Velké věci začínají malým činem a i ten nejdelší pochod začíná prvním, zdánlivě obyčejným  krokem. Zpívání samohlásky ááááá je přesně taková převratná věc – přinejmenším pro všechny, kteří to zkusili.

Navíc tyhle lokální zpívánky mají a zcela jistě budou mít i globální přesah. A vedou i dál. Možná to ještě nevíte, ale známé ekologické heslo „mysli globálně, jednej lokálně“ se před lety prodloužilo o docela nezbytnou třetinu: změň se individuálně. Kdo si zazpívá pětiminutové áááááá, zcela jistě zažije něco, co ještě nikdy, anebo už dlouho nezažil. Zklidní se a bude na těch pět minut sám se sebou a svým okolím a lidmi kolem sebe v míru.

Téměř přesně před dvaceti lety, v roce 1986, jsem se pokusil (dopisováním si s řadou Američanů, Němců, Holanďanů, Indů a Japonců) přidat se i v Praze něčím praktickým k tehdy rozbíhající se změně paradigmatu: termín „new age“ u nás nikdo neznal, a samizdat, který jsem s pomocí přátel vydal v nákladu 2000 kusů, a ve které jsem psal o teorii morfické rezonance Ruperta Sheldrakea, o léčivé hudbě, o floatačních vanách anebo józe jako nejen tělesné, ale také praktické duchovní disciplíně, žádnou okamžitou, nebo alespoň plíživou intelektuální a duchovní revoluci nezažehnul. Protože jsem ale pilně hrál (folk, alternativní rock a něco, co teprve později dostalo název world music), a protože jsem jednou narazil na citát o tom, že „skutečný mír na větě nastane, až se všichni zaposloucháme do zvuku jednoho gongu“, navrhl jsem José Arguellesovi, tehdy velmi populárnímu americkému mysliteli a objeviteli záhad mayského kalendáře jednak zařadit Prahu na tajný seznam padesáti nejposvátnějších míst na Zemi, což se pak také stalo, a také jakousi celoplanetární zvukovou akci. Plán byl jednoduchý: na co největším počtu míst světa lidé v konkrétní hodinu místního času zahrají meditačně na gong. Zvuk gongu tak obletí a jaksi vibračně propojí celou planetu.

Psal jsem na všechny světové strany, takže v den konání akce mne, abych si nemohl zahrát na gong,  hned ráno odvezli do vyšetřovací vazby. Dva měsíce jsem si pak zpíval jen sám pro sebe, tiše, abych nerušil spoluvězně a především bachaře, a když jsem byl propuštěn, v Rudém právu jsem se dočetl, že tehdejší ministr kultury Havlín zvukem gongu zahájil nějakou tu velkou „mírovou“ demonstraci.

O dvacet let, jeden sametový převrat, stovky koncertů na tibetské mísy a steel drum, o stovky seminářů (na který jsem jejich účastníky učil a mnohdy i naučil hrát na didžeridu ale i zpívat alikvotní zpěv) a několik knih (o tom že hudba by měla mohla léčit) později už vím a umím do pouhého áááááá dát i pozitivní úmysl a lásku.

Když totiž člověk zpívá ááááá, a opravdu se na to soustředí, přinejmenším nemyslí na číslo svého mobilu, výši konta v bance a na to, co ještě musí dnes zařídit. Pouhá samohláska nevyvolá v racionální části programů našich mozků obvyklé řetězce asociací (a dalších emocí s nimi spojených), jako kdybychom zpívali nějaká slova v nějaké písničce. Při zpěvu jde navíc o uvolnění hlasivek, tedy uvolnění emočních bloků. Zjednodušeně napsáno, člověk se zklidní. Zklidní mysl, a posléze i emoce a tělo. Neválčí, nekritizuje, neplánuje další nesmysly. Je v klidu a míru. Tedy šíří mír.

Když takto „šíří“ klid své mysli tisíce a desetitisíce lidí po celém světě, samozřejmě to něco začne měnit. Lokálně, i globálně. Zatím to neumíme změřit, jen to cítíme.

Jonathan Goldman, zvukový terapeut a hudebník, který stál a stojí za současným zpíváním ááááá, píše o „energetickém a transformačním poli klidu a míru“. Já na svých přednáškách pravidelně hovořím o tom, že každá buňka v lidské těle zpívá a že nemoc je jen špatná písnička. A také o tom, že lékař budoucnosti nám předepíše ne pilulku nebo jiný medikament, ale v tu chvíli tu nejvíc povzbuzující a obnovu harmonie buněk i celých částí těla navozující písničku. 

Japonec Masaru Emoto ve svých knihách s fotkami mrznoucích krystalů vody přesvědčivě ukázal, že když člověk zpívá (nebo si jen myslí) něco pozitivního, struktura krystalů vody zkrásní a zpravidelní – je harmoničtější.

Takže ono to pouhé ááááá, když člověk ví proč a jak, není jen tak obyčejné ááááá. Může změnit, a také nenápadně mění, nejen toho, kdo zpívá.