Lékařka Dana Doudová na závěr recenze, nazvané Porodní bába, která „ví svoje“. A nebojí se to bohužel říci, jenž se objevila ve vánočním tisku, k tomuto „dialogu spiklenkyň“ (protože se jedná, jak naznačuje podtitul, o „rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou), píše: „Argumentace Königsmarkové dialogu mezi těmi, kteří v porodnictví propagují větší respekt k přírodním dějům, a mezi lékařskou obcí neprospěje. Na to je příliš agresivní a zároveň amatérská. Její podněty ke zdokonalení péče o těhotné a rodičky, které by mohly být cenné a jež vycházejí z její dlouholeté zkušenosti a sympatického zanícení pro věc, přicházejí v této knize vniveč.“

Nesouhlasím. Naopak tvrdím, že v tom podstatném se „odbornice“ nechtěně trefila: tahle porodní asistentka ví svoje a bohudík nebojí se to říci. Ženy, které budou chtít získat relevantní a ničím nepřikrášlené, přesto pozitivní a realistické informace od velmi zkušené porodní asistentky, si přijdou na své.

Novinářka a matka Jana Doležalová se např. ptá, jestli paní Ivana našla nějaký osvědčený klíč, kterým posuzuje své budoucí klientky (při porodech doma), a ta na konci delšího odstavce rozumně říká: „Porod není izolovaný proces, který začíná kontrakcemi, ale je vyvrcholením těhotenství. Nemohla bych provázet porodem doma lidi, kteří se mi přihlásí těsně před porodem. Ženu musím dopředu znát, abych znala kontinuálně její zdravotní stav, souvislosti a nic mne nezaskočilo.“

Po logické otázce „Není tedy pro ženu porod v porodnici riskantní, když o ni pečují zdravotníci, kteří ji předtím nikdy neviděli?“ následuje na paní Ivanu poněkud mírná odpověď: „Tam takové riziko není, protože lékaři mají přístrojové zázemí a možnost zásahů.“

Ale na námitku, že „hodně lidí má představu, že ačkoliv v těhotenství proběhlo vše bez výchylek, v jedné sekundě se může porod zvrtnout,“ již paní Ivana na základě vlastních zkušeností dochází k závěru, který je pro naše porodnictví velmi nelichotivý: „Takové situace mohou vzniknout, většinou si je ale vyrábíme sami. Pokud do porodu zasahujeme, každý zásah vyvolává nutnost dalšího zásahu.“

Nejenže souhlasím, ale dokonce vím, že paní Ivana dovede, bohudík, popsat situaci v našem porodnictví ještě otevřeněji. V jiném článku totiž tato velmi zkušená a díky tlaku okolností právnicky připravená a verbálně zdatná diskutérka zdůrazňuje jakýsi porodnický ideál: „O každou ženu pečuje nejlépe jedna porodní asistentka…s níž nastávající maminka naváže blízký vztah plný důvěry – tak důležité pro zvládnutí tak intimní a náročné události v životě, jako je porod…“ ale pak musí bohužel konstatovat: „U nás je to ale tak, že se o těhotnou ženu v průběhu těhotenství a u porodu stará udivujících čtyřicet až šedesát lidí (porodní asistentky, lékaři, dětské sestry, diagnostičtí specialisté aj.).“

Zkušenosti a argumenty Ivany Königsmarkové (slyšel jsem ji a viděl několikrát verbálně vítězit nad nejedním lékařem, který se pokoušel obhajovat svůj konzervativní a dnes již zastaralý přístup) jsou pro neinformovanou veřejnost překvapující (někdy až šokující), a pro české odborníky a porodnictví velmi nepříjemné: „V rámci české a evropské legislativy by i české porodní asistentky měly pečovat o těhotné ženy  s dětmi po porodu a vést porod na vlastní zodpovědnost… ale čeští lékaři tohle právo neuznávají. Do porodů se vnucují, tváříce se, že jedině oni za něj mohou nést zodpovědnost. Rovněž Světová zdravotnická organizace doporučuje svěřovat fyziologické, tedy normální porody asistentkám, aby péče byla co nejosobnější a nezapojovalo se do ní zbytečně hodně lidí. Tato doporučení nenaplňuje v České republice ani jedna z porodnic, některé se tomu jen přibližují…“ tvrdí zkušená porodní bába, a musí dále, opět z vlastních zkušeností, konstatovat:

„Lékaři nechtějí porodní asistentky k práci pustit, zřejmě i kvůli nouzi o peníze v českém zdravotnictví, kde chybí celková koncepce a zdravotníci se cítí nejisti a profesionálně ohroženi. A na důkaz potřebnosti medicínských postupů podrobují prakticky všechny ženy nesčetným vyšetřením – drahým, často nadbytečným a pro těhotnou ženu obtěžujícím,“ nekompromisně popisuje současný stav našeho porodnictví zkušená porodní asistentka, která se to, bohudík, nebojí říci.

