John Lennon zpívá v písni Imagine: “Představte si všechny ty lidi, kteří žijou v míru… žádné náboženství, žádné hranice zemí.” Když jsem tuhle písničku před nedávnem poslouchal, říkal jsem si: Je buddhistická teorie a praxe, o které píšu a kterou učil mistr Dógen, něco co jako určité náboženství vede k násilí ve světě? Je buddhismus další náboženství, které se podílí na nenávisti  a podezíravosti vůči „těm, kteří mají jinou víru“?

 

Buddhismus  je to, co skutečně prožíváme v našem životě – není to tedy něco, co prožíváme v myšlenkách. I když přemýšlíme o buddhismu a studujeme jeho filozofii, učitelé nás povzbuzují, abychom nejen studovali tuto filozofii, ale také ji znovu a znovu překračovali v aktuálním životě, tedy v každodenních činech, kdy není třeba lpět na nějaké myšlence, i když se objevila v rámci buddhistické filozofie. Když pijeme vodu nebo se sprchujeme, opravdu k tomu buddhistickou filozofii nepotřebujeme. Ale to, že ji nepotřebujeme, je vlastně součástí jí samotné! A právě v těchto prostých, každodenních okamžicích zažíváme něco, co překračuje běžné chápání náboženství. Je to ještě náboženství? Můžeme odpovědět třeba tak, že dáme vařit vodu na čaj. Takže buddhismus ukazuje na určitou zkušenost, kde už nejsou žádná náboženství nebo politicky ohraničené země. Náboženství – to je pro většinu lidí nějaká myšlenka, nebo soubor myšlenek, které jsou určující. Protože jsou určující, fungují jako opona před skutečností samotnou, která není určená pojmy. Proto bych řekl, že podstata náboženství, jádro náboženství, je něco, co opravdu prožíváme v tomto okamžiku, kdy nestihneme dokončit nějakou myšlenku. Okamžik je příliš krátký pro myšlenky. V Sútře srdce se říká, že „není oko, není ucho, není jazyk,“ atd. A John Lennon zpívá: „Představte si, že není žádné náboženství.“ Naznačuje, jaký by to byl krásný, mírumilovný svět, kdyby nebyla žádná náboženství. Buddha potvrdil, že neexistuje nic hmatatelného, co bychom mohli nazvat náboženství. Ale také potvrdil, že vždy tu je něco skutečného. I když to vypadá, že Lennonovi šlo o to, aby byl konec všem náboženstvím, myslím, že hledal skutečný mír za hranicemi náboženství. A to je přesně to, co Buddha našel, když seděl pod stromem Bódhi v zazenu. Našel něco, co překračovalo všechny filozofie a náboženství. Proto pro něho bylo dost divné, aby něco takového učil. Co vlastně měl učit? To, co má každý před nosem? Nebo měl učit, že sedět v lotosové pozici je pravda samotná? Ale Buddha nakonec našel způsob, nádherný způsob, jak učit pravdu. A jak ji praktikovat, uskutečňovat v každodenním životě. 

Když sedíme v zazenu – tiše a nehnutě, pak sedíme v oblasti, kde už nejsou žádné rozdíly mezi náboženstvími nebo mezi lidmi, kteří věří nebo nevěří v Boha. A takhle sedět je přesně totéž co uskutečnit ideál, o kterém zpíval Lennon. Ale tento opravdový mír za hranicemi náboženství je něco, co musíme dělat, dělat v každodenním životě, nestačí tedy o tom jenom mluvit, nestačí filozofovat o tom, co je a co není mír. Tento mír musíme uskutečňovat prostřednictvím naších skutků. Navzdory všemu je možné zažívat něco univerzálně osvobozujícího a univerzálně mírotvorného, v tomto okamžiku, na tomto místě, když sedíme na podušce nebo když celou bytostí jednáme v každodenním životě. Když celou bytostí pijeme ovocnou šťávu, každá bytost se nachází uprostřed dokonalého klidu a míru, celý svět je v klidu a míru.

 

Když něco děláme v tomto okamžiku, nemusíme trvat na rozdílech mezi náboženstvími nebo mezi těmi, kdo věří v Boha a kdo nevěří. Když něco děláme v tomto okamžiku, není tu žádný buddhismus, žádné křesťanství, žádná filozofie a žádné náboženství. Teď je jenom teď. Teď je něco, co není horší než včera nebo zítra. A když žijeme dnes, na tomto místě, nikdo nemá pravdu ani se nikdo nemýlí. Nikdo nemá to správné náboženství ani to špatné.

Když se přidáváme k ostatním, kteří následují pravdu - když posloucháme přednášku učitele a cvičíme zazen jako buddhové, není to totéž jako slepě následovat myšlenky druhých nebo nechat se svést proudem davu. Když cvičíme zazen a studujeme buddhistickou filozofii, znamená to jen tolik, že se přidáváme k úsilí těch, kteří osobně praktikovali nebo dosud praktikují pravdu, jež je za hranicemi myšlenek. Když cvičíme spolu s ostatními a učíme se od učitele v rámci každodenního života – protože učit se jen z knih v buddhismu nestačí – neznamená to, že někoho napodobujeme. Naopak se učíme ocenit svou pravou povahu, být sami sebou, uskutečnit sebe sama v opravdovém životě, ve vlastním životě, který si nemůžeme půjčit od druhých nebo ho druhým půjčit.  Nemůžu sám napodobovat samadhi druhých, vyvážený stav těla a mysli – musím sám uskutečnit toto samadhi prostřednictvím vlastního těla a mysli. Nemůžu napodobovat druhé, jak cvičí zazen. Když cvičíme zazen přesně jako Buddha, je to stejné jako obléct si vlastní kůži. I když to vypadá, že si oblékáme kůži Buddhy a napodobujeme ho, ve skutečnosti se oblékáme do vlastní kůže. Stáváme se tedy sami Buddhou. Sami se probouzíme k pravdě. Když váš přítel pozoruje měsíc, můžete to udělat také. Můžete udělat totéž co on. Ale to co uvidíte, uvidíte vy sami. Nebude to zkušenost vašeho přítele, ale vaše vlastní zkušenost. 

Všichni lidé jsou v podstatě praví, skuteční a probuzení do pravdy, a tak se každý může od autentického učitele naučit odhalit své pravé já pro sebe sama a uskutečnit pravý mír za slovy a náboženstvími. Je zbytečné dělat si starosti s tím, jaké úrovni klidu jsme dosáhli. Jde o takový klid, který je mimo úrovně uklidnění. Klid nemá žádnou vlastní formu. Ale proniká všemi formami. Proniká stromy, mraky, řekami, dětmi, manželi, starými lidmi a také velkými nákupními středisky a letištními halami. Není tedy potřeba snažit se dosáhnout stavu klidu, protože on už je od samého počátku v nás. Jsme stvořeni z klidu, on je naší podstatou. Když cvičíme zazen, uskutečňujeme tento klid bez zvláštního mentálního úsilí. Není tedy třeba tento všepronikající klid hledat.

Buddhismus není další náboženství v řadě. Neříkám, že je něčím víc než náboženství, nestavím ho na nějaký piedestal, není třeba k němu vzhlížet. Není třeba vzhlížet k Buddhovi nebo k buddhistickým učitelům. O takový přístup nikdy žádnému buddhistickému učiteli nešlo. Buddhismus je něco, co je třeba probudit v nás samých, je to náš skutečný život, okamžik za okamžikem. Ať už si říkáme buddhisté nebo ne, když jsme probuzení, plně se projevující v tomto okamžiku, Johnu Lennonovi se plní jeho sen o světě bez násilí. Každý má sny. Některé sny stojí za to uskutečnit. Stojí za to probudit se do světa, který není spoután myšlenkami – který je čerstvý, okamžitý, pravdivý sám o sobě, podstatně a nekonečně klidný a jasnější než slunce. Nemůžeme se dotknout slova. Můžeme říkat „pravda“ znovu a znovu. Můžeme diskutovat celé hodiny, dny, měsíce a roky. A přitom už teď je vše jasné a probuzené i bez našich myšlenek. Každý okamžik, který plně prožíváme,  je splněný sen. Tohle byl sen Johna Lennona a je to zřejmě sen každé opravdu citlivé a upřímné bytosti.