Tato teorie byla rozvinuta v mých knihách Stavitelé pyramid (J.-C. Godefroy, Paříž, 2002) a Nové dějiny pyramid (Fontána, Olomouc, 2006): pyramidy byly postaveny z re-aglomerovaných kamenů (tedy z rozmělněných úlomků přírodního vápence zpracovaného jako beton a poté odlitého), a ne z obrovitých kvádrů přemisťovaných po rampách. Původně publikovaná v New Yorku v roce 1988 pod názvem The pyramids: an enigma solved, je tato teze rozvinutá v knihách před nedávnem vydaných ve francouzštině a v češtině, v nichž jsou doplněny důležité konkrétní prvky, které v prvním americkém vydání chyběly.

 

Teorie vychází z vědeckých analýz, archeologických důkazů, hieroglyfických textů a náboženských a historických aspektů. Na rozdíl od ostatních teorií, které pátrají pouze po technickém vysvětlení stavby pyramid Gízské plošiny, či dokonce pouze pyramidy Chufuovy, je má teorie globální prezentací stavby všech egyptských pyramid během 250-ti let, od první, Džoserovy, až po pyramidy z nepálených cihel Střední říše.

 

 

Nejdůležitějším materiálem je vápenec. Analýzy německého geochemika D. D. Klemma dokazují, že 97 až 100 % bloků pyramid pochází z vrstvy měkkého a jílovitého vápence ležící ve wádí dole pod Gízskou plošinou. Avšak podle egyptologa M. Lehnera používali Egypťané měkký a drolivý vápenec, nepoužitelný jako lomový kámen. Dělníci nepoužili tvrdý a hutný vápenec nacházející se v blízkosti pyramid, až na řídké výjimky u oprav z pozdější doby. Geolog L. Gauri dokazuje, že tento vápenec je křehký, protože obsahuje jílovité materiály (především kaolinit) citlivé na vodu, což vysvětluje extremní křehkost těla Sfingy, zatímco její hlava, vytesaná z tvrdé a hutné geologické vrstvy, odolávala erozi po 4000 let.

 

Tento měkký jílovitý vápenec, příliš křehký na to, aby se použil jako lomový kámen, je k aglomeraci naprosto vyhovující. Navíc obsahuje přirozeně reaktivní geopolymerické přísady, jako kaolinit, nezbytné k výrobě geologického tmelu (cementového pojiva) a k zajištění geosyntézy.

 

K vytvoření vápencové hmoty není nutné kámen drtit, protože se snadno rozdroluje ve vodě Nilu během záplav (wed nebo wádí je v té chvíli pod vodou). K této pastě přidáme reaktivní geologické materiály (mafkat, hydratovaný křemičitan měďnatý a hlinitý, hojně těžený za Chufových časů v sinajských dolech), sůl egyptský natron (uhličitan sodný, vyskytují se v masovém měřítku ve Wádí Natrún) a vápno získané z popela rostlin a ze dřeva. Tato vápencová hmota se přenese v koších, vyklopí do bednění (vyrobených ze dřeva, kamenů, nepálených cihel) a udusá se, to vše přímo na stavbě. Metoda je stejná jako u ještě dnes používané lepenice.

 

Tento vápenec reaglomerovaný geochemickou reakcí přirozeně tvrdne a lze z něj vytvořit velmi pevné bloky. Ty se tedy skládají z 90 až 95 % z přírodního vápence ve formě úlomků s fosilními ulitami a z 5 až 10 % z geologického pojiva (takzvaného „geopolymerického“ cementu) na bázi aluminosilikátů.

 

 

Je to dáno geologickým pojivem, které geologové navzdory tomu, že je umělé, považují buďto za nečistotu, kterou je zbytečné zkoumat, nebo za přírodní pojivo. Analytické přístroje a pracovní metody geologů považují geopolymerický cement přinejlepším za naprosto  přírodní „mikritické pojivo“. V mé laboratoři jsme vyrobili umělý vápencový kámen obsahující 15 % syntetického pojiva a předložili jej k prozkoumání geologům, kteří nic netušili – ti prohlásili, že jde o přírodní vápenec.

 

Geolog nezaškolený do chemie geopolymerů upřímně prohlásí, že kameny jsou přírodní.

 

 

Geosyntéza spočívá v reakci kaolinitu (přirozeně obsaženého ve vápenci z Gízy) s kaustifikovanou sodou (srov. chemický vzorec 1). K výrobě této kaustifikované sody spolu necháme reagovat egyptský natron (uhličitan sodný) a hašené vápno (získané z popela rostlin) (srov. chemický vzorec 2). Získáme tak sodu, která bude reagovat s jílem.