Königsmarková má protiargument i na obvyklé tvrzení porodníků, že na nějaké změny nejsou peníze: „Tato mnohá a zbytečná vyšetření samozřejmě zvyšují výdaje na každé těhotenství…“ a naznačuje i další souvislost: „…a také se odráží ve vysokém počtu indikovaných (rozumějte, uměle vyvolaných) potratů, na něž žena přistoupí z obavy z rizika narození poškozeného dítěte.“

Jako jediná má pak odvahu nakousnout i další „kyselé jablko“ našeho porodnictví a pojmenovat souvislost: „Tomuto preventivnímu přístupu lze částečně připisovat i zásluhu na rekordně nízkých hodnotách kojenecké úmrtnosti, jimiž se naši lékaři tak rádi honosí. Nedodávají, že vynikající výsledky platí jen pro úmrtnost do sedmi dnů po narození. Tedy že mnohé z dětí, které v zahraničí zemřou pár hodin nebo dní po porodu, totiž u nás vůbec nedostanou šanci se narodit.“

Pro nezasvěcené: udává se, že každý rok je těhotných asi 200 000 žen, jenže dětí se rodí méně než 100 000. Že by až polovina každoročně těhotných českých žen spontánně potratila? To zcela jistě není pravděpodobné.

Paní Ivany si velmi vážím a být ministrem zdravotnictví, hned bych ji vyznamenal Řádem zlatého miminka a nechal bych ji založit a vést řadu porodních domů. Trochu mi možná vadí, že takto jasné a systém porodnictví přímo obviňující formulace v samotné knize Hovory s porodní bábou chybí. Ale chápu to, jsem muž, a muži mají rádi spíše razanci. Spolu s touhle odvážnou porodní bábou naopak doufám, že ženy čtenářky ocení její pozitivní přístup a naději skýtající optimismus, s jakým dokáže vybřednout z marastu našeho nemocnictví a nabízet z praxe vycházející řešení. A že i „odborníci“ otevřou oči.

Paní Ivana, udatně reprezentující a naplňující slogan „nová doba porodní“, totiž zmiňuje i příznačný a hodně věcí vysvětlující moment: po jedné přednášce lékařům o porodu k ní přišel šéf jedné kliniky a prohlásil, že to je sice hezké, co jim říká, ale kdyby měl uznat, že je to pravda, musel by popřít celý svůj profesní život a konstatovat, že celý život dělal svoji práci špatně. Jenže jinak to nepůjde: tak jako primář Kavan, i Ivana Königsmarková si totiž, po dvaceti letech práce v běžné porodnici (a stáži v Dánsku), počátkem 90. let dokázala přiznat své chyby, které na přímou otázku popisuje: „Klasika: holení, klystýr, žádné jídlo, pití, zákaz chození v první době porodní, samozřejmě medikace, tlumení bolesti, rození v leže na zádech – tlačme jak chceme. Což jsou dnes nejen z mého pohledu nesmyslné intervence, tedy pokud jsou prováděny rutinně a všem ženám.“

Čeští porodníci sice vykazují jednu z nejnižších úmrtností novorozenců na světě – jenže za jakou cenu? Vypadá to, že tenhle ukazatel jim slouží jen jako jakési alibi, které má zakrýt všechny nedostatky a problémy, o kterých nechtějí vůbec slyšet. Ke škodě rodiček, novorozenců a nás všech. Bohužel.

Přiznat chyby a vymotat se ze slepé uličky stále více nefungujícího systému bude muset naše porodnictví tak jako tak. Čím dříve, tím lépe. A k tomu nám všem dopomáhej i kniha Hovory s porodní bábou. Která se už konečně narodila. Bohudík.