S rostoucí záplavou informací nejen o světě kolem, ale také o sobě samém, si běžný člověk stále fandí: myslí, že je to on, kdo řídí běh života svého. Jenže se ukazuje, co tušili již dávní mudrci, a co poodkrývají neurovědci: člověk je spíše tvor, cele řízený žlázami s vnitřní sekrecí, mikroby, viry, emocemi, a také archetypálními reakcemi na dnes diametrálně odlišné podněty. Kdo člověku určuje, co bude či nebude dělat, jak a proč bude na to či ono reagovat? Kdo pohání a „řídí“ lidstvo dlouhodobě? Podle jakých cyklů fungujeme? Pokusím se v tomto ohledu naznačit několik souvislostí…

Ivan Havel na otázku: „A jak je to se svobodnou vůlí člověka?“ musel odpovědět téměř „nevědecky“: „Existují velice pečlivě prováděné experimenty, z nichž se zdá, že se naše rozhodnutí v mozku dá pomocí EEG naměřit o něco dřív, než přijde subjektivní pocit svobodného rozhodnutí. Když se rozhodnu zvednout ruku, jako by neurony už o půl vteřiny dříve věděly, že tu ruku zvednu.“ Takže se ptám: kdo řídí? Mozek, o kterém my lidé (vědomě) nemáme ani páru?

„Studium pramenů k mým posledním knihám o mozku mi odhalilo, že my lidé jsme někdo jiný a něco jiného, než jsem si celý život myslel jak díky evropské myšlenkové tradici, tak díky čtyřiceti letům lékařské praxe,“ napsal nedávno také František Koukolík (Sociální mozek, Karolinum 2006). Kdy nám naplno dojde, co tím chtěl naznačit? Co všechno nás ovlivňuje, aniž bychom si toho byli vědomi? Co všechno nás ovlivňuje, čeho bychom si mohli a měli být vědomi, ale nejsme? Proč nejsme schopni ani individuálně, ani společensky zkoumat to nejdůležitější, tedy sebe sama?

V historii bychom našli celou řadu statečných mužů, kteří právě tohle chtěli zjistit sami na sobě (mně osobně je zvlášť milý John Lilly, jenž, když zjistil, že delfíni, které zkoumal, jsou inteligentnější než on, začal v „beztížném stavu“ ve slané vodě zkoumat sám sebe a svou mysl).

My ostatní totiž většinou ani netušíme, co ví každý chovatel koní a předškolní dítě z lidových písniček: když já jimi dám ovsa, koně skáčou hopsa, když já jim dám ječmene, koně skáčou vesele, když já jim dám obroku, koně skáčí do skoku… Tedy že to, co a jak jíme, také přímo ovlivňuje způsob, jakým reagujeme na světa a jak se chováme.

Jaký že vliv má na naše chování a jednání to, co jíme? Jak si také sám na sobě experimentující Stanislav Komárek (viz esej o vegetariánství) všiml, „vyřazení masa z jídelníčku přináší poměrně záhy celkové zvýšení reakční rychlosti, vnímavosti a intuice v rozmanitých směrech, převážně euforickou náladu (maso je kupodivu velmi výrazný depresogen), někdy i to, co Arthur Koestler nazývá „oceánickým“ či „vznášivým" pocitem, větší výmluvnost, snazší psaní textů, krátkodobě i větší bdělost a soustředění, též výraznější posun nálad ve směru jízlivosti, ironie a vůbec „nevážnosti" - toho, co známe třeba z vyprávěnek o počinech a provokacích zenových mnichů.“

Na přednáškách vzbuzuji nevěřící údiv poznámkami, že hudba Wagnera nebo Beethovena je „těžká“ a emočně ubíjející také proto, že jejich autoři se obvykle nacpali vepřovou pečínkou se zelím a zalili to několika tupláky bavorského piva, zatímco takoví italští skladatelé skládali spíše „lehkou“ zpěvnou a povznášející hudbu, protože se živili těstovinami a olivovým olejem.

Protože každá mince má dvě strany, také Stanislav Komárek zjistil na své těle a životu, že „´stínem´ uvedených výhod je snazší unavitelnost, intenzivnější negativní pocity z věcí a lidí nepříjemných, snížená tolerance ke zdlouhavým procesům, jako jsou mnohahodinové schůze či lety letadlem. Emoce jsou jaksi průchodnější a pohotovější, rychle vzplanou i opadnou. Bylo by relativně snadné vyhánět kupčíky z chrámu, k čemuž při masité dietě většinou není dostatek nadšení ani průbojnosti. Ta naopak umožňuje, jak se zdá, trpně nést rozmanitá břemena, a spolupůsobí tedy při tvorbě civilizace - pes také vydrží mnohé z toho, co by vlk neprodýchal...“

Naskýtá se ale jiná otázka: proč se v našich přeplněných věznicích (a nemocnicích a závodních a školních jídelnách) většinou podává stále stejná, těžká, mastná, velmi kalorická a „sebevražedná“ česká strava, která ve svých konzumentech (kromě rakoviny tlustého střeva) vyvolává rozšířenou agresivitu, když již od 80. let 20. století je prokázáno pokusem ve Finsku a Švédsku, že při podávání vegetariánských jídel se agresivita, ale i recidivita tamních vězňů dramaticky snížila? Proč jsme nepoučitelní?

