Jeden z neobvyklých zážitků, který popisuje autorka knihy o magických bylinách.

Za úplňku jsem vkročila do magického kruhu a vzdala jsem kouřem kadidla čest  do všech čtyř úhlů světa; pak jsem usedla v severozápadním postavení, které je bo­dem Samhainu, tj. rozhraní starého a nového roku. Zde jsem požila svou vybranou  magickou bylinu. Byla tma a hustě pršelo, v čase mezi západem slunce a půlnocí,  na místě mezi vodou a zemí.

Přede mnou se otevřely velké dubové dveře a všechno uvnitř bylo tajemné. Jak  jsem se přibližovala zahradil mi cestu strážce lesa. Byl to obrovitý svalnatý muž s hlavou býka. Zaváhala jsem ale on sejmul býčí masku z obličeje a já jsem popr­vé uviděla jeho lidskou tvář. Strašlivá maska byla pouze staženou zvířecí kůží. Po­kynul mi rukou na znamení že mohu projít dveřmi. Vešla jsem a přede mnou byl  svislý tunel obklopený chladnou vlhkou zemí. Uviděla jsem kořeny, které ji prorá­žely. Tunel mě vedl stále níž a níž až jsem se konečně octla v síni ozářené matným  červeným přísvitem. Uprostřed byla kamenná deska a na ní ležela postava. Poznala  jsem Cernunna, Pána obilí. Byl to čas jeho přebývání v podsvětí, čekání na znovu­zrození. Když jsem se k němu přiblížila, uviděla jsem, že jeho tělo je pokryto malý­mi řeznými ranami způsobenými kosou.

Přesto se však usmál, vstal z kamenné desky a přišel ke mně; v rukou přitom  držel něco žhoucího. Bylo to velké, oválné semeno, zlaté a plné záře.

Náhle probodl můj hrudník přímo u srdeční čakry a vložil semeno do rány. Po­cítila jsem touhu natáhnout se a růst vzhůru ke slunečnímu světlu, ale něco uvnitř  mi v tom bránilo, nějaká překážka. Sotva jsem si to uvědomila, dubové dveře pas­ti se otevřely, a pod mýma nohama se otevřel další tunel, který vedl ještě níž.

K mému úžasu vedl průchod do nemocničního objektu, kde jsem před několika  měsíci téměř zemřela. Červená noční světla svítila, a ve dveřích přede mnou stála  obluda mého vlastního strachu, sápající se na mne tuctem pařátů a s otevřenou tla­mou. Věděla jsem, že mě chce roztrhat a rozsápat ale zůstala jsem pevně stát.

Kolem dokola se objevily malé červené figurky, které tančily jako poblázněné, vy­skakovaly a švitořily. Stála jsem bezvládně i když ze mne začaly svlékat šaty a pak  rvát moje maso z těla. Trhaly kusy svalů i kůže, dokud ze mne nezbylo nic než sto­jící zkrvavená kostra. Pak mě ty postavičky obalily peřím. I na hlavu mi daly koru­nu z peří a stébel obilí a táhly mě pryč. Už jsem nebyla v nemocnici, nýbrž v křišťálové

skalní síni zalité jemným pastelovým světlem. Cítila jsem, že jsem tu v přá­telském prostředí a uklidnila jsem se. Na hladinu v kamenné prohlubni padaly jem­né kapky vody, a každá z nich zněla naprosto čistým tónem.

Vděčně jsem vstoupila do tohoto vodopádu a nechala se omývat. Voda odplavi­la krev a zbytky starého masa, a pod ním se objevilo nové tělo, bílé a hladké. Zla­té semeno stále spočívalo v mé hrudi.

Ze semene začaly vyrůstat jemné a zářivé úponky, a ovíjely se kolem mého těla.  Pak se začaly natahovat vzhůru a prodírat se zemí nahoru ke slunci. Moje vědomí  putovalo společně s nimi, s každým jejich vláknem, a brzy jsem se tak octl v koru­nách stromů a nad lesem, v záři jemného teplého světla, a hleděla jsem dolů.

Stále jsem viděla otevřené dveře v magickém kruhu, jak se v lehkém vánku otví­rají a přivírají - dveře mezi dvěma světy. Začala jsem si uvědomovat existenci mno­ha lesních bytostí, duší rostlin a prostých lidiček, kteří mě nyní také všichni znali.  Najednou jsem byla zpátky mezi nimi na zemi, a magickým centrem energie pro­cházela duha, která mě naplnila novou silou a radostí.

Z knihy Susan Lavander, Anna Franklin: Magické rostliny. Volvox Globator 1999