K.Minařík: Chcete-li "válčit" s vlastní bytostí, musíte ji dostat do boje, aby sama ukázala, co v ní vlastně je. Jen když je člověk pozorný, pak teprve může poznat sám sebe. Je nutno tento boj sám se sebou prodělat. Když tímto zápasem projdete, poznáte sám sebe a pak se podle toho dovedete zařídit. Za tohoto zápasu sama se sebou člověk objevuje, že stále podléhá různým nízkým pudům. Nejdříve v sobě nalézá jakési ideály, ale analýzou všeho pochopí, že to jsou vlastně v základě pohlavní pud a různé jiné vášně.

Míla Kovář: Musí se stále vycházet z pozorování sil, které jsou v bytosti. V naší nauce jsou nejdůležitější problémy psychologické. Jakmile v sobě najdete nevhodné kvality (např. neradostné rozpoložení), ihned se jim věnovat a dát se do pořádku. Stále nutit mysl, aby byla při tom, co člověk dělá. Tím mění člověk základnu a vnitřně roste.

K.Minařík: Cesta bytostné proměny je cestou bolesti, tj. když se důsledně plní povinnosti vzdávat se všeho, čím bytost tíhne ke světu. Chce to přemáhat sebe sama, svou základní letoru. Když člověk jaksi sám sebe předělá, to už jsou hodnotné výsledky, i když to třeba ani sám ještě neví. Musí se podchytit hnací síly, které člověk získal již tím, že se narodil (tj. podchytit základní letoru). Vše co podnikáte, musí být provázeno bdělostí. Já jsem sebe vychoval nepřetržitým sebepozorováním.

Míla Kovář: Když je člověk optimista, má před očima světlo. Temnota se objevuje před očima proto, že je to náplň bytosti a vězí to v pasivním temperamentu. Dá se to řešit činností (fyzická činnost, radovat se, být čilý apod.).

K.Minařík: Kdyby člověk nechtěl bojovat sám se sebou, bude muset bojovat s jinými, a to by bylo do nekonečna. Strasti, když se jednou překonají (ne oddálí), už se nevracejí.

Míla Kovář: Člověk si musí sám sebe dokonale podrobit. Aby se to povedlo, musí tvrdě zasáhnout proti všemu, co je v bytosti nežádoucí (nesmělost, úzkostlivost, obavy, plachost, pesimismus), a to především stálým sebepozorováním. Jinak řečeno: pozorovat sebe ve všech zevních projevech. K tomu také patří společenská výchova, která by měla být základem a začátkem jógy vůbec.

K.Minařík: Člověk nemá mnoho číst, pak zbytečně srovnává různé naukové systémy. Nejlépe přečíst něco o skutečné praxi a pak to opravdu dělat. Nejlépe usilovat o vlastní poznání experimentálním způsobem (např. zdrženlivostí), aby bytost ukázala, co umí, co v ní je, proti čemu se bouří, k čemu tíhne. Chce to rozbouřit celou bytost, aby se člověk opravdu poznal. Božské věci se musí naštěpovat. Je nutné, aby člověk sám sebe nehodnotil špatně.

Míla Kovář: Mohl bys konkrétně uvést, jakou činností se má bytost rozbouřit?

K.Minařík: Uvedl bych příklad ze "Zanoniho": "Medituj, o všem uvažuj, třeba ve zmatku, vše se pak vyjasní." Jak lze radit člověku, kterou cestou se má dát, když vedle cesty stojí a stojí? Jen tenkrát, když už jde, je možno mu říci ano nebo ne, jdeš dobře nebo špatně. Když se odpíráním rozbouří celá bytost, je to ten pravý moment, kdy se dá mluvit o dalším postupu. Když k rozbouření bytosti nestačila pohlavní zdrženlivost, pak nutno vlastní bytosti odpírat další a další sklony a nápady. I při zdánlivém klidu by si měl mladý člověk říci: Toto přece není možné, abych při svém mládí měl celou bytost klidnou! A hledat ve své bytosti všechny její tendence a sklony dál (tj. jít do hloubky).

Míla Kovář: Je tedy nutno považovat za primární opravdové úsilí, třeba s chybami, či ve zmatku - pak člověk sám postupně přijde na to, co je správné a co nikoli.

K.Minařík: Já jsem to dělal asi takto: když jsem měl nějaký nápad, tak jsem jej potlačil. Pak jsem viděl věc tak, jaká skutečně je, proč je a proč může trvat (pozn. tělo je jako nepopsaný list) a tak jsem postupně došel k přímému nazírání. Nyní nevidím, ale vím, to proto, že jsem pozoroval bez vlastních názorů. U běžného člověka osudové síly z nitra bytosti (atavismy) zaviní, že se člověk dostává do špatných situací. Naproti tomu ten, kdo má přímé nazírání, uvidí vnímané jako obraz a sám bez vnitřních popudů se rozhodne, jak se zachová a co učiní. Při reflexním myšlení běžných lidí se zapálí řada myšlenek. Tento automat je nutno ve své bytosti poznat. Bytost se také probudí tím, že když je v klidu, že ji nutíte ještě do většího klidu. Člověk může být duchem nepřítomen, a když jej přinutíte, aby se vrátil zpět, nutíte tak bytost, aby se ukázala ve vlastní podstatě.

Míla Kovář: Pro běžné lidi jsou náplní života vjemy a vzpomínání z reflexního myšlení. V józe se tudíž jedná o zrušení myšlení (pozn. myšlení se zruší druhým buddhistickým vnorem). Když se člověk vykoupe ve štěstí, myšlení samo zhasne. Chtělo by to realizovat toto: vykoupat se ve stavu štěstí. Pak člověk začne být spokojen a štěstí opravdu prožívá (prvý buddhistický vnor). Když se v tomto stavu šťastné pohody koupe velmi dlouho, pak se skutečně uklidní. Především dejte do pořádku tělo, aby v něm byly harmonické pocitové stavy. /K.Minařík/.

K.Minařík: Dávejte při své snaze dobrý pozor na to, aby ve vás nevznikl rozpor mezi vnějšími povinnostmi  a mystikou! Svoje povinnosti (ktorými sme včlenení v tejto spoločnosti) musíte brát jako radostnou nutnost a pracovat tak na dvou frontách. Později musí člověk být jen mystikem, takže ho zaměstnání nezatěžuje. Musí získat takový trénink, aby na něho v zaměstnání nic rušivě nepůsobilo.

Míla Kovář: Člověk musí mít svou linii, ale svět mu může být pro komedii.

K.Minařík: Čím se člověk dokonaleji do sebe uzavře, tím vyšší radost vzniká. To je ovšem běžným lidem nepochopitelné.