Cesta Krista je cesta očištění

Duch Krista Božího nás dnes učí skrze Své prorocké slovo křesťansko-mystickou cestu do všech stupňů a detailů. Tím splňuje Své zaslíbení: „Ještě bych vám měl mnoho říci, ale nyní to nemůžete snésti. Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás do všelikou pravdu“ (Joh.16,12). Tato Vnitřní cesta v Univerzálním životě sestává v postupném uskutečňování božských přikázání v každodenním životě - Desatera přikázání a zákonitostí Kázání na hoře, jakož i Absolutního zákona Božího, který Duch Krista Božího nyní znovu projevil. Tato cesta se skládá ze sebepoznání, lítosti, odpouštění a prosby za odpuštění, a z toho - velice rozhodujícího - již poznané chyby více nečinit a místo toho jednat zákonitě. Je připravována prakřesťanským meditačním kurzem. Již prakřesťanská meditace předpokládá rozhodnutí pro Krista.

V prakřesťanské meditaci přisvědčujeme aspektům našeho vnitřního bytí a současně se vážně snažíme, abychom je uskutečňovali. Vemlouváme-li například do svého nitra větu „Jsem pokojný“, zavádí v nás tato pozitivní energie na takové aspekty, které jsou ještě nepokojné. Tím je můžeme poznat a očistit, takže se postupně staneme smířlivými, tak jak to odpovídá božským zákonům. Na Vnitřní cestě v Univerzálním životě se ten, který směřuje k Bohu, od samého počátku nezaměřuje na lidi, nýbrž jedině na Krista, který v něm přebývá. Tím nedojde k vázání, neboť Kristus je svoboda. Postupným uskutečňováním a plněním věčných zákonů dosáhneme v sobě opory v Božím, tedy opory v Kristu, oné čisté, nezištné síle. To je pravé bezpečí a jistota, jež znamená svobodu.

Jeden muž, který praktikoval sedm let zen, nám sdělil následující zkušenost: „Mně bylo vždy jen řečeno: odpoutej se od svých myšlenek. Uklidni se, ztiš se. Ale o tom, že mám něco očistit, že mám pociťovat lítost, že mám odpustit a za odpuštění prosit a poznanou chybu již více nečinit, o tom nikdo nic neřekl za celých sedm let.“

Západní učitel zenu řekl o tomto východním učení: „Zakusit svou bytost a zakusit jsoucnost je jedno a totéž. Tím není zen žádným zvěstováním nadpřirozeného projevení, jež nás, kteří žijeme v Já a jeho světě, vyvolává k víře v nadsvětského spasitele. Zen je výrazem nadpřirozené zkušenosti, ve které se nám otevírá nadsvětské, v němž jsme spaseni a v čemž jsme v jistém smyslu nespaseni nikdy nebyli. Toto nadsvětské se v buddhismu nazývá Buddhovou přirozeností.“ (Graf Durckheim, Zen und wir, str. 55)

A dále: „Ten pravý způsob býti tu, ta v pravdivém smyslu personální prezence se uskutečňuje tam, kde se člověk osvědčuje jako prostředník mezi nadčasovým Bytím a prostorověčasovou existencí. Z Býti zde býti ve světě, na tom záleží, a tomu učí zen. Základním cvičením je zazen, sezení v nepohnutém klidu, zbystřeně, zevnitř být tu. Smysl cvičení? Transparence pro transcendenci.“ (Graf Durkheim, Zen und wir, str. 109)

O každodenním uskutečňování Desatera přikázání a Kázání na hoře, tedy o konání, řeč není. Při hledání spirituality, která vyvěrá z touhy člověka po jeho původu, se zdá „transcendence“ být tím správným. Musíme se však zeptat; Kam transcendujeme? Otevíráme se pro Kristovu sílu, sílu nezištné lásky, nebo pro síly, které hledají to své, které svazují a požadují svou odměnu?

Potíže na Vnitřní cestě kvůli východním praktikám

Na Vnitřní cestě s Kristem se mohou žáci často dostat do potíží, jestliže předtím již delší dobu prováděli jiné duchovní techniky či cvičení. Ať to je jóga se svými rozličnými druhy nebo nejrůznější směry východní meditace, například zenová meditace, ať to jsou azijské druhy bojového sportu s meditativním či duchovním pozadím - všechna tato cvičení mohou způsobovat problémy. Důvodem toho je, že žák navázal používáním duchovních technik komunikaci s vysílacím potenciálem odpovídajícího energetického pole. Takováto energetická pole, například pole různých druhů jógy, zenové meditace atd., potom dále vysílají do citového a myšlenkového světa člověka. To může dojít tak daleko, že je citový svět blokován. Potom žák může již jen těžko pochopit, co se děje v jeho vlastních myšlenkách, pocitech či citech.

