samými stále utíkáme, nacházíme si nové, novější, lepší a nenápadnější úniky. Pokud se podíváme na to, co děláme, co myslíme, opravdu úplně a upřímně, do té největší hloubky, jdeme až k pramenům pocitů, a pak ještě dále, k tomu, co se za nimi skrývá, často se podivíme, na co jsme narazili. A tu najednou se může dostavit, pokud jsme opravdu upřímní, pochopení. A milost. Milost vidět to, co se v nás odehrává, přesně tak, jak se to odehrává. Vidět svýma očima a ne přes filtr mysli, jiné bytosti či předměty. Pak jde stranou naše sebedůležitost – již není tím, co určuje běh našeho života. Není pánem, ale sluhou.

Pro úplnost jen dodávám, že pojem Dikša je nyní pro západní svět nahrazen pojmem "Oneness Prayer", "Modlitba za Jednotu" - je to pro to, aby se označení co nejvíce přiblížilo myšlení západního světa - z názvu je lehce odvoditelný jeho význam.

A nyní otázky na odpovědi:

1.         Ahoj Davide,

já bych jednu rozvitou otázku měl.
Jak předávatel Dikši, zodpovídá za toho, kdo k němu pro Dikšu přijde, resp. jak sleduje a jak dále pracuje s následky, účinky, ať pozitivními tak negativními, které úkon na "obdarovaného" má, jak sleduje to, co se s ním děje dál? Ptám se hlavně z důvodu těch možných negativních následků, což jsi asi pochopil.

Otázka zodpovědnosti nebo nezodpovědnosti je velmi široké téma a plně závisí na názoru toho kterého jednotlivce z celé společnosti. Je na to mnoho rovin pohledu, a z každé roviny naoko jiný názor.

Příklad: mám nové auto, v perfektním stavu. Rozhodnu se ho dát svému kamarádovi. On tento dar přijme. Po týdnu používání tohoto automobilu neodhadne rychlost a vyletí ze zatáčky. Nehodu nepřežije.

Jsem zodpovědný za jeho smrt?

Jak můžu zodpovídat za jeho svobodné rozhodnutí?

Z jedné roviny je to jeho rozhodnutí. Já zodpovídám jen a pouze za svá rozhodnutí. Takže pokud mu dám auto (moje rozhodnutí), a on ho přijme (jeho rozhodnutí), zodpovídám za následky jeho rozhodnutí? Vždyť on to přijal. Měl možnost nepřijmout.

 - Toto je však pouze část skutečnosti. On to sice přijal, ale já mu toto poskytl. Pokud někomu něco předávám, musím si i zároveň já být vědom všech možných důsledků z tohoto plynoucích. Takže pokud se kamarád zabije v autě, které jsem mu daroval, a já jsem přesvědčen, že je to moje chyba, tak jsem za to zodpovědný. Sám před sebou. A nesu si za to následky – v podobě karmy, kterou jsem si v tu chvíli naprogramoval (tím, že jsem přesvědčený, že je to moje chyba).

Doporučuji dodržovat jednu ze základních principů jednání a myšlení – „co nechci, aby mi dělali druzí, nedělám ani já jim“

Toto je trochu extrémní případ, byl to pohled z několika málo rovin, nemá smysl o tom diskutovat protože co rovina pohledu to jiný názor. A výsledek? Diskuse. Nic víc, nic míň.

Nemůžu mluvit za ostatní Dikšadávající. V průběhu sezení přítomné obeznámím s tím, že pokud se u kohokoli z nich objeví nějaký problém, je nějak silněji rozrušen, cítí se špatně, nebo ho cokoli bolí, ať mi to ihned sdělí -  je důležité tyto stavy vyřešit – odstranit příčinu.

Mluvím tu však o  větších problémech, protože je normální, že se po přijetí Dikši několik dní až týden dějí dané osobě různé věci, jako třeba řešení vztahů atp., avšak většinou tak, že to dotyčný zvládne sám, bez cizí pomoci.

Dikša tu není příčina problémů, ale urychlovač a průvodce, tak, aby vše probíhalo co nejhladšeji s nejjemnějšími možnými nepříznivými průvodními jevy.

Vždy zdůrazňuji, že pokud by se objevil jakýkoli problém, se kterým by si dotyčný nevěděl rady, jsem k dispozici, problém vyřešíme.

To, jak s tím konkrétní osoba naloží, je už na ní. Nejsem tu od toho, abych podrobně sledoval, vyhodnocoval a vodil lidi po jejich cestě. Není to ani možné. Jsem tu od toho, abych jim poskytl pomocnou ruku, berličku na jejich Cestě, když to potřebují a chtějí. Ale chodit musejí sami. Nejsem tím, kdo by za kohokoli jiného mohl chodit. A ani nikoho takového neznám.... existuje vůbec?

2.            Wene,vis,Kalki je Buh,takze je zde pritomen,a vse vidi.

Musim rict ze jeho energie je velmi silna,myslenka na nej me muze dost promenit,ocistit.
A v tom je prave jeden problem.Buh Otec vzdy trpelive sleduje vyvoj,a zasahuje tak jak je dobre.nechava dusi i v temnote pro jeji dobro,zrani.
Ale Kalki ackoliv ma hodne Bozske sily,tak stejne tam Ama oba maji egoistickou touhu manipulovat s lidskym vedomim.Maji to jako zavislost ve vedomi,ktera je z jejich energie citit.
Zkratka chteji pomoci Bozi sily delat zazraky a menit nase zivoty.je to egoismus z vyssich sfer,ale prave to je velmi nebezpecne.
Mohou dusi velmi poskodit prilisnou promenou,ktera neodpovida Bozi vuli.
A jejich stoupenci mi na to treba reknou-ja se rad necham manipulovat.
za rok uz koukaji jako suvy z nudli,apaticti,vse je jim jedno,maji vygumovany mozek.

Asi nemuzu nikoho varovat,ale nad timto je dobre se zamyslet.

kalki se mi ted snazi neco rict,a je mi z toho nejak divne.
To je vse jedno a to same.
KALKI NASILNE ZASAHUJE DO LIDSKYCH ZIVOTU A MENI JE PODLE SVE VULE A NE BOZSKE.

Tak tyto dva příspěvky jednoho autora docela jasně vystihují stav, ve kterém se nachází.

Autor je pravděpodobně tlačen před důležité rozhodnutí, které je nevyhnutelné, ale před nímž se snaží všemožnými způsoby uniknout. Celá reakce je jen únik.

Jak se může kdokoli odvážit tvrdit co si někdo jiný myslí, nebo jaký k tomu má svůj vnitřní důvod? Jak to může vědět? Jak zjistil, že jejich touha je egoistická? Jak to je cítit z jejich energie? Jaká je Božská vůle?

A hlavně KDO se ptá na tyto otázky? Není to náhodou jen vlastní sebedůležitost? Ego?