Soustředění, koncentrace, je základem každého meditačního úsilí. Není proto divu, že se s tímto pojmem v duchovních knihách tak často setkáváme. Pokyny k provádění soustředění se však kniha od knihy značně liší, což může nezkušeného meditujícího zmást. Podle mé zkušenosti je zakopaný pes v tom, že existují dva principiálně odlišné druhy soustředění, které v literatuře nejsou dostatečně rozlišeny.

První druh soustředění bych nazval jangovým, neboť je založen na vůli a volní kontrole. Často se používá v klidových meditacích, méně často v meditacích v pohybu. Z nauk, které znám, se vyskytuje v džňánajóze, mantrajóze, hermetismu a ve vizualizačních cvičeních chi-kungu. U jangového soustředění si to, na co se budeme soustředit, volíme předem a tento předmět soustředění je konkrétně daný, i když ne nutně projevený. Příkladem je soustředění na plamen svíčky, na 6.čakru, na duchovní Srdce, na fotografii Mistra, na opakování mantry, na představu červeného tibetského písmene A, na vědomí Já Jsem. Důraz u jangového soustředění je na neustálou kontrolu nad tím, zdali jsme pozorností neuhnuli od předmětu soustředění. Učitelé jangového soustředění často zdůrazňují, že meditace, do které se pořádně neopřeme, nemá smysl, že jakmile nám pozornost sklouzne od zvoleného předmětu soustředění, musíme jí co nejrychleji vrátit zpět k němu, že předmět soustředění musíme v ohnisku pozornosti udržet za každou cenu a na co nejdelší dobu, že k meditaci nesmíme přistupovat vlažně, apod. Pokud nás v meditaci něco vyruší (ať už je to nevítaná myšlenka na nedodělanou práci nebo soused snažně otloukající lak z ústředního topení), nemáme si těchto podnětů všímat, ale bránit se jim tím, že se pozorností o to usilovněji přimkneme ke zvolenému předmětu soustředění. Měl-li bych použít technického přirovnání, řekl bych, že jangové soustředění činí z naší pozornosti laser, zacílený do jediného bodu.

Druhý druh soustředění bych nazval jinovým, neboť se opírá především o uvolnění a naladění se. Lze se s ním setkat například v kum-nye (tibetské obdobě čínského tai-či), ve cvičeních zaměřených na práci s Ki ^[1], v buddhistických meditacích orientovaných na bdělost, v konečných fázích átmavičáry, kdy cvičíme odevzdávání se Já Jsem v aspektu Brahman nebo v pokročilých tantrických technikách (údolním orgasmu). S tímto soustředěním pracuje také mnoho new-age meditací, jako třeba meditace na světlo či lásku, otevírání se andělským energiím, nalaďování se na nanebevzaté Mistry, apod. Jinové soustředění se častěji, nikoliv však výlučně, vyskytuje u pohybových meditací a častěji se u něj pracuje s tělem.

Při jinovém soustředění je předmět soustředění nekonkrétní, rozplizlý a jen volně specifikovaný. Například v kumnye se mluví o rozšiřování tělesných pocitů a sjednocení mysli, pohybu a dechu, ve cvičeních zaměřeních na práci s Ki pak o uvolnění se, nenásilném přenesení centra pozornosti a tíže celého těla do břicha, a přirozeném hlubokém dýchání. Klíčovými pojmy v jinovém soustředění je uvolnění se, relaxace, pociťování tíže, opření se o Zemi, ale také přirozenost, otevření se čemukoliv, co přijde, naladění se a odevzdání se. V jinovém soustředění není snahou držet na něčem usilovně pozornost, ale nechávat pozornost nezacílenou, vláčnou, otevřenou a uvolněně bdělou, tak, aby k ničemu nelnula, ale také se ničemu nebránila. Při jinovém soustředění nejde o to docílit nějakého konkrétního prožitku, tím méně o to udržet v ohnisku pozornosti něco konkrétního po jistou dobu, ale o to, být otevřen jakémukoliv pocitu, prožitku či vjemu, který se v průběhu meditace dostaví. Ani to samozřejmě není možné bez vyvinutí jistého úsilí; ve srovnání s "macho" úsilím jangového soustředění je však toto úsilí nenásilné a hedvábně jemné. Vyjádřeno opět technickou příměrou, při jinovém soustředění se naše pozornost stává jemným, rozptýleným zářivkovým světlem, které měkce osvětluje široké daleké okolí.

Z pohledu živlů využívá jangové soustředění oheň (uskutečňování, vůli) a vzduch (kontrolu), tedy prvky vážící se k mužskému principu. Není proto divu, že toto soustředění vyhovuje zvláště mužům a razantním, energickým ženám. Naopak jinové soustředění se opírá zvláště o vodu (vnímání) a zemi (uzemňování, fyzickou realitu, tělo). Vyhovuje tedy spíše ženám a jemným, citlivým mužům ^[2].