Vnitřní cesta s Kristem v Univerzálním životě je cesta očištění lidského chybného chování. Předpokladem očištění je ale sebepoznání. Sebepoznání je však pouze možné, jestliže pochopíme své myšlenky a pocity, které nás v tom okamžiku vzrušují. Jen tehdy je můžeme s Kristem očistit.

Veliké nebezpečí: Blokáda citové a pocitové roviny

Na čem to ale záleží, když žák své myšlenky a pocity kvůli východním technikám již nemůže pochopit?

Hlavní příčinou je, že východní cesty sice o Bohu mluví, i o rozšíření vědomí, očištění duše životem podle Božích přikázání však v podstatě nepožadují.

Takzvaní „mistři“ mohou sice vést kus cesty směrem do nitra. To se ale děje tím, že se žáka pokoušejí technikami a praktikami vnitřně uklidnit, aby utlumili jeho potíže a problémy, ono napětí, které přináší život. Současně se často snaží o to, aby měl žák vnitřní prožitky nebo aby činil spirituální zkušenosti. To má upevňovat důvěru žáka v jeho „mistra“ a v cestu, kterou vyučuje.

Množstvím duchovních znalostí, meditací bez uskutečňování božských přikázání a nekonečným opakováním mantry vznikne - neboť všechno je energie - v žáku vrstva, která se útlumově položí na jeho citovou a pocitovou rovinu. Z této vrstvy se zajisté mohou odvolat duchovní odpovědi na životní otázky. Avšak vlastní zatížení, která spočívají pod touto vrstvou, nyní nemohou být očištěna. Proč ne? Protože se lidské chyby a slabosti, spočívající hlouběji, ukazují v našem světě citů a pocitů. Jestliže je tento však zakryt programy z manter či obraznými představami, nemůžeme již to neočištěné rozeznat. Dalším následkem této vrstvy je, že se takový člověk pokládá za pozitivního a duchovně pokročilého. Je přesvědčen o tom, že se nachází na cestě k osvícení a k Bohu. Měl by dokonce mít ještě spirituální zážitky, může je hodnotit jako další potvrzení správnosti započaté cesty. Vůči kritice je potom bud' do značné míry imunní nebo má za to; že se s ním jedná nespravedlivě a reaguje otevřeně či skrytě agresivně.

Jak ale má nyní takový člověk ještě rozeznat myšlenky a především city ve svém podvědomí? Jeho duše tak zůstává zatížena a zastíněna. Člověk to avšak již neregistruje. Jeho svědomí již nezabuší, aby ho upozornilo na chyby a slabiny. Žije v klamném upokojení, které může lehce přejít v letargii a depresi, neboť není rozvíjena žádná božská síla. Chybí uskutečňování zákonů Božích v denním životě.

„Mistr“ tak lehko nepropustí

Zkušenost ukazuje: Upoutal-li se někdo již jednou na nějakého „mistra“, potom se tento vynasnaží, aby žáka již nepropustil. To znamená; I kdyby chtěl později od této cesty upustit, i tehdy, když se svého „mistra“ zřekne a léta již v dřívějším směru nepraktikuje - pouto, které bylo vytvořeno, v mnoha případech stále existuje a ovlivňování ze strany „mistra“ se sotva nechá přerušit.

„Mistr“ není schopen vést žáka k Bohu. Chce žáka přitahovat k sobě, na svůj stupeň vědomí, a tím - vědomě či nevědomky - připoutávat ke svému společenství a současně k za ním stojící hierarchii. Proč? Do štítu si „mistři“ sice píši, že žáky chtějí vést k Bohu. Existují ale i mistři, kteří otevřeně říkají a píší, že je „mistr“ pro žáka důležitější než Bůh. To znamená, že žák nejprve musí k „mistrovi“, aby potom mohl přes „mistra“ nalézt cestu k Bohu.

Tak Yogananda například říká: „Z tohoto je zřejmé, že jsou slova Ježíšova [myšleno je Mt. 21, 23-32, pozn. red.] ujištěním všech hříšníků a porušovatelů božských zákonů a chtějí jim říci, že člověk může rychle dospět do říší Boží, jestliže následuje Bohem inspirovaného guru a odhodí všechen klam - mnohem rychleji, než když ješitně lpí na svých vlastních úzkoprsých morálních představách, je hrdý na své omezené vědění a myslí, že je možné vejít v kosmické vědomí bez jakékoliv pomoci.“ (Paramahansa Yogananda, Selbst-Verwirklichung, roč. seš. 1986, str. 30)

Argumentace je jednoduchá: Člověk se provinil; ztratil komunikaci s Bohem, potřebuje tedy prostředníka, „mistra“, který - jak se říká - již spojení k Bohu má; teprve potom ho „mistr“ může vést k Bohu, když se „mistru“ oddal a tím je s „mistrem“ spojen.

Taková cesta potom žáka často váže po zbytek jeho života a ještě dále, neboť pozemskou smrtí duše opouští jenom pozemské tělo. Ona sama žije beze změny na onom světě dále. Připoutání hierarchii „mistra“ nadále trvá.

