Lidská hravost, tak jako lenost, je zárukou pokroku, říkával jsem odjakživa v diskusích s přáteli, když jsme rozebírali někdejší socialistickou současnost. A platí to samozřejmě i dnes. Nedávná novinová zpráva o tom, že jeden (líný) tatínek vymyslel klimatizaci dětského kočárku, potvrzuje jak mou tezi, tak zásadní rozdíly mezi myšlením a jednáním žen a mužů. Hrát si je ostatně základní a zásadní přirozenost každého zdravého člověka a až dokážeme celospolečensky naplnit zadání Jana Ámose, bude daleko líp.
Vzpomněl jsem si nedávno na způsob, jakým jsme jako děti dělali bubliny. Museli jsme si sehnat na poli delší kus „slámy“ a doma nůžkami rovně zastřihnout tzv. „slámku“ (termín, který byl později nahrazen „brčkem“), rozpustit kousek mýdla do bakelitového kelímku, a opatrně vyfukovat ten dětský div světa.
Při obědě jsme se ženou pozorovali, že sice mám ve své sklenici minerálky dole na dně dvě jadérka z citronu (jehož vymačkanou šťávou si občas ochucujeme i pitnou vodu), ale zatímco jedno prostě leželo nehnutě na dně, jak má být jeho osudem, to druhé se začalo chovat iracionálně a zábavně. Jak se na jeho povrchu nashromáždil určitý počet malých bublinek, jadérko se hbitě vydalo směrem vzhůru, na povrchu z něj vzduch vyprchal, a jadérko poslušné zákonů zemské přitažlivosti zase spadlo dolů. Jenže za několik vteřin se na jeho povrchu opět uchytil dostatečný počet bublinek, a jadérko šups nahoru… a zase dolů. Cestou se někdy otáčelo, jindy se bublinky sdružily do jedné větší a cesta vzhůru se stala rychlým letem. Zatímco to druhé jadérko stále leželo na dně sklenice, tohle se nám, z bůhví jakých příčin, postaralo o několik minut úžasu, zábavy a úsměvů. Jako když jsme jako děti vyfukovali bubliny.
Vyprávěl jsem pak ženě, jak jsem jako kluk pěstoval v akváriu i různé ty potápníky a další brouky, a pozoroval jejich jemnou práci s bublinami vzduchu.
O pokroku v neustálém a dnes až překotném vývoji člověka svědčí mimo jiné právě i umění dělat bubliny. Dnešní mistři oboru dokáží bubliny „slepovat“, skládat tak, že mezi „slepenými“ kulatými bublinami utvoří bublinovou krychli, „barvit“ je cigaretovým dýmem nebo vytvořit bublinu tak velkou, že jí můžete „obalit“ stojícího člověka. Jejich „slámky“ se slámkám vůbec nepodobají (a vidět dělat giga bubliny tenisovou raketou je zážitek) a roztok, do kterého své nástroje namáčejí, ale stejně tak i ten v tzv. bublifucích, se kterými se baví moje vnučky, se velmi liší od mýdlové vody mého dětství. A proč ne?
Jen šamani a mystici všech věků vědí, jak prospěšné je umět přejít (projít, vejít) do jiného světa právě skrz tenoulinkou blánu jakési „bubliny“. Buddhisté vědí o propojení „bubliny“ duše tenkým vláknem až někam do jiných dimenzí nahoře. Tibetští lamové trénují svůj podivný běh, při kterém uběhnou třeba stovky kilometrů jakoby bez únavy, si pomáhají představou bubliny energie, ve které se valí zasněženou krajinou Himálaje. A pokud jich běží víc, své bubliny si (jen imaginárně?) propojí. Kosmologové si představují vznik hvězdokup a galaxií v našem známém vesmíru jako jakési nepravidelné obří bubliny, téměř takové jaké umí současní „bublináři“: přesně tak se shlukoval kosmický prach, ze kterého vznikla hmota.
Velká duhově zářící bublina, která se vznáší nad rozzářenýma dětskýma očima (i v mnoha dospělých) je nádherný příklad něčeho, co by jakoby ani nemělo existovat. Navíc demonstruje jak křehkost, tak výjimečnost a zázrak života, a lákavou, až extaticky mystikou možnost existence mezi jedním (hmotným a racionálním) a druhým (imaginárním a nehmotným) světem.
Bubliny