Pak jsou zde jiné, jaksi vyšší roviny: když jsem po roce 1989 opět navázal kontakt s přítelem, dověděl jsem se od něho, že mi v roce 1986, když mne StB zavřela do vězení, udělal nativní horoskop. Já sice tehdy v roce 1986 celý půlrok předtím tušil, že se stahují mračna, ale to, co mi přečetl z tlusté astrologické knihy, mne přece jen překvapilo: „V tomto období je třeba, aby jste se uchýlil někam do ústraní, do nějaké cely (klášterní, nemocniční), našel sám sebe a vyrovnal se s tlaky vnějšího světa.“

Obnovoval jsem sám sebe a své „tlaky“ urovnával dva měsíce v cele vězeňské, ale to, o co mi teď jde, naznačuje (ne)logická otázka: Kdo řídí tento (náš i jejich) svět? Kdo mne to do oné ruzyňské cely poslal? Estébáci, soudci, prokurátoři? Anebo i oni, jakkoliv by to nikdo z nich nikdy ani za nic nepřipustil, hráli své role na podstatně větším jevišti světa, než všichni tušíme?

Jak moc jsme také ovlivněni i tím, jak jsme byli zrozeni? „Ukazuje se, že u dětí, které se narodily pomocí některé moderní techniky asistované reprodukce, je o 60% vyšší pravděpodobnost, že se dítě narodí s vrozeným defektem. Čím to, že tři dny pobytu v nemocnici mají tendenci tak zásadně ovlivnit pozdější život dítěte? Jedním z vysvětlení je, že dochází k narušení DNA imprintingu. Imprinting (vtištění) je výraz pro proces, který řídí, jak se geny později začnou projevovat. Zjednodušeně lze říci, že zárodku není jedno, jestli tráví svůj čas v lůně matčině a nebo první dny tráví v živném roztoku ve zkumavce.“

Naznačuji dále – už dítěti (a jeho vyvíjejícímu se mozku) není jedno, co jeho matka jí a pije v době svého těhotenství, a v průběhu prvních měsíců jeho života (kdy je kojeno). Posunu to ještě hlouběji: jsme si vědomi, jak zbytečně (a nedbale) negativně ovlivňujeme „to“, co řídí vývoj člověka ve fázi formování jeho budoucích tělesných a psychických kvalit a potencialit?

Vědí maminky, jak moc toho mohou ovlivnit nejen tím, co jí a pijí, ale i „pouhým“ stavem psychiky? Je velmi pravděpodobné, že nevědí, protože to zatím nevzali na vědomí ani porodníci.

Naznačuji, že je to v každodenní skutečnosti ještě horší, než jste čekali (a propojím početí a reprodukci s konzumací masa a uzenin - a zároveň vyzývám k zamyšlení nad souvislostmi): už jsem tu kdysi psal o důvodu, proč jsem se začal zabývat otázkami českého porodnictví – když jsem se totiž své dcery ptal třetí den po porodu její dcery (tedy mé první vnučky), co měly holky k obědu, s pobavením řekla - „hrachovou kaši s uzeninou“.

V 80. a 90. letech jsem přednášel muzikoterapii i v různých nemocnicích a psychiatrických ústavech, a tam mne obvykle pozvali do jejich jídelny. Pozorovat chirurgy, primáře, neurology a porodníky, anebo psychiatry, jak do sebe ládují dršťkovou polévku a hovězí na slanině s knedlíkem nebylo právě povzbudivé.

Před dvanácti lety jsem byl jako expert svědkem projednávání jisté věci v mediálním výboru parlamentu, a o přestávce sledoval úprk všech poslanců, napříč politickým spektrem, do místního bufetu na klobásu s hořčicí.

Před týdnem jsem viděl v obchůdku v areálu kolínské nemocnice, jak si nějaký lékař dává na oběd dvacet deka sekané s hořčicí a pivem (byl to lékař a bylo to pravidelně, protože prodavačka se zeptala: „Jako obvykle, pane doktore?“).

Kdo a kam „řídí“ aktivity politiků, policistů, žurnalistů, nebo, jako v našem případě, porodníků či lékařů, když oni sami svá těla a mysli ládují sekanou? Kdy nám dojde, že stojí za to zjistit, co a jak nás „řídí“ alespoň na úrovni, na kterou (smysly i myšlenkami) dosáhneme?