 

Nejzajímavější však je, že tato chemická reakce vytváří čistý vápenec a hydrosodalit (nerost náležící do skupiny foidů nebo zeolitů).

 

Si₂O₅, Al₂(OH)₄ + 2NaOH  ->  Na₂O.2SiO₂.Al₂O₃.nH₂O

Kaolinit + soda  ->  Hydrosodalit

 

Na₂CO₃ + Ca(OH)₂  ->  2NaOH + CaCO₃

Uhličitan sodný (egyptský natron) + hašené vápno  ->  soda + vápenec

 

Jíl + natron + vápno  ->  foid + vápenec (tedy přírodní kámen)

 

Pojivo reaglomerovaného kamene je výsledkem geosyntézy (geopolymer), která vede ke tvorbě dvou přírodních nerostů: vápence a hydratovaného živce (foidu). Chápeme již tedy, jak se mohli geologové nechat tak snadno oklamat.

 

 

Metody analýzy běžně používané geology nejsou vhodné. Aby se dokázalo, že kámen je umělý, je třeba sáhnout po účinnějších metodách (analýzy synchrotronem, elektronická mikroskopie se snímáním SEM a přenosem TEM, Nukleární magnetická rezonance, PIGE (Particle Induced Gamma-Ray Emission), částicemi vyvolaná rentgenovská emise (Particle Induced X-Ray Emission), rentgenová fluorescence, rentgenová difrakce). Tyto nástroje se v této situaci používají jen zřídka. Bylo provedeno mnoho studií, které měly dokázat, že kameny z pyramid jsou umělé.

 

Můžeme uvést následující vědecké analýzy:

*The Enigma of the construction of the Giza Pyramids Solved? Scientific British Laboratory, Daresbury, SRS Synchrotron Radiation Source, 2004.

*PIXE, PIGE and NMR study of the masonry of the pyramid of Cheops at Giza, Guy Demortier, NUCLEAR INSTRUMENTS and METHODS in PHYSICS RESEARCH B, B 226, 98-109 (2004).

*X-ray Analysis and X-ray Diffraction of casing stones from the pyramids of Egypt, and the limestone of the associated quarries., Davidovits J., Science in Egyptology; A.R. David éd.; 1986; Proceedings of the „Science in Egyptology Symposia“; Manchester University Press, UK; pp. 511-520.

*Differential thermal analysis (DTA) detection of intra-ceramic geopolymeric setting In archeological ceramics and mortars., Davidovits J., Courtois L., 21st Archaeometry Symposium; Brookhaven Nat. Lab., N.Y.; 1981; Abstracts P. 22.

* How Not to analyze Pyramid Stone, Morris, M. JOURNAL OF GEOLOGICAL EDUCATION, VOL. 41, P. 364-369 (1993).

*Comment a-t-on construit les Pyramides: polémique chez les Egyptologues, HISTORIA Magazine, Paris, n°674, fév. 2003, dossier pp. 54-79 (2003).

 

 

 

Egypt z doby faraonů dobře známe díky jeho mnohým stélám, reliéfům a papyrům popisujících všechny druhy náboženského, vědeckého, technického či uměleckého vědění, zemědělství, medicínu, astrologii... Neexistuje však jediný hieroglyfický dokument, který by popisoval stavbu pyramid z tesaných kvádrů pomocí ramp či dřevěných saní. Naopak mnoho textů svědčí o tom, že staří Egypťané uměli vytvořit syntetický kámen:

 

Stéla hladu se nacházela vytesaná do skály na ostrůvku Sáhel u Elefantiny. V textu je řeč o bohu Chnumovi, faraonovi Džoserovi a jeho architektu Imhotepovi, staviteli první pyramidy v Sakkáře. Text obsahuje 650 hieroglyfů popisujících buďto skály a nerosty, nebo postup na jejich transformaci. Ve sloupci 12 se dočteme: „Pomocí těchto látek (nerostů) stavěli [...] královskou hrobku (pyramidu)“. Ve sloupcích 18 až 20 dává bůh Chnum Džoserovi nerosty nutné k stavbě těchto posvátných staveb. Seznam se nezmiňuje o tradičních tvrdých a kompaktních stavebních kamenech, jako je vápenec (inr-hedž), monumentální pískovec (inr-rwdt) nebo asuánská žula (mat). Při studiu textu konstatujme, že logicky nelze postavit pyramidu nebo chrám z pouhých nerostů – jedině jsou-li použity k výrobě pojiva re-aglomerovaného kamene.

