Další z textů v mé e-mailové schránce...


Svým způsobem je naplnění života tou nejzákladnější otázkou provázející celý náš život. Neustále máme tendence touto otázkou poměřovat vše, co protkáváme. Stále zkoušíme možné odpovědi. Poznáme však tu jedinou, správnou?

Zkusíme-li přehlédnout vše to, co nás potkalo, koho jsme potkali, uvědomíme si, že vlastně všichni neustále bloudíme, neustále hledáme a stále nic nenacházíme.

Při tom všem si však ani neuvědomíme, že se pozvolna v nás ta otázka změnila. Neptáme se na naplnění smyslu života, ale ptáme se na naplnění smyslu našeho vlastního života. Předpokládáme, že tyto dvě věci přinejmenším spolu souvisí anebo jsou přímo totožné. Není však tomu tak.

Celým životem se nám tak vine stále jedna a tatáž neodbytná otázka: Budeme celou svou existencí budovat osobní individualitu, jeji odlišitelnou formu, její výjimečnost, anebo svou existenci založíme na nabídce oběti, odevzdání této individuality, ve službě její podstatě?

Odpověď na takto položenou otázku je určující pro směřování celého našeho života. Ne každému se podaří za svůj život dojít k nějaké, natož jednoznačné, odpovědi. Dlouhou dobu to zkoušíme dokonce i tak, že hrajeme jakoby na obě strany, ale i tato hra je jen formou zvyšování tlaku právě na potřebu dosíci jednoznačnou odpověď.

Většina, dokonce i těch hráčů na "dvě strany", však jednoznačně, svým jednáním a svými postoji, volí budování své vlastní individuality. Deklarují svou osobu, snaží se jí vtisknout zdání nezávislosti tím, že ji jednoznačně pojmenovávají, usilovně ji vtiskují konkrétní charakteristiky, snaží se vyzískat ze svého okolí zpětné potvrzení své jedinečnosti. Tato činnost má i svou druhou stranu, připoutává je k jejich výtvoru, připoutává je k oné individualitě, se všemi klady i zápory takového připoutání. Zároveň však ztrácejí přímý kontakt s nepodmíněnou existencí, ztrácejí kontakt se skutečností a dokonce i se svou vlastní podstatou.

Ve snaze o zamezení důsledků těchto ztrát začínají využívat v nepřiměřené míře svou individuální mysl, která - zbavena konfrontace se svou podstatou - počne modifikovat skutečnost do formy imaginárních konstruktů, netvořených skutečností, ale pouze jejími formálními reflexemi. Mysl vytvoří slova, emoce, pocity a z nich sestaví svůj vlastní obraz skutečnosti takové, kterou si představuje ona sama. Protože ale stejně fungují i další individuální mysli, v rámci vzájemných reflexí sebepotvrzování si své výtvory vyměňují a předávají. Vzhledem k tomu, že vlastně všechny tyto produkty mysli bez přímého kontaktu se skutečností samy vycházejí z reflexí této skutečnosti, mohou se velmi často shodovat a tím jen více a více utvrzovat tyto individuální mysli v tom, že právě toto je ta pravá skutečnost.

Pravá skutečnost to však není. Jedním z náznaků tohoto nesouladu je fakt, že žádné dvě individuální mysli se nejsou s to shodnout na svých vlastních rolích, na svém vlastním smyslu, hlavně vůči sobě samým a svému okolí. A právě konfrontací různých a různě individualizovaných myslí znovu a mnohem intenzivněji vyvstane otázka onoho primárního smyslu života a formy jeho naplnění.

Individuální mysl si je vnitřně vědoma své omezenosti. Právě proto se neustále snaží získávat nové a nové podněty a informace, vytváří systémy a hierarchie, snaží se obsáhnout celou skutečnost, snaží se sama sebe této skutečnosti nadřadit. Tato snaha má ale jeden nepříjemný vedlejší efekt - nadřazení se skutečnosti vlastně tuto mysl vyděluje z této skutečnosti, mysl ztrácí kontakt se zřídlem života a stává se neživou, neživotnou, neschopnou prožívání, neschopnou projevu. Z jejího nositele se tak stává smutná postava procházející životem nedotknuta, neschopna nalézt vlastní naplnění, neschopna naplnit smysl života.

To vše vypadá jako propletený zmatený a dost pravděpodobně i "začarovaný" kruh. Jak ten kruh odčarovat?