Výhodou jangového soustředění je, že pomocí něj může člověk, který má silnou vůli a velkou schopnost sebekontroly, v relativně krátké době dosáhnout vysokých duchovních stavů, včetně prožitku Já Jsem. Díky konkrétnímu předmětu soustředění se totiž jangové soustředění snadněji trénuje a lze se v něm rychleji zlepšit.

Přesto má toto soustředění i své nevýhody. První je, že je to soustředění, které jde "z hlavy". Předem jsme rozhodnuti, co chceme a co nechceme vnímat, a vjemy, které se nám nehodí do krámu, odfiltrováváme. Přílišným a výlučným praktikováním jangového soustředění můžeme dospět do stavu, kdy vnímáme dobře své myšlenky, ale již méně své emoce, a úplně nejméně signály svého těla a zprávy svých smyslů. A protože tělo nás ukotvuje ve fyzické realitě a skrz ní v "tady a teď", můžeme ztrátou kontaktu s tělem ztratit kontakt se svým okolím, "ulítnout" a začít žít ve svém vlastním vnitřním světě (to hrozí zvláště lidem, kteří tento svět považují za slzavé údolí, do kterého se dostali omylem, a ze kterého je třeba co nejdříve vyvanout...) Ztráta kontaktu s tělem také znamená, že přestáváme dobře vnímat jemné signály, kterými nás tělo upozorňuje na naše bloky i na možné zárodky budoucích nemocí. Snaha přísně kontrolovat soustředění myslí krom toho vede k tomu, že naše tělesná energie plyne převážně do vyšších čaker, což může v dlouhodobém časovém horizontu vést k energetické nerovnováze.

Druhou nevýhodou jangového soustředění je, že nezřídka vede k zaťatosti, sevření a napnutí se. Extrémní úsilí, na kterém je postaveno, totiž jen málokdo dokáže vyvinout bez toho, aniž by krčil obočí či čelo a nevědomky napínal svaly obličeje, krku a ramen. Lidé, kteří se věnují jangovým meditacím intenzivně a dlouhodobě, a kteří je nekompenzují tělesnými cvičeními, mohou snadno dospět až k vadnému držení těla a chronicky ztuhlému svalovému korzetu. Také si mohou vytvořit mechanismus „soustředit se = napnout se a zatajit dech“, a s ním související patologickou neschopnost uvolnit se a vzdát se kontroly. To samozřejmě není zdravé a v konečném důsledku to znamená zablokování energetického systému, který pak není schopen pružně reagovat na energetické výkyvy v okolí.

Sám mám s energetickými disbalancemi, které může extremní jangové soustředění vyvolat, osobní zkušenost. Svého času jsem navštěvoval dnes již zesnulého taoistického Mistra Borise Michailova Brina. Bylo to v době, kdy jsem neznal jiné než jangové meditace a prováděl jsem je s velkým nasazením každý den minimálně jednu hodinu. Boris Michailov byl vždycky nadšen tím, jak velké energetické pole mám kolem hlavy a horní části trupu. S potěšením ho objížděl rukama a pochvaloval si: „Vy máte tak silné vyzařování, to je úžasné, to se málokdy vidí“. Pak ale sjel rukama po meridiánu početí k mým nižším čakrám a zachmuřil se: „No jo, energie máte hodně, ale co je Vám to platné, když Vám NEPROUDÍ... :-(“

Další moje zkušenost se týká zmíněného vzorce „soustředit se = napnout se a zatajit dech“. Asi před čtyřmi lety jsem se účastnil kurzu „Ki aneb energie záměru“. Účelem kurzu bylo naučit se být „v Ki“, což je stav dokonalého svalového a energetického uvolnění, jehož výsledkem je jednak pocit, že plynete s Proudem, jednak až fyzicky měřitelný nárůst stability a síly. Aby se člověk dostal do Ki, může se buď snažit maximálně uvolnit svalové napětí nebo se soustředit na plynulý dech nebo přenést pozornost do břicha. Vodítek je více, protože každému vyhovuje něco jiného, výsledek je však pro všechny stejný. Jestli člověk je „v Ki“ nebo ne, se testuje řadou tělesných cvičení prováděných v páru. Jedno z nich je následující. Oba cvičící se postaví s mírně pokrčenýma nohama rozkročenýma na šířku ramen proti sobě, asi na délku napjaté paže od sebe. Jeden cvičící se soustředí a druhý se jej pokusí vyvést z rovnováhy pomalým tlakem dlaní na hrudník. Pokud první cvičící není „v Ki“, poměrně snadno ztratí rovnováhu. Pokud však „v Ki“ je, je znatelně těžší ho z rovnováhy vyvést. Skutečné mistry Ki lze z rovnováhy vyvést jen s extrémním úsilím.