 

Irtisenova stéla C14 z muzea v Louvre je autobiografií sochaře Irtisena žijícího za vlády jednoho z faraonů XI. dynastie, Mentuhotepa, (2000 př. Kr.). Představuje techniku k výrobě soch ze syntetických kamenů (z „odlévaného kamene“).

 

Reliéf v hrobce hodnostáře Ceje, V. dynastie (2450 př. Kr.) ilustruje sochaře pracující na dřevěné soše, dále výrobu sochy z kamene a míchání směsi ve vázách. Tento reliéf dokonale ukazuje rozdíl mezi vytesáváním sochy (v tomto případě ze dřeva s hieroglyfickými znaky popisujícími vytesávání), opracováváním sochy (ze syntetického kamene s hieroglyfickými znaky znázorňujícími „syntetizaci“, „provedenou lidskou rukou“) a míchání žíravých chemických látek v keramických vázách k opracování této sochy.

 

 

Před první pyramidou postavenou z kamene stavěli staří Egypťané velmi impozantní stavby z nepálených jílových cihel. Je to případ Velkých ohrad zádušních chrámů II. dynastie, jako například chrámu Chasechemuejova (2730 př. Kr.). Masivní zdivo této stavby je z cihel z nepáleného jílu, tedy z odlitého materiálu. Všeobecně je rozšířen názor, že velikost cihel musí být stejná, protože se tvarovaly ve formách. Tak tomu však není. I když se tyto jílové cihly tvarovaly ve formách, vyskytuje se u nich zhruba pět různých rozměrů, což ukazuje na použití několika různých typů forem. Obdobné rozdíly v rozměrech kvádrů se vyskytují u všech pyramid. Tato různorodost umožňuje stavbám odolávat otřesům půdy tak, že zabraňují zesílení seismické vlny ve stavbě.

 

O dvacet let později Džoser nařizuje Imhotepovi, aby mu postavil kamennou stavbu z kamene, která přetrvá věčnost. Písař Imhotep je vynálezcem reaglomerovného kamene (2650 př. Kr.) a architektem první pyramidy Egypta. Místo aby použil nepálené cihly z jílu, jednoduše nahrazuje jíl re-aglomerovaným vápencem a uchovává tutéž techniku odlévání cihel. Proto je první pyramida postavena z malých cihel, jejichž rozměry se postupně zvětšují, jak je vynález zdokonalován. Cihly se vyrábějí přímo na místě, kde se těží kámen, ve wed (wádí na východě komplexu) v době záplav Nilu, poté jsou přeneseny a umístěny do pyramidy.

 

Imhotepův vynález, který rozvíjí techniku lepenice a nepálených cihel, se zdokonaluje při stavbě pyramid III. a IV. dynastie. Počínaje malou vápencovou cihlou v Sakkáře se velikost cihel postupně zvětšuje. U pyramid v Médúmu a u Lomené pyramidy se bloky vyrábí přímo u staveniště a poté jsou dopravovány na pyramidu. I zde se v blízkosti nachází Wed (Wádí), kde se vápenec snadno rozmělní ve vodě a kde se během záplav Nilu připraví směs.

 

Počínaje Snofruovou Červenou pyramidou (v Dahšúru) se bloky vyrábějí na místě, protože jejich rozměry jsou příliš veliké na to, než aby se přenášely.

 

V Gíze dosahují některé kameny (především kameny Rachefova chrámu) hmotnosti více než 30 tun. Jak by je Egypťané vytesali pouze s nástroji z měkké mědi, a jak by je přemisťovali bez kola a kladky?

 

Reaglomerace bloků přímo na místě podle Guy Demortiera ohromně zjednodušuje problémy s logistikou. Demortier vyvozuje, že místo 25 000 až 100 000 dělníků nutných na opracovávání kamenů nepřesáhl počet pracovníků na staveništi nikdy 2300 osob, což potvrzuje egyptolog M. Lehner při svých vykopávkách ve vesnici dělníků v Gíze.

 

Úpadek technologie aglomerovaného kamene se projevuje u Menkaureovy pyramidy, která představuje pouhých 7 % objemu pyramidy Chufuovy. Proč je tato pyramida pojednou tak malá? Zmíněný úpadek byl zřejmě zapříčiněn náhlým snížením zdrojů reaktivních nerostů, jako bylo vyčerpání největších dolů na Sinaji na konci IV. dynastie. Expedice B. Rothenberga ukázaly, že se zde těžila tak ohromná množství tyrkysu a chryzokolu (egyptsky nazývaných mafkat), že je vyloučeno, že by to bylo jen za zlatnickými a dekoračními účely, jak potvrzuje egyptolog Sydney Aufrère.

