Takto motivován jsem se zúčastnil četných mezináboženských setkání v Praze i mimo Prahu, v Městské knihovně, v Míčovně Pražského hradu, v velkém sálu Lucerny, v evangelickém kostele u Salvátora, v buddhistickém centru Lotus i jinde. Představitelé judaismu, islámu, hinduismu a buddhismu tam oplývali zdvořilostmi, někteří nabízeli pamlsky, všichni se mile usmívali. Ale dialog to nebyl, resp. byl to dialog jakožto rozhovor, ale nebyl to dialog v užším smyslu, tedy společné hledání pravdy v rozhovoru. Sotva jsem se u diskusních partnerů setkal s postojem, že bychom pravdu měli teprve hledat, všichni už ji vlastnili v definitivní podobě. Nikdo z nich neměl dojem, že by k případnému hledání pravdy potřeboval ty druhé.

Nechci paušalizovat, ale v mnoha případech to bylo setkání zdvořilých a laskavých (nebo třeba jen diplomatických) fundamentalistů. Jakou hodnotu má např. ujišťování o toleranci od člověka, který pak při jiné příležitosti prohlásí, že přiměřeným trestem pro odpadlíka od jeho náboženství je smrt?

Představitelé jsou náležitě "ekumenicky" zdvořilí. S řadovými členy už je to jinak. Přívrženci ušlechtilých, usměvavých orientálních škol jsou v kontaktu s jinak smýšlejícími v mnoha případech neuvěřitelně agresivní. Mezi křesťany něco takového potkávám jen na úplném okraji názorového spektra, u opravdových fanatiků a extremistů.

Chápu, že tyto náboženské menšiny mají potřebu se vymezit proti náboženství většinovému, chápu, že mají potřebu říct: Nejsem křesťan proto a proto, hinduismus (nebo buddhismus) pokládám za lepší z těch a těch důvodů. To by bylo přirozené. Leč to, co tito lidé roztrušují např. o křesťanech (ale i o muslimech, o Židech, ba i o konkurečních hinduistech a buddhistech) jsou bohapusté nesmysly. Jsou to ty nejhorší pomluvy. Takové vědomé sprosté lži na adresu křesťanů nepamatuji ani v nejhorších rudých ateistických brožurkách za minulého režimu.

Kde je jádro pudla? Chci tím snad říct, že jsem se rozhodl mimokřesťanská náboženství zavrhnout a zaujmout místo na palubě křesťanského obrněného křižníku? Nikoli, pořád ještě občas potkávám laskavé, otevřené a přemýšlivé jogíny a jiné stouoence orientálních škol. A pořád si máme navzájem co dát.

Problém vidím jinde. Náboženství, snad jakékoli, obohacuje, ale tehdy, když jeho nositeli jsou inteligentní, tvůrčí, svobodní jednotlivci. Masové náboženství je vždy tragedií. Křesťanství jako zavedené, domácí náboženství v této roli tak nevadí. Masové křesťanství je někdy nudné, smutné, vyprázdněné, slovíčkářské, sektářské. Ale málokdy je dnes agresivní.

Netradiční náboženství importovaná do oblasti naší západní kultury se už v postmoderní intenzivní výměně myšlenek stávají masovými. Ale pořád jsou ještě alternativou. Šedá pouliční myš je proto nepojedná jako alternativu, jako nabídku přátelské výměny, nýbrž zahájí slovní náboženskou válku.

Mají-li být mezináboženské vztahy reálné, mají-li vystoupit z virtuality oficiálních zdvořilostí, musí nastat kontakty na všech úrovních, musí se vyjasnit a "odžít" reálný vztah. Nesmí se pěstovat iluze. Až pak je šance, že se průměrného masového člověka ujme někdo, kdo bude schopen ho přesvědčit a povede ho k humanitě, odpovědnosti, toleranci, dialogu, spolupráci a skutečné vzájemné výměně myšlenek a hodnot.

Do té doby světový étos, abrahámovská ekumnéna, mezináboženské sdílení, hlubinný ekumenismus, interspiritualita a sdílená náboženská identita budou jen zvláštním náboženstvím skupinky subtilních intelektuálů napříč světadíly bez jakéhokoli doteku s realitou.