Dnes to vědí i odborníci: faktor, který nejlépe předurčuje bezpečný a emočně zdravý vývoj dítěte, je schopnost jeho rodičů (nebo těch, kteří se o dítě starají) mu smysluplně vysvětlit jeho ranou historii… A možnost navazovat hluboké vztahy.

První lekce, plné déle trvající pozornosti rodiče jsou základem pozdějších dovedností a schopností např. v oblasti autobiografické paměti a umění zvládat a pěstovat sociální vztahy.

Zopakujme si: dítě potřebuje lásku (a pochvalu), hranice a dlouhodobě postupně budované bezpečné vztahy.

Mysl budoucího dítěte je formována již v děloze, také tím, v jaké psychické pohodě je jeho matka. A pokud je neustále vystresovaná, bojí se o osud dítěte, nebo toho, co přijde, „programuje“ tak řadu negativních důsledků. Dnes již je prokázán přímý vztah mezi nízkou porodní vahou a budoucími nemocemi srdce, nebo nesprávnou výživou v době těhotenství a cukrovkou – za třicet, čtyřicet let!

Odborníci dnes hovoří stále častěji o přímém vlivu psychické pohody těhotné ženy na budoucí charakterové rysy jejího dítěte. „Mnozí lékaři a psychologové dnes již začínají chápat, že vztah k matce a rodině není něco, co prostě nastane, ale je spíše výsledkem a důsledkem fyziologických, psychologických a duševních událostí, které začínají v děloze a pokračují v dalších fázích narození. Když je tento jinak přirozený průběh narušen například sérií vyšetření ihned po porodu, tedy odnětím dítěte matce, dojde k něčemu, co jsem nazvala prvotním poraněním, a co je nevědomě navždy vtištěno do mysli budoucího člověka,“ napsala americká psychoterapeutka a odbornice na adoptované děti Nancy Verrier (The Primal Wound Understanding the Adopted Child, 1993).

Prenatální i postnatální psychologové dnes (nic nového pod sluncem tzv. „primitivních“ národů) naznačují stále naléhavěji, že okolnosti početí, průběhu těhotenství, porodu a následných hodin mají dalekosáhlý vliv na celoživotní emoční zdraví a schopnost být šťastný.

Ukazuje se, že je to právě schopnost budoucích matek „být“ v duchu se svým ještě nenarozeným dítětem (hovořit k němu), nebo umět se později dítěti plně věnovat, jenž je základní formou „výživy“ pro zdravě se vyvíjející dětský mozek, zvláště pro jeho pravou hemisféru (která je sídlem sociálních a emocionálních funkcí).

„Vztah k několika vybraným dospělým, nikoliv záplava smyslových stimulů, je pro rozvíjející se mysl tou nejdůležitější zkušeností. Rodiče, kteří jsou citliví k signálům dítěte, kteří se k němu laskavě a předvídavě chovají, a kteří pečují o rozvoj jeho niterných zkušeností, jsou ti, kteří pravděpodobně budou schopni navázat ty nejhlubší vztahy,“ napsal v téhle souvislosti americký psychiatr Daniel J. Siegel.

A víte, co se k překvapení odborníků ukázalo jako nejlepší cestou k navázání hlubokých vztahů mezi rodiči a dětmi, a co zajistí jejich další bezpečný zdravý a optimální vývoj? Tedy např. sociálně-emočních schopností, umění navazovat bezpečné vztahy, být přirozeně zvídavé, umět se vypořádat s menšími krizemi, umět udržet pozornost, nebát se nových věcí atd.?

Vyprávění o tom, jak přišly na svět, jak je maminka a tatínek chtěli, jak a co provedly, když byly malé, jak se oni sami narodili atd. Tedy znalost rodinné historie.

„Místo pohádek raději poslouchá příběhy ze života, třeba o tom, jak jsem byla malá,“ říká modelka Tereza Maxová o svém šestiletém Tobiášovi, která neztratila „intuici“ matky. A která ne náhodou velmi ocenila i jeden vánoční dárek od tety – rodinné album s fotografiemi a příběhy. Zvláště obdivuje dědečka, který se dožil 92 let, prošel koncentrákem, ale na všem si našel něco pozitivního a v každé době dokázal být šťastný. Kontrolní otázka: proč je Tereza Maxová dnes intuitivně správnou matkou a umí, i přes nedávný rozchod s partnerem, za všech okolností „být šťastná“?

Právě znalost rodinné historie, povědomost o tom, odkud jsem přišel, s kým a kam jdu, pomáhá dítěti rozvíjet i to, čemu se říká emoční inteligence (a čeho se tak nedostává našim politikům, poslancům a ministrům). Jinými slovy je to přesně to, co pomáhá zdravému a přirozenému vývoji pravé mozkové hemisféry.

Ukazuje se, že děti, které žijí a vyrůstají jen v racionální, předmětné, logické a myšlenkové „levé“ mozkové hemisféře, postrádají onu „emoční“ inteligenci, jejímž jedním rysem je právě autobiografická paměť. V dospělosti takoví lidé nedokáží vyprávět o svém dětství, nebo dokonce narození (neřekli jim to), a nedokáží tak tuhle emoční schopnost (která přináší také umění nalézat smysl věcí a jevů) předat ani svým dětem.

Jak naznačuje Marcy Axness, „pro to, jací jste dnes rodiče, není ani tak důležité, co všechno jste jako dítě prožili, ale jaký vám všechno to, co jste prožili, dává smysl.“

Jinými slovy, jak vám to rodiče dokázali převyprávět. Jak se vám věnovali. Kolik plné pozornosti vám v době, když jste ji potřebovali a vyžadovali, věnovali.

Ukazuje se (jak připomíná Joseph Chilton Pearce v knize Magické dítě), že „naše děti nikdy nebudou takové, jaké jim řekneme aby byly, ale budou takové, jací jsme my.“

Jinými slovy, vztahy mezi tím, jací jsou rodiče a jaké budou děti, jsou velmi přímé.

Nic nového pod sluncem…