Historie nám nabízí několik podobných řešení, de facto postavených na zcela stejném základě. Naučit se zapomínat na prošlapané cestičky jiných, zapomenout na velevýznačná schémata různých směrů rozvíjení závislosti na představách mysli, na různých klišé (například "mohu to a to a nesmím to a to..."), a to vše nahradit neplánovanou přirozeností. Něco ve smyslu - pokud to, co právě dělám, nevyjadřuje mne a mé aktuální rozpoložení, je to zbytečné, zadržuje mne to, dokonce mne to může až zavádět na různá scestí.

Neexistuje žádná jiná univerzální forma, jejíž dodržování zákonitě vede k naplnění našeho života, než být takoví, jací ve skutečnosti opravdu jsme. Kdo ale ve skutečnosti opravdu jsme? Když jsme už jednou zahodili všechny koncepty "kým bychom být mohli", nebudeme se k nim zrovna teď vracet. Narodili jsme se bez konceptů, takže, ergo - kladívko: žádné koncepty nejsou potřeba. Narodili jsme se... - a to by právě mohl být i vhodný návod jak na to.

Vraťme se do svého dětství, kdy naše mysl nebyla až tak individualizovaná, kdy jsme vnímali a cítili naplno, kdy nic nebylo nemožné, kdy jsme přijímali vše jako zcela přirozené. Vzpomeňme si, co že bylo tou naší hybnou silou, silou která nám dávala smysl, zdůvodnění, obhajobu i identitu?

Byla to schopnost tvořit bez konceptů, byla to tvorba, která nás nás v daném okamžiku zcela pohlcovala a zároveň i naplňovala. Ta vazba je velmi důležitá - bylo-li naše já tvorbou zcela pohlceno, byli jsme zároveň i my naplněni. Nebyl až tak důležitý konkrétní výsledek, často se výsledek měnil podle momentální situace, a mnohdy vlastně ani žádný výsledek neexistoval a dokonce nikdo nějaký takový "výsledek" ani neočekával. Důležité bylo jen to vytváření. Tvořili jsme situace, příběhy, světy, tvořili jsme sami sebe.

Tentýž princip můžeme nalézt u všech lidí, které nazýváme velikány, ať už vědy, umění i všeho možného. Všichni tvořili, a v té tvorbě se ztrácela jejich oddělenost od tvořeného. Tvorba je vedla k přirozenému projevu sama sebe, zkonkretizovala pomíjivý okamžik vnitřního naplnění, stala se smyslem jejich života. Všichni jistě známe tradovaný příběh dvou postav, Mozarta a Salieriho. Mozart tvořil přirozeně, ve své tvorbě se zcela ztrácel a tato tvorba jej naplňovala. Mozart ke svému tvoření nepotřeboval zaběhlá schémata - tím, že se ve své tvorbě zcela ztrácel, umožnil zcela přirozeně své podstatě ničím neomezený přístup k jejímu projevu v jeho tvorbě. Salieri vytvářel dle ověřených schémat, jeho tvorba byla technicky vycizelovaná. Z pohledu dnešních dnů je Salieriho tvorba jakoby bez života, bez radostné energie naplnění. Mozartova tvorba je dnes nazývána geniální a někdy i božskou.

Myslím si, že nejkratší cesta ke své opravdové podstatě vede právě přes přirozené tvoření. Přirozené vnímám vše vyvěrající odněkud zevnitř, z jádra mé existence, bez korekcí mé mysli, za dobu mého života přeplněnou koncepty, představami, schématy. Pokud je má tvorba přirozená, poznám to - naplňuje mne nadzemskou radostí s příměsí jisté bázně a obrovské pokory. Ať už je to melodie, zpěv, obraz, báseň či jen prosté dřevěné "štokrle", po dokončení velmi často v němém úžasu zírám na to, co bylo mou neumělou pomocí vytvořeno. Všechny mé nedokonalosti, neznalosti "technik" jsou použity v harmonickém celku, navzájem se vyvažují a vytváří plastičnost, životaschopnot i životnost vytvořeného. Zdaleka překračují všechny mé hranice a tak vytvářejí výzvu k ještě hlubšímu ponoření se do tvorby, a tak ještě větší ztrátě všeho, co mohu nazvat mé, ve prospěch umožnění ničím neomezeného projevu podstaty. (Přivlastnění si této podstaty slovem "mé" vnímám jako nepatřičné, zkreslující a dokonce i matoucí.)

Oněmělý údiv, vnitřní naplnění, hlubokou radost vnitřního klidu, to vnímám jako naplnění smyslu života. Není v tom však nic složitého, pokud není složité samo to "zapomenout na své představy o sama sobě". A kdo to ještě potřebuje - "odměna" je nezměrná...