Můj problém na tomto semináři byl, že jsem měl dobře nacvičené jangové soustředění, avšak Ki vyžadovalo soustředění jinové. Takže když jsem dostal pokyn soustředit se do břicha, pořádně jsem se do toho opřel, jak jsem byl zvyklý. Tím jsem se ovšem nevědomky napnul a začal přerývavě dýchat, v důsledku čehož jsem byl ještě méně „v Ki“, než když jsem se vůbec nesoustředil. Ostatní si ze mě dělali legraci, že to dělám přesně obráceně: když si myslím, že jsem „v Ki“, tak v něm vůbec nejsem, a naopak, když se o to vůbec nesnažím, tak mi to docela jde. Obecně vzato, byl můj problém v tom, že stav bytí v Ki není stav, který lze dosáhnout vůli, o což jsem se ovšem já, ve své neznalosti, s nadšením pokoušel.

Třetí nevýhodou jangového soustředění je, že přímo nevede k vyplavování podvědomých bloků. Je tomu tak proto, že v jangovém soustředění projevujeme a priori nezájem o cokoliv mimo zvolený předmět soustředění. Podvědomé bloky, pokud se mají v meditaci uvolnit a dostat do vědomí, však vyžadují, abychom na ně byli naladěni a pomáhali jim se rozvinout jakousi vnitřní ochotou a otevřeností.

Z toho co jsem napsal, to může vypadat, že straním jinovému soustředění, zatímco na jangovém soustředění nenechám nit suchou. Tak to ovšem není, i jinové soustředění má své nevýhody, a ne malé. Nejprve si však řekněme něco o jeho výhodách.

Výhody jinového soustředění jsou patrné z nevýhod jangového. Jinové soustředění, zvláště pracuje-li se při něm s tělem, nás uzemňuje, a tím přispívá k naší psychické stabilitě a zvyšuje naše sebevědomí. V tomto ohledu je skvělým lékem na výše uvedené „ulítávání“. Navíc pomáhá proti strnulosti, ztuhlosti a energetickým disbalancím. A konečně jinové soustředění zvyšuje naši citlivost k jemným odstínům pocitů i signálům těla, což nejen napomáhá uvědomování a vyplavování podvědomých bloků, ale rozvíjí i intuici a mimosmyslové vnímání.

A teď k těm nevýhodám. První nevýhodou jinového soustředění je, že je při něm daleko obtížnější nenechat se strhnout nějakou myšlenkou či pocitem. Na rozdíl od jangového soustředění totiž nelze proti rušivému podnětu nic konkrétního postavit, protože předmět soustředění není pevně daný. Není prostě k čemu pozorností utéct. A držet pozornost jen tak, lehkou, bosonohou a bdělou, bez opory, bez použití vůle, je těžké. Také myšlenky jsou při jinovém soustředění jaksi rozmazanější, mdlejší, protože nejsou tolik vymezeny vůči ostrému proudu pozornosti plynoucímu k předmětu soustředění.

S tím souvisí i druhá nevýhoda jinového soustředění: je jednodušší při něm usnout nebo upadnout do tupého, polosnivého stavu (joga nidry). Udržet klidovou jinovou meditaci se zavřenýma očima, zvláště jsme-li unaveni, je obtížnější, než udržet meditaci jangovou. Tamas se prostě snadno ujme vlády, nepostavíme-li proti němu radžas. Důvodem je mimo jiné i to, že klidové jinové soustředění je hodně podobné stavu spánku. Osobně se však domnívám, že tuhle nevýhodu lze s výhodou využít k nácviku lucidního snění a spočívání v Já Jsem ve spánku.

Třetí nevýhodou, se kterou však nemám osobní zkušenosti, je to, že jinové soustředění může, alespoň se tak domnívám, snadno otevřít bránu do astrálu. Zvyšuje totiž citlivost a to zejména, jak už bylo řečeno, vůči emocím. Nekontrolované bloudění po astrálu je však z hlediska vyšších úrovní vědomí bezcennou oklikou, nemluvě o tom, že může být nepříjemné, ne-li nebezpečné.

Optimální mix jangového a jinového soustředění nelze obecně stanovit: každý si jej musí najít sám podle svého naturelu a dispozic. Jistý obecný trend však vysledovat lze: jak člověk postupuje na Stezce, posouvá se pozvolna od jangového soustředění k jinovému, od námahy k bezusilovnosti, od aktivního cvičení k pasivní odevzdanosti.

[1] Viz např. Tohei Koichi (1978): Ki in Daily Life, česky Ki v každodenním životě. Zpět

[2] Tento fakt souvisí pravděpodobně i se stavbou mozku: mnohé knihy pojednávající o rozdílech mezi muži a ženami uvádí, že muži se lépe soustředí na jednu věc za vyloučení ostatních, zatímco ženy dokáží lépe pojmout do vědomí více věcí najednou; obojí je dáváno do souvislosti s tím, že ženy mají více nervových vláken spojujících obě mozkové hemisféry. Zpět