Předmluva

Je předpovězeno, že ke konci materialistického věku vystoupí mnoho „Kristů“, kteří ohlašuji pod Jeho jménem falešná učení spásy (Mt. 24,5). Proto platí právě pro naši dobu slova: „Zkoušej pravost ducha“ a „Poznáte je po jejich ovoci“. K této zkoušce je zapotřebí mít jasnost a mít sílu rozlišovat.

Po delší dobu nabízejí „křesťanské“ církve stále častěji meditace a spirituelní techniky, které jsou východního původu, mezitím obzvláště zenovou meditaci. Tvrdí se m.j., že je tím rozvíjena Kristova síla v člověku.

Co se ale skutečně děje?

Prostřednictvím spirituelních cest z východních náboženství jsou věřící nakonec vedeni k „mistrům“, odváděni od Krista. Je to démon, který by chtěl zneužitím jména „Kristus“ křesťany ke svým „mistrům“ vést a který je tam vede. Zasahuje do vlažného a degenerovaného „křesťanství“, které se učením katolicismu a protestantismu vzdálilo od svého původu.

V této před námi ležící brožurce poukazuji pra-křesťané v Univerzálním životě na nebezpečí, kterým se vystavuje ten, kdo se zaměřuje na „mistry“ - a to znamená: na lidi - místo na Boha, svého Stvořitele, a na Krista, který je již 2000 let jeho Spasitelem.

Kdo je jako Bůh?

Každý člověk, každá duše, je ve svém nejhlubším nitru tvor Boží. Jsme děti věčného Boha Otce-Matky. Každý je ve svém nejhlubším nitru božský, stvořen svým Otcem jako Jeho podobenství.

Náš stvořitelský status je synovství. Žádný z tvorů není Bohem. Bůh je pouze ten Jeden, jedině On, věčný Duch. Přijetí synovství Božího bylo a jest úkolem stvořených bytostí. Přání se stát sám Bohem je myšlenkou pádu. Vedla k oddělení od Boha, k pádu z čistých nebeských světů a ke zhuštění forem až na Zemi. Země je místo nejvyššího zhuštění a zároveň bod obrácení pádu, báze pro zavedení zpět.

Onen padlý díl stvořených bytostí je - řečeno obrazně - tím ztraceným synem, který, jak příměr praví, se navrátí zpět do otcovského domu. Jsme tedy na Zemi proto, abychom se opět stali božskými. Tak je každý člověk poutník nazpět do svého věčného domova.

Kde je ale ta cesta?

Každá padlá bytost to kdysi chtěla vědět lépe než Bůh. A tak šla každá svou vlastní cestou ke „štěstí“. Kdo ale tedy pozná, že to byla mylná cesta, ten se obrátí a dostane se na pravou cestu. Tak by se dalo říci: Je tolik cest jako lidí, protože každý musí nalézt zpáteční cestu ze stanoviska své bludné cesty zpět ke své pravé bytosti. A přesto existuje pouze jedna cesta, tak jak všechny řeky tekou do jednoho moře - každá řeka však svým způsobem. Neboť síla pohybu v každé vodní kapce je proudící Duch, Bůh. Stejný Duch proudí i námi, každou buňkou našeho těla a každou částečkou naší duše: Duch života.

Kdo je Kristus?

Kristus je prvozřený Syn Boží. On jako Syn Boží je duchovní bytost, personální manifestace. Jako manifestace není všudypřítomný.

Kristus byl inkarnován v Ježíši Nazaretském, aby učil lidstvo věčným zákonům Božím a vytvořil příklad Svým chováním. Svou obětí na Golgotě svěřil každé duši a každému člověku přídavnou sílu - Spasitelskou jiskru. Tím jednak zastavil další degeneraci všech stvořených forem, jejichž rozpuštění bylo a je cílem padlých bytostí. Současně umožňuje tato přídavná duchovní energie, že se my - jakož i každá duše - opět duchovně rozvíjíme a nalezneme zpáteční cestu do své věčné vlasti.

Celá nekonečnost je vybudována na sedmi základních silách. Jsou to čtyři božské bytostnosti a tři síly synovství. Společně jsou prasíla, Duch svatý, Bůh. Bůh je prasíla, a Kristus je dílčí síla prasíly. Kristus je všudypřítomný Duch ve čtyřech základních silách stvoření, oněch čtyřech božských bytostnostech: pořádek, vůle, moudrost a vážnost. Takto potvrdil coby Ježíš: „Otec a Já jedno jsme“ a „Můj Otec je větší než Já“.

Naše čisté duchovní tělo v nejhlubším nitru duše je složeno z oněch sedmi základních sil života. Proto Kristus žije uvnitř každého z nás. Je duch, Je život v nás. Když jako Ježíš Nazaretský v následujícím smyslu pravil: „Já Jsem vinný kmen, a vy jste ratolesti“, tak tento obraz vypovídá: Kristus jakožto všudypřítomný Duch je strom života, životní síla, život v nás. Proto platí, co pravil: „Já jsem cesta, pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze Mne“.

Těch sedm základních sil naší duše, které jsou současně sedm stupňů zákona, jsme do značné míry potlačili svými lidskými poklesky, našimi hříchy. Životem podle božských zákonů rozvineme opět - s pomocí síly Spasitelské jiskry - tyto stupně Vnitřního života.

Kristus - všudypřítomný Duch v oněch čtyřech základních silách Božích - je současně Vnitřní mistr, pohybující, přeměňující a nazpět vedoucí síla v každém člověku a v každé duši. On je cesta. Vede nás směrem ke těm třem synovským vlastnostem – k trpělivosti, lásce a milosrdenství - jejichž odkrytím nás poté náš věčný Otec přivede zase nazpět ke Svému otcovskému srdci.

Zklamaní křesťané hledají na východě

Povrchní, konfesijní, zdánlivé křesťanství nemohlo a nemůže ukázat lidem cestu k Vnitřnímu mistrovi, Kristu. Duchovně prázdné a bez síly, takové jaké je, nemůže ukojit touhu po duchovní stravě, nemůže ukázat cestu nazpět do věčné vlasti.

Proto se mnoho hledajících obrací na východ, k východním náboženstvím. Lidé starých východních náboženství často nejsou tak intelektuální; modlí se; jsou navenek chudší a v srdci teplejší; myslí méně na válku. Proto je pochopitelné, že křesťanstvím unavení křesťané hledající Boha zbystří, když přichází východní učitel. V mnoha hledajících je touha po pravé spiritualitě či alespoň po meditaci - nebo jednoduše přání po uklidnění, aby v sobě rozvíjeli tvůrčí síly. Z křesťanských úředních církví již dávno vymizela spiritualita i pravá meditace na ni připravující. Opět jiní křesťané mají přání aktivizovat v sobě léčivé síly a léčit. Mistři o tom vědí, i o tom, že toto přání zpravidla nebývá nezištné.