Nedorozumění mezi muži a ženami je kopec a rady kamarádek, také žen, k pochopení reakcí mužů nepomohou. Pokusím se mužsky naznačit, proč asi muž Denisy jednal tak (z ženského pohledu) „nepochopitelně a nezodpovědně“, a jak z bryndy ven.

Muži v naprosté většině netuší vůbec nic o tom, k jak velkým hormonálním (tělesným, psychickým) změnám dochází v těle a mysli ženy v rámci těhotenství, porodu a mateřství. Bohužel to dost často nevědí ani ženy samotné.

Zkusme se na to podívat právě z pohledu muže: to ne on, ale ona se změnila. On se zamiloval, začal žít s milovanou ženou, jsou jen dva - a v tom bác ho, ona má najednou své bříško a své dítě, a muž sám je odsunut na vedlejší kolej a niterně zaskočen. A protože nechápe, proč se jeho milovaná tak moc změnila, bere to jako jistou zradu, a protože je samozřejmě také „muž“ akce, změní se v reakci na její změnu i on sám. Ona má dítě, on si pořídí také „dítě“, tedy práci a motorku. Je to jeho způsob obrany.

Přitom by mu to stačilo vysvětlit. Pokud se takovéto „problémy“ řeší např. v pražském A- centru na tzv. ženských kruzích, stačí si o tom promluvit, nebo si nechat odborně poradit (ne po internetu nebo s kamarádkou při sklence vína) a řešení je na světě: stačí takto znejistěného manžela někdy večer uložit a dát mu partnerskou milující masáž. A hodinku láskyplných doteků navíc okořenit verbálním ujištěním, že je stále milován, a že láska je jako moře – čím víc ji dáváme, tím víc jí máme. A ona teď dává lásku jak dítěti, které to právě v tomto období potřebuje přece jen víc, tak jemu, i když mu to možná tak nepřipadá. Platí to i co se týká důvěry - čím víc jí bude důvěřovat, tím jistější bude i co se týká jejich vzájemného vztahu. A že je to všechno dobré a výhodné i pro něho, protože ženské tělo probuzené šťastným těhotenstvím a (nejlépe) přirozeným porodem je schopné neuvěřitelných výkonů (citových, emočních, ale i tělesných).

Muži jsou všeobecně z žen daleko zmatenější, než ženy z mužů. Nechápou jejich myšlení ani v běžném životě, natož v těhotenství nebo šestinedělí (ženy mají o 30% víc propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou, a když mluví odpočívají). Nejsou na těhotenství své ženy a novorozence vůbec připravení. Vnímají například každou stížnost, každý stesk nebo dokonce pláč ženy jako svou prohru (něco jsem udělal špatně, ale netuším, co to je). Jsou zmateni z jejich každoměsíční (menstruační) změny. Jak by mohli pochopit, že třeba žena občas pláče (protože jí tak velí hormony a psychika „jiného“ stavu). Pro ně je to ale téměř životní prohra, protože muži přece nepláčou… a netuší, jak to řešit. A tak odcházejí. Do zaměstnání, za přáteli a motorkami či auty, za koníčky. Odcházejí ne že by své ženy nemilovali, ale protože nerozumí jejich gestům, činům a projevům. A z nepochopení viní sebe.

„Prosím, poraďte!“ píše Denisa. „Mám doufat, že se vzpamatuje? Nebo to mám utnout, vyřešit rozvodem a zapomenout?“ ptá se naprosto chybně žena, která svého muže a otce své dcery stále někde uvnitř miluje. Její rozum ale nechápe, že manžel nechápe její změnu (a oba nevědí, že je to změna normální a dočasná). Nemá dost informací a problém chce řešit rázně „mužsky“. Rozvod přitom není řešení, ale útěk (před překvapivou situací, která pramení jen ze vzájemného nepochopení, ne z  bytostně odlišných životních postojů). Příště by k tomu mohlo dojít zase. A také běžně (protože muži postrádají ty správné informace) naprosto zbytečně dochází.

Deniso, zkuste se, i v zájmů svém a svého dítěte, na chvíli vcítit do pocitů muže, kterého milujete, a večer mu dát láskyplnou masáž. To ne on, ale vy jste se změnila.