Odpověděl mi otázkou: "A jak to děláš, když chceš vidět?"

Zasmál jsem se: "Prostě se dívám! Vy ale máte asi na mysli meditaci."

"Jo, a v tom právě leží jádro věci," řekl, když dokrájel zeleninu. "Jsou to dva souběžné procesy. Jeden je nahlížení - vůle k pozornosti, usměrnění procesu uvědomění přesně na to, co chceš vidět. Druhá proces je odříkání - opuštění všech vynořujících se myšlenek. To je skutečná meditace, tak se osvobodíš od své mysli. Znám o tom náhodou pěkný příběh."

Jeden adept meditace seděl s malou skupinou meditujících žáků v hlubokém tichu. Vyděšen vidinou krve, smrti a démonů vstal, přistoupil k učiteli a řekl: "Roši, měl jsem právě strašlivé vidění."

"Pusť to z hlavy," řekl učitel.

O několik dní později se žák radoval z fantastických erotických fantazií, z nahlédnutí do smyslu života s anděly a s kosmickými krásami a ze všeho, co k tomu patří.

"Pusť to z hlavy," řekl učitel, který k němu zezadu přistoupil a uhodil ho holí.

Zasmál jsem se tomu příběhu a řekl jsem: "Víte, Sokrate, myslím si..." Sokrates mě uhodil do hlavy mrkví a řekl: "Pusť to z hlavy!"

Jedli jsme. Nabíral jsem zeleninu vidličkou; on bral každé malé sousto do jídelních hůlek, klidně dýchal a žvýkal. Nikdy nesáhl po dalším soustu, dokud úplně neskončil s předchozím, jako by každé sousto bylo samostatným chodem. Hltavě jsem žvýkal dál a při tom jsem jeho způsob jídla trochu obdivoval.Skončil jsem první, pohodlně jsem se usadil a prohlásil jsem: "Mám dojem, že jsem připraven pokusit se o opravdovou meditaci."

"No ovšem." Odložil hůlky. "Chceš zvítězit nad svou myslí. Jen kdybys o to stál."

"Stojím o to! Chci dosáhnout sebeuvědomění. Proto jsem tady."

"Stojíš o sebezobrazení, ne o sebeuvědomění. A jsi tu proto, že nemáš lepší alternativu."

"Ale já se chci zbavit své hlučné mysli," protestoval jsem.

"To je největší z tvých iluzí, Dane. Jsi jako člověk, který odmítá nosit brýle a přitom trvá na tom, že noviny jsou špatně vytištěné."

"To není pravda," řekl jsem a prudce jsem zavrtěl hlavou.

"Neočekávám, že bys tu pravdu pochopil, ale potřebuješ ji slyšet."

"Kam míříte?" zeptal jsem se netrpělivě a má pozornost začala těkat.

Sokrates promluvil hlasem, který mou pozornost pevně upoutal: "Potíž je v tom, že se ztotožňuješ se svými malichernými, nudnými, zcela zmatenými představami a myšlenkami; myslíš si, že tvé myšlenky jsi ty sám."

"To je nesmysl!"

"Tvé tvrdohlavé iluze jsou jako potápějící se loď, třeťáku. Radím ti, abys je pustil z hlavy, než bude pozdě."

Potlačil jsem svůj vzkypělý vztek. "Jak můžete vy vědět, že se já ztotožňuju se svou myslí?"

"Tak dobře," vzdychl. "Dokážu ti to. Co máš na mysli, když řekneš: Jdu do svého domu" Nechceš tím říct, že jsi oddělen od domu, do kterého jdeš?"

"Samozřejmě. Co je to za blbost?"

Nevšímal si mě a pokračoval: "A co máš na mysli, když řekneš: Dnes mě bolí tělo.? Kdo je tím "já", odděleným od těla, o němž toto "já" mluví jako o svém vlastnictví?"

Musel jsem se smát. "To je sémantika, Sokrate. Nějak se to říct musí."

"To je pravda, ale konvence řeči odhalují, jak vidíme svět. Ve skutečnosti se chováš, jao bys byl mysl nebo něco jemného uvnitř těla."

"Proč bych to měl dělat?"

"Protože ze všeho nejvíc se bojíš smrti a ze všeho nejvíc toužíš po přežití. Potřebuješ nějaké Navždy, nějakou Věčnost. Ve svém klamném přesvědčení, že ty sám jsi mysl, duch nebo duše nacházíš únikovou cestu ze své smlouvy se smrtelností. Jako mysl budeš moci třeba vylétnout z těla, až tělo zemře, co ty na to?"

"To je nápad!" zamračil jsem se.

"Přesně tak, Dane, nápad o nic skutečnější než stín stínu. Pravda je taková: vědomí není v těle, to spíš tělo je ve vědomí. A ty jsi toto vědomí, ne strašidlo mysli, které tě tak mate. Ty jsi tělo, ale jsi také všechno ostatní. Jen mysl je zklamána a ohrožena změnou. takže když se bezstarostně uvolníš ve svém těle, budeš šťastný, spokojený a svobodný a nebudeš cítit žádné oddělení. Nesmrtelnosti jsi už dosáhl, ale ne tak, jak si to představuješ, nebo jak v to doufáš. Byl jsi nesmrtelný dávno předtím, než ses narodil a budeš nesmrtelný dlouho poté, co se rozpadne tvé tělo. Tělo je vědomí, je nesmrtelné. Jen se mění. Jen mysl - tvoje osobní názory, tvůj příběh a tvoje totožnost - je smrtelná, tak kdo by o ni stál?"

Sokrates se pohodlně opřel ve svém křesle a zpečetil tak své prohlášení.

"Sokrate," řekl jsem, nejsem si jist, že jsem všemu porozuměl."

"Ovšem že ne," zubil se. "Slova v každém případě mnoho neznamenají, dokud si sám pravdu neuvědomíš. Pak budeš konečně svobodný a bezmocně spadneš do věčnosti."

"To zní moc pěkně."

Zasmál se. "Taky bych řekl, že je to moc pěkné. Teď ale kladu teprve základy toho, co přijde potom."

"A co tedy jsem, Sokrate, když nejsem totožný se svými myšlenkami?"

Podíval se na mne, jako kdyby právě ukončil výklad o tom, že jedna a jedna jsou dvě a já se zeptal: "Dobře, a teď mi řekněte, kolik je jedna a jedna?" Sáhl do ledničky, vytáhl cibuli a hodil mi ji. "Oloupej ji - vrstvu po vrstvě," poručil. Začal jsem loupat. "Co nacházíš?"

"Další vrstvu."

"Pokračuj."

Odloupl jsem několik dalších vrstev: "Pořád další vrstvy, Soku."

"Pokračuj, dokud nebudou všechny vrstvy oloupané. Co jsi našel?"

"Nic tam nebylo."

"Něco tam přece zbylo."

"A co to je?"

"No přece vesmír. Uvažuj o tom, až půjdeš cestou domů."

Podíval jsem se z okna; už skoro svítalo.