 

Úpadek byl patrně výsledkem ekologické a zemědělské katastrofy, která výrazným způsobem omezila výrobu vápna získávaného z uhlíků rostlin pálených za tímto účelem. Spálíme-li jich více, než jsme schopni produkovat nebo obnovit, může být výsledkem hladomor nebo ekologická katastrofa. Vápno analyzované D.D.Klemmem vyskytující se v maltě staveb III. a IV. dynastie, mizí u staveb dynastie V. a VI. Následující pyramidy, především pyramida Veserkafa, prvního krále V. dynastie, mají v porovnání s Menkaureovou pyramidou směšné rozměry. Původně byly obloženy vápencovou vrstvou, která skrývala zdivo z přírodních, nedokonale sestavených kvádrů. Tato pyramida je pouze nestejnorodým seskupením kamenů sestavených kolem pohřební komory, která je jako jediná dosud z reaglomerovaného kamene a je chráněna ohromnými překlady o váze několika desítek tun. Pečlivě je zhotoven pouze střed těchto pyramid, přičemž zbytek je sestaven nedokonalým způsobem, protože reaktivní látky jsou v té době již vzácné. Máme tedy co dočinění se zcela odlišným systémem, který nelze vysvětlovat použitím tesaných kvádrů. Jestliže jsou pyramidy v Gíze z opracovaných kamenů, jak vysvětlit takový pokles kvality staveb, když kamene je k dispozici stále dostatečné množství? Použití tesaných kamenů by umožnilo kvalitu staveb srovnatelnou s pyramidami v Gíze, i v případě pyramid rozumnější výšky, ale není tomu tak.

 

Kvůli vyčerpání zdrojů staví počínaje XII. dynastií (1990-1780 př. Kr.) faraon Amenemhet I. a jeho nástupci pyramidy z nepálených cihel. I v tomto případě je však z reaglomerovaného kamene s velkou péčí postavena pouze pohřební komora. Přesto se Egypťané nerozhodli otesávat kámen pro střed pyramid a dali přednost nepáleným cihlám, i když disponovali tvrdšími bronzovými nástroji, k otesávání kamene vhodnějšími.

 

Zjišťujeme tedy, že po ohromném rozmachu, dokonalém zvládnutí pracovního postupu a intenzivní těžbě zdrojů vyústila technologie reaglomerovaného kamene nakonec k architektonickému a především neuvěřitelně rychlému úpadku. Vysvětlením tohoto úpadku vysvětluje vyčerpání nerostných zdrojů na chemická činidla společně s ekologickou a zemědělskou katastrofou.

 

 

Kde se vzala nutnost stavět z aglomerovaného kamene nebo zachovávat systém aglomerace, když mohli Egypťané kámen otesávat?

 

U starých Egypťanů měl kámen posvátnou hodnotu, používanou výlučně za náboženskými účely, které zakazovaly jeho použití ve stavbách se světským využitím (stavěných spíše z cihel z bahna, jílu či ze dřeva, nikdy ne z kamene). Teprve za Ptolemaia, 2000 let po éře pyramid, se kámen stal běžným stavebním prostředkem. Důvody tohoto rozlišování jsou náboženské.

 

Egyptská civilizace se rozvíjela v období delším než 3000 let a v protikladu ke všeobecně rozšířenému mínění není stejnorodá. Existují zde dvě geneze vysvětlující stvoření světa: stvoření světa a člověka si osobují dvě různá božstva: Chnum a Amon.

 

Bůh Chnum je uctíván ve Staré a Střední říši (3000 až 1800 př. Kr.). Je znázorňován v podobě člověka s beraní hlavou s vodorovnými rohy. Zosobňuje živitelský Nil v Elefantině, Thébách, Hérakleopoli či Memfidě, je bohem stvořitelem. Ve svém aktu stvoření „hněte“ lidstvo na svém hrnčířském kruhu z bahna z Nilu a z dalších nerostů, jako je mafkat, natron, po vzoru geneze z Bible a Koránu. Výsledkem není obyčejný jíl, nýbrž kámen zvaný ka, tedy duše, která není duchem, nýbrž věčným kamenem. Chnum a všechna božská vtělení Rea se zhmotňují aktem výroby kamene. Jeho hieroglyfickým znakem je váza z tvrdého kamene, jako například vázy z nakádských období (3500 až 3000 př. Kr.). Cílem aktu aglomerace ve Staré říši tak bylo reprodukovat božský zásah při stvoření světa a lidské duše.

