Nemám na mysli „mušku zlatou“, výhru ve sportce nebo náhodný gól, ale to, co je motivem každého savce (a bůhví kolik štěstí prožívají dva slimáci, kteří se páří šroubovitě zavinuti jeden do druhého), tedy silný příjemný pocit jakési všepronikající slasti na jedné a důvěry a spokojenosti se sebou samým na druhé straně.

Nebo blízkost milované bytosti, dojetí rodičů nad prvními úspěchy dětí ve škole či na školním koncertu, nebo rozpustilý smích hrajících si vnoučat na zahradě chaty. Děti vědomě nedokáží vědět, že jsou šťastné, prostě jsou, jako zenoví mistři, šťastné. Mistři ovšem celoživotně trénovali vědomé štěstí a mají v mozku výhybku, která jim vše, co vnímají, automaticky přehodí na kolej „jsem, šťastný“.

To obyčejní lidé, jakkoli vzdělaní a bohatí, nedokáží. Jejich mozky dnes ve velké většině (protože špatně porozeni, vychováni, /ne/vzděláni) automaticky přehazují veškeré vjemy na kolej „problém“, a pak už se člověk veze směrem k pocitům nespravedlnosti (proč zrovna já mám takovou smůlu a nevyhraji ve Sportce) nebo závisti.

Prakticky všichni (a zvláště Češi) si občas závidí a chtěli by víc vydělávat, mít hezčí ženy (a mužnější muže), lepší a rychlejší auto nebo jachtu. Všichni čtenáři bulváru pak téměř do jednoho závidí modelkám, zpěvákům a milionářům.

Jenže jako modelky (se svými zákulisními boji a anorexiemi) a zpěváci (se svými depresemi), ani milionáři moc štěstí nezažívají (protože si neumí svých peněz užívat). Stále investují, sledují pohyby akcií, nedůvěřují svým bankám, daňovým poradcům, asistentkám, sluhům, manželkám a známým. „Když si piloti vezmou volno a já si nemohu svým letadlem zaletět na večeři, zkazí mi to celý víkend“, přiznal se jeden z nejbohatších lidí u nás a potvrdil tak ono pro širokou veřejnost docela překvapivé psychologické zjištění.

Ukázalo se, že šťastní (v kapitalistickém světě) jsou jen ti, kteří vydělávají lehce nad průměr v té které společnosti. Stále častěji různé průzkumy veřejného mínění zjišťují, že být šťastný a zároveň bohatý (ve smyslu žít v bohaté moderní dobře informované a technologickými výkřiky poslední módy plývající společnosti) jaksi nejde dost dobře dohromady. Takoví Japonci se prý cítí dosti bídně, zatímco Indové jsou nejšťastnější. Mám na to svou (samozřejmě zjednodušující) teorii. Na rozdíl od Japonců, kteří se dnes většinou rodí ve velkých porodnicích (nemocnicích), se většina Indů stále rodí doma, v atmosféře lásky. A zatímco těhotenství v Japonsku je dnes provázeno desítka i vyšetření (a tedy i případnými obavami těhotných žen), těhotné Indky například pravidelně celé těhotenství s kamarádkami zpívají dlouhé hodiny svému budoucímu děťátku stále složitější a delší pozitivní písničky, ve kterých opěvují budoucí pozitivní kvality dítěte.

Podle průzkumu společnosti MTV Networks International (MTVNI), ve kterém bylo dotázáno téměř pět a půl tisíce mladých lidí ze čtrnácti zemí světa, uvedlo jenom 43 % respondentů ve věku od šestnácti do čtyřiatřiceti let, že jsou v životě šťastni. Toto číslo snižují právě mladí lidé z rozvinutých zemí. Průzkum probíhal v Argentině, Brazílii, Číně, Dánsku, Francii, Německu, Indii, Indonésii, Japonsku, Mexiku, Jižní Africe, Švédsku, Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Ve Velké Británii a USA uvedlo méně než 30 % mladých, že jsou spokojení se způsobem svého života. Japonců je šťastných dokonce pouhých 8 %.

Nešťastné pocity ve vyspělém světě pramení podle autorů výzkumu především ze starostí o zaměstnání a společenského tlaku na to být úspěšný. Společenský (a rodičovský) tlak na mladé Japonce, ale už i Korejce a Číňany, je skutečně značný.

V rozvojových zemích naopak většina lidí z té samé věkové skupiny očekává, že jejich životy budou v budoucnosti plné radosti. „Šťastní mladí lidé z rozvojového světa jsou také více nábožensky založeni,“ píše se ve zprávě o výsledcích průzkumu. A právě ona mezi řádkami naznačená spiritualita je dalším důvodem všeobecněji užívaného pocitu štěstí. Ti chudší, vážení čeští milionáři (a ve srovnáni s Indy, neřku-li Čečenci, Afgánci, či Gambijci je většina Čechů milionáři, protože patříme mezi 8% nejbohatších lidí na planetě), se stále nezapomněli radovat z každého nového rána. Mají čemu věřit (a pravidelné modlitby či poklony či návštěvy lesních chrámů jsou dokonalou terapií a defragmentací hard disku jejich mozků).

A když přidáme vliv negativní a špatné zprávy glorifikujících médií, není se co divit, že MTVNI dále uvádí, že jeden z trendů, který z výzkumu vyplynul, byl ten, že mladí lidé s přístupem k masovým médiím se častěji cítí ohroženi. Ve Velké Británii se více než 80 % dotázaných bojí terorismu úplně stejně jako toho, že dostanou rakovinu.

Samozřejmě, řešením není vyhodit televizi, rádio, mp3 přehrávače, jezdit na kole a vařit z doma vypěstovaných surovin. Naznačuji, že dnes je třeba spíše umět se svými emocemi, a tedy i se světem, zacházet. Jak radí buddhisté, je dobré nečekat nic, ale být