"S jistotou ti nemůžu povědět, jestli ty chlapy pobiješ, nebo jim odpustíš."

"Odpustit jim?! Nejdříve ze všeho je pošlu do pekla!"

"Oni už v pekle jsou."

"To není omluva!"

"Ne, to samozřejmě ne," odpověděl. "Takhle nelze omluvit nic. Po většinu času neumím najít ani vysvětlení. Ale jednoho dne možná začneš na ty muže nahlížet jako na součást svého širšího já. V tu chvíli zapadne na své místo i všechno ostatní. Třeba budeš vyzván k boji, ale budeš vědět, že bojuješ pouze sám se sebou."

Serafim nepřestával přecházet sem tam a přitom mluvil dál: "To, co ti teď chci povědět, jsem neřekl nikdy nikomu, Sokrate. Nyní to ale možná poslouží dobrému cíli a pomůže ti to porozumět. Kdysi jsem byl ženatý a měli jsme tři děti. Odpočívají ve stejné hlíně, která chová v náručí tvou manželku a syna," řekl. "Když mě odveleli do války, mou ženu a děti povraždili banditi."

Více než minutu se vzduch chvěl tichem. Potom někde poblíž zazpíval pták a Serafim pokračoval: "Stejně jako ty, Sokrate, jsem přísahal, že najdu ty, kdo ten zločin spáchali. A stejně jako ty jsem se přichystal..."

"Opravdu?" zeptal se Sergej. Čekal na odpověď - na znamení.

Zase ticho. Potom Serafim řekl: "Ano. Zabil jsem je. Do jednoho."

Sergej, kterým otřáslo poznání, jaké tragické pouto je spojuje, se zhluboka nadechl a v okamžiku hlubokého soucítění řekl: "Když jste zjistil, co vaši rodinu potkalo, byla to taky nejtemnější hodina vašeho života?"

Serafim zavrtěl hlavou. "Zpočátku jsem si to myslel, ale ne, nakonec to tak nebylo. Nejtemnější hodinou byla hodina mého vítězství - když jsem ty muže zavraždil. Protože tím, že jsem to udělal, pasoval jsem se na jednoho z nich..."

"Ale vy jste přece nebyl jedním z nich! Nejste..."

"Když zabiješ draka, stáváš se drakem," opakoval Serafim. "Pořád mě to tíží na duši jako kámen. To, co jsem udělal, už nemůžu odčinit. Nikdy. Ale ty teď chápeš jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl tě učit, viď? Protože doufám, že se nedopustíš stejné chyby jako já."

Po pravdě řečeno, Sergej už byl připraven začít hledat jinou životní cestu, ale slib tak bytostný, slib, na jehož splnění pracoval skoro třetinu života, zanechal stopy, na nichž stále ještě lpěl. "I kdybych se přestal pídit po odplatě," řekl, "někdo je přece musí zastavit, Serafime. Proč ne já?"

Serafim se mu opět pátravě zahleděl do očí. Pak pronesl: "Možná máš pravdu. Možná bys je měl dostihnout. Všechny je pobít. Ať trpí tak, jak jsi trpěl ty. Myslíš, že to bude konec všeho? Pro jistotu bys měl pozabíjet i jejich děti , protože ty se zase vydají za tebou. Jistě, zabij je taky - a prožiješ peklo hlubší, než jaké jsi dosud viděl. Anebo třeba nepocítíš vůbec nic. Třeba tě jejich muka uspokojí. Jestli se stane tohle, bude ti jasné, že ty sám ses proměnil ve zlo, které jsi tolik chtěl zničit."

Po chvíli Serafim pronesl poslední námitku: "Tvoji milovaní naleznou pokoj, až ho nalezneš ty, Sokrate. Ptej se tedy sám sebe: Kudy vede cesta k míru? Musím rozpoutat válku, abych ho našel? Dostaví se teprve na konci hledání? Anebo si ho můžu sám vytvořit - tady a teď? Ty, kdo válčí sami se sebou, stíhá porážka v každé bitvě. Teprve až se smíříš se sebou, můžeš se stát opravdovým bojovníkem.

Rozumím hloubce tvého přesvědčení a tvých citů - tvým vzpomínkám a rozhodnutím," dodal. "Ale ne každou emoci je nutno proměnit v čin. Ať zůstaneš tady nebo pojedeš dál, odevzdej svůj život vyšší vůli. Ovládni své city tak, jako čelíš bouři: postav si přístřeší z víry a trpělivosti, dokud se ta činěnice nepřežene. Osvoboď svůj život od tyranie nutkání, touhy a popudů! Staň se bojovníkem Božím, služebníkem Božím. Tvým srdcem promlouvá Bůh a to srdce ti ukáže cestu... aby ses stal opravdovým člověkem... a pokojným bojovníkem."

Serafimova slova bodala jako šípy. A přesto zbývala ještě jedna otázka- otázka, kterou Sergej nemohl nepoložit: "Co s těmi muži?"

"O nich už by to mohlo stačit!" řekl Serafim. "Jako bys byl jimi přímo posedlý!" Cožpak jsi je nenechal přebývat ve své mysli už dost dlouho? Radši se ptej: Co s vírou? Co s Bohem? Co s milosrdenstvím? Ptej se, zda máš dost kuráže, abys jim prokázal přesně to milosrdenství a soucit, které oni odepřeli tobě a tvé rodině. Tahle otázka je srdcem Kristova učení. Ale naslouchá jí jen málokdo. Nasloucháš, Sokrate?"

Serafim zase rázoval sem a tam, jako by při pohybu snáze nalézal slova. "Oba víme, že jsi skvělý bojovník. Ale dokážeš nastolit mír? Víš, jak se umírá, ale naučil ses žít? Budeš ničit, nebo budovat? Bude tvé chování podléhat lásce, či nenávisti? Tyhle otázky by sis měl klást. Tohle je volba, kterou máš před sebou."

"A co celý můj výcvik?"

"Nazmar nepřijde nikdy nic," řekl Serafim. "Naučil ses, jak se bojuje - tak bojuj! Bojuj s nenávistí, per se s nevědomostí, rvi se za spravedlnost! Ale jedno ti řeknu: temnotu nemůžeš zabít větší temnotou. Stíny dokáže rozehnat jedině světlo."

Sergej slyšel Serafimův hluboký dech: starý mnich soustředěně hleděl do vlastního nitra. Potom řekl: "Tihle muži zemřou i bez tvého přičinění."

"Vy to vidíte... Máte nějakou předtuchu?"

"Ne, předtuchu ne. Jen jsem už pochopil, jak takoví lidé končí - zničí sami sebe. Tak či onak, zemřou všichni do jednoho. Všichni lidé musejí zemřít. A ta otázka zůstává, Sokrate: Co si vybereš? Zvaž to pečlivě a pamatuj, že tohle rozhodnutí se netýká pouze tebe. Tebe nezabili. Jedná se o Aňu. Co by si přála? Jaký život bys měl žít, aby byla šťastná?"

Když Sergej osaměl, procházel se po stezkách Valaamu. Serafimova slova mu vstupovala do myšlenek. Po těch letech tréninku, kdy jím zmítala touha po krvi zlotřilců, nyní dospěl k poznání vlastní temnoty. A Sergej konečně pochopil, proč se lidé a národy stavějí proti sobě a jak se každý čin pomsty, zoufalství a nevědomosti stává pohonnou látkou pro další tragické skutky.

Jeho nenávist nakonec strávila samu sebe - jako každý jiný oheň. A protože Sergej uvolnil pevný stisk, jímž lpěl na poslání, které odpřisáhl, shledal, že v tom uprázdněném místě sídlí trochu neklidný mír. Zdálo se, že tím, že se vzdal minulosti, ztrácí budoucnost.Předtím věděl, co dělá a proč - a věděl, kam míří. Jeho posláním bylo zabít nepřátele, přísahal jim přece pomstu ... Ale to pominulo. Nezůstal žádný jasný cíl, žádný smysl.

Sergej se vznášel mezi nebem a zemí; spojený nebyl ani s oblaky, ani s hlínou.