Zamyšlení Renaty Salecl Moje tělo – moje věc (s podtitulem S klesající důvěrou ve zdravotnictví se rodí ideologie léčby svépomocí, Respekt 10/2007) přináší několik zase ne až tak nových postřehů, ale především inspirativní informace o tom, jak to (rozuměj, systém zdravotního pojištění a veřejného zdravotnictví vůbec) funguje v Kanadě.

Jak jsem zde již před časem mezi řádky referoval, když je potřeba, používám bylinky a čaje, k lékařům chodím velmi nerad a daří se mi je potřebovat jen tak jednou za tři čtyři roky s banální věcí (začínající zánět zvukovodu, stržená bradavice nebo podebraný prst, to pro jistotu, a také protože příslušné mastičky jsou jen na předpis). Mám několik známých, kteří, ač vystudovaní alopatičtí lékaři, přešli k čínské medicíně nebo k homeopatii, a z různých setkání autorů různých alternativních časopisů znám i další, kteří již léta velmi úspěšně pomáhají svým klientům právě jen a pouze alternativními metodami, a dokonce je to slušně živí. Již před pětadvaceti lety jsem (poučen Marilyn Fergusonovou a články, které mi posílaly mí američtí přátelé) přátelům referoval o systému osobní zodpovědnosti za zdraví, a jednoduchých metodách, které člověka k péči o své tělo stimulují.

Situace oficiálního zdravotnictví u nás je smutná a stále horší. Protože bych to lépe nesepsal, cituji z článku MUDr. Jana Hnízdila (doporučuji nepřeskakovat, a slovo od slova si masochisticky vychutnat): „Obavy, nejistota nebo pocit ohrožení totiž v těle spouštějí stresovou reakci, automatický mechanismus, jehož podstatu pochopíme na příkladu chování našich živočišných předků. V situaci ohrožení se zvýší svalové napětí, krev se nahrne ke svalům, stoupne krevní tlak, zrychlí se činnost srdce i dýchání, uvolní se velké množství energie a hormonů. Tělo tím dává šanci hrozbě uniknout nebo se postavit k boji. Jestliže ale společenské konvence útěk ani boj nedovolují, tíživou životní situací spuštěná stresová reakce se obrátí proti člověku. Problém původně psychický se začne projevovat tělesně.

Do ordinace pak s bolestí hlavy a zad, závratí, pískáním v uších, bolestí břicha, svíráním u srdce, těžkým dechem, chronickou únavou, zhoršenou obranyschopností a dalšími obtížemi přichází matka samoživitelka, vyčerpaná péčí o svoje dvě děti, přetížený manažer nebo člověk zoufale hledající zaměstnání. Přestože mají podobné příznaky, jejich příčina je odlišná. Osudu pacienta neznalý a přísně biologicky orientovaný lékař pak vrší výsledky objektivních vyšetření, aby zjistil, co všechno pacientovi není, nikoliv ale to, co mu doopravdy je. Pokračováním špatně určené diagnózy je neúspěšná, a často dokonce poškozující léčba, která jen dočasně potlačuje tělesné projevy, nepostihuje však skutečnou příčinu obtíží. Pacientovi poskytuje iluzi léčení, umožňuje mu, aby v neřešené stresující situaci ještě nějaký čas setrval. Z dočasné funkční poruchy se postupně stává vážná nemoc, jejíž pojmenování už není nijak obtížné. Pacient trpí migrénou, vysokým krevním tlakem, astmatem, vředovou chorobou žaludku, ischemickou chorobou srdeční nebo chronickým únavovým syndromem. Podle vědeckých studií se dnes s nevysvětlitelnými chorobami potýkají všechny medicínské odbornosti. Počty pacientů, kteří jimi trpí, dosahují čtyřiceti procent. Jejich existence je výmluvným důkazem limitů biologického modelu medicíny, potvrzením toho, že ani nejvyspělejší technologie nemohou nahradit vztah lékaře a pacienta, založený na oboustranné důvěře a motivující spolupráci, jejich vzájemnou kvalitní komunikaci a schopnost lékaře zasadit zdravotní obtíže do složitých souvislostí pacientova života.“

Jak tedy z kolečka (nesmyslných vyšetření) ven? „Kanadské ministerstvo zdravotnictví zjistilo, že odstranění pocitu sociální nespravedlnosti pomáhá lidem, aby se cítili zdravěji.“ Ukázalo se totiž opět to, co zatím všeobecně lidem nedochází: že totiž lékař není Bůh a MUD(r)c Vševěd, Csc., ale jen člověk jako já nebo vy, se všemi emocemi, chybami a tužbami jako ostatní. Kanadská studie „ukázala, že šéfové nemocnic nemohou nechat pořadníky operací v rukou chirurgů, protože ti s nimi zacházeli nečestně. Často zaplňovali seznamy jmény čekatelů jen proto, aby si byli jisti, že mají dost pacientů do budoucna, a dlouhá čekací listina byla navíc důkazem, že chirurg je žádaný, což vynášelo víc peněz.

Jinými slovy, „zdravotní stav lidí, kteří nemají důvěru ve spravedlivost pořadníků a čekají na operaci, se časem zhoršuje. Naopak pacienti, kteří věří spravedlivému systému čekacích lhůt, zpravidla přečkají čas do operace bez zhoršení symptomů své nemoci.“

Neodpustím si otázku: nezhoršuje náhodou zdravotní stav národa právě ona stále silnější nedůvěra ve spravedlnost systému u nás?

Jak uvádí článek, ze kterého čerpám, podle průzkumů si dnes Kanaďané myslí, že právě díky spravedlivému systému veřejného zdravotnictví se žije u nich lépe než v USA. „Kanadská vláda pochopila, že víra v rovnost a spravedlnost v přístupu ke zdravotní péči je klíčová pro sociální smír. Navíc dokázala soukromé podnikatele přesvědčit, že veřejné zdravotnictví jim takto přináší větší zisky.“

Už aby nějaká ta „naše“ vláda dokázala totéž, a mohla by začít tam, kde všechny problémy začínají, v porodnictví.

Medicínsko-farmaceutický komplex vylévá stále častěji (nejen u nás) s vaničkou (problému) i dítě (tedy pacienta, člověka). Není se co divit, že rostoucí počet lidí pak odmítá sloužit pánům MUDRcům za pokusné králíky a navíc ještě poslušně za cokoliv platící a neodmlouvající blbce. Jen je nás „nesehnutých“ na skutečnou systémovou změnu stále ještě příliš málo.

Přitom každý z nás určitě někdy slyšel (babičku, jak pokyvuje hlavou, nebo nějakého televizního humoristu, řka): Lékař léčí, ale příroda uzdravuje…