 

V případě dvou hlavních faraonů Staré říše, Džosera a Chufua, jsou vazby s Chnumem doloženy archeologickými objevy (srov. Stéla Hladu). Skutečné Chufuovo jméno zní Chnemchufu („nechť bůh Chnum ochraňuje Chufua“). Spojil by Chufu své jméno s nějakým druhořadým bohem? Ne, Chnum je skutečně bohem nejvyšším. Správné není pouze naše chápání egyptského panteonu.

 

Druhým demiurgem je Amon. Původně byl pouze bezvýznamným božstvem. Dynastickým bohem se stává během XII. dynastie (1800 př. Kr.), Není však dosud ploditelem – tato role je stále vyhrazena Chnumovi. Poté se stává „králem bohů“ a kněží mu udělují moc stvoření světa. V mýtu o stvoření je Amon ztotožňován s horou a „vytesává“ každou bytost z části sebe samého, tedy z posvátné hory. Amon a všechna božská vtělení Amenrea jsou tedy zhmotněna aktem vytesání do kamene a stojí u původu památek Nové říše, např. památek Ramesse II., 1300 let po pyramidách.

 

Pochopíme tak, proč se již hrobky nenacházejí pod pyramidami, symboly aglomerace, nýbrž pod horou v Údolí králů, pod Amonovým symbolem. Stejně tak se staví chrámy z kamene opracovaného s velkou péčí a žulovým obeliskům se říká „Amonovy prsty“. Jako v době Staré říše, kdy se jméno boha Chnuma (toho, který spojuje) objevuje v plném jméně panovníka Chufua (Chnemchufu), začleňují panovníci Nové říše do svého jména Amona (toho, který je skrytý), jako Amenhotep.

 

 

Zde jsou uvedeny argumenty předkládané zastánci teorie opracovávání, aby dokázali, že právě tato technika se používala v době stavby pyramid. Tyto důkazy jsou však anachronické, protože pocházejí z doby Střední a Nové říše, tedy z doby, kdy se kámen lámal a nikoli ze Staré říše, z doby pyramid.

 

Těžba bloků se tehdy zřejmě prováděla pomocí dřevěných kolíků, které se namočily, aby nabobtnaly a vytvořily ve skále pukliny. D.D. Klemm dokazuje, že tuto primitivní techniku používali teprve o mnoho později Římané. Každé období po sobě v lomech zanechalo zřetelné stopy po otesávání, což nám umožňuje určit jejich datum, s výjimkou doby pyramid, na nichž žádné stopy nejsou.

 

Džehutihotepův basreliéf ilustruje převoz kolosální sochy na saních. Stejně tak R. Stadelman objevil, že dělníci Amenemheta II. převáželi na saních kameny ukradené ze Snofruovy pyramidy, kterou tehdy prostě využili jako lom. Tyto dvě události proběhly za XII. dynastie (1800 př. Kr.), tedy 700 let po stavbě pyramid.

 

Stéla z Tury zobrazuje přepravu kamenného bloku na saních tažených býky. Nepředstavuje skutečný důkaz, protože i ona pochází z doby přibližně 1000 let po stavbě velkých pyramid.

 

Nástěnná malba v hrobce vezíra Rechmirea zobrazuje kameníky, kteří opracovávají bloky pomocí bronzových nástrojů. Tyto nové nástroje však stavitelé pyramid, o 1300 let dříve, neznali.

 

Rampy by byly z nepálených jílových cihel, měřily by na délku několik kilometrů (ať už by byly rovné či šroubovité, nemluvě o problémech s přechody v zatáčkách), což by představovalo nakupení značného množství materiálu. Každá skupina by navíc musela kropit zem vodou, aby usnadnila klouzání saní. Mokrá zem by však přeměnila rampu na velmi kluzkou šikmou plochu. Po průchodu několika skupin by byla pokryta bahnem, do nějž by sáně i dělníci je táhnoucí zapadli!

 

Neexistuje žádná oficiální teorie o otesávání, tažení bloků na saních a na rampách. Místo toho nabízí své řešení přibližně dvacet jiných teorií. Ty ale nevycházejí z hieroglyfických textů, neodpovídají technologii nalezené na archeologických nalezištích a neberou v úvahu historický a náboženský kontext. Všechny teorie se soustředí na Chufuovu pyramidu, která je jistě nejpozoruhodnější, ale nelze je aplikovat v případě pyramid postavených před ani po Chufuově pyramidě, tím méně na pyramidy z nepálených cihel.