Zprostředkované a bezprostřední vedení člověka Bohem

Jestliže je duše člověka z větší části čistá, působí v nitru duše Boží vedení. Pokud však Duch Boží ještě nemůže působit skrze - do značné míry očištěnou - duši člověka, je Jeho vedení zprostředkované. To znamená, žák má k dispozici jako měřítko pro svůj život zákonitosti Desatera přikázání a zákonitosti Kázání na hoře, jež jsou výtahem z věčného zákona Božího. Bůh může člověka oslovit také prostřednictvím jiných lidí, takže se člověk může svobodně rozhodnout. Také strážný duch člověka může vést prostřednictvím svědomí, pokud není blokována citová rovina. Strážný duch může na člověka působit tím, že v něm probouzí otázku: Je to co dělám zákonité, je to z vůle Boží? Avšak ani Duch Boží, ani strážný duch nebudou dodávat do duše či do člověka impulzy, které zní: Čiň to nebo přestaň s oním. Neboť svobodná vůle musí zůstat zachována.

Technika vedení „mistra“ vypadá proti tomu jinak: Předává nevědoucímu žáku telepaticky určité impulzy do jeho mozku, do jeho denního vědomí. Tímto způsobem je žák na „mistra“ vázán a již se od něho neodpoutá. Je pevně přesvědčen, že našel toho pravého „mistra“, který by ho vskutku mohl dovést k Bohu. Poutem vytvořeným od „mistra“ žák může být ovlivňován a řízen, a může mu být ubírána energie. Obojí se stává.

Kde zůstává svoboda?

Pokoušejí-li se bývalí žáci vší silou z takového svazku uniknout, mají často největší potíže. Odvrátí-li se od „mistra“, upadnou často do stavu úplného nedostatku energie nebo dokonce do letargie, takže jsou sotva schopni zvládnout svůj život. Může jim to právě tak postačit k provádění toho nejnutnějšího v jejich životě - víc již ale možné není. To záleží na tom, že žák v sobě nerozvinul božský zdroj energie. Neřídí se již svým vlastním životním programem, nýbrž místo toho navázal komunikaci k určitému energetickému poli. Chce-li tento cizí program odstranit, zastavit tento proud energie, tak je to totéž, jako by chtěl uříznout větev, na které sedí.

Kde zůstává nyní svoboda? Žák svou svobodu odevzdal. Svobodu, kterou mu daroval Bůh, jeho Otec, odstoupil „mistru“, a tento „mistr“ mu ji již nevrátí; neboť potřebuje svého žáka především jako dárce energie, jako dodavatele energie. Čím více lidí na sebe „mistr“ váže, tím více energie může odebírat ze skupiny těchto lidí, kteří jsou na něho zaměřeni. Tyto energie mohou „mistři“ potom používat pro své účely, převrstvovat a tím sledovat další cíle.

K tomu přistupuje, že všechna východní učení i „mistři“ vyučují opětovné rozpuštění tvorů Božích i celého stvoření. Říkají, že by se duše i všechny stvořené formy opět rozpustily v plynoucím, nemanifestovaném duchu, v Bytí, jak to bylo před počátkem stvoření. To je současně velebeno jako cíl života a jako stav nejvyššího štěstí. Rozpuštění božského stvoření a utvoření nového démonického stvoření je myšlenka pádu a je ještě dnes snaha démonů. Odpovídajícím způsobem to „mistři“ vyučují a také zastávají ještě dnes.

Na Vnitřní cestě: Rozhodnutí pro Krista

Každý, kdo chce nastoupit Vnitřní cestu v Univerzálním životě, projevenou Duchem Krista Božího, je postaven před úlohu, aby se jasně rozhodl pro Krista.

Připoutal-li se člověk na nějakého „mistra“ a přichází-li poté na Vnitřní cestu, pak pro něho existuje pouze jedna možnost: uskutečňovat od samého počátku konsekventně a disciplinovaně den za dnem zákony Boží, především Desatero přikázání a zákonitosti Kázání na hoře. Učením a návodům svého dosavadního „mistra“ nesmí dát nijaký prostor, jinak na něho může a bude dále působit. Je-li žák na Vnitřní cestě pohodlný nebo nedbalý, může si být jist, že svého cíle na cestě k Bohu nedosáhne. Neboť potom se od pouta na „mistra“ a od jeho manipulace neosvobodí. Ti, kterých se to netýká by si mohli myslet, že by to bylo jednoduché rozejít se s „mistrem“; mohlo by se také zdát, že by to šlo. Často ale ještě po 10 či 15 letech zřetelně vychází najevo ovlivňování.

Lidé, kteří opustili východní cestu a dostali se na prakřesťanskou cestu, se vyjádřili v tomto smyslu: Neměli jsme ani ponětí, s čím jsme si tenkrát začali; neboť jsme nevěděli, jak fungují zákonitosti „vysílání a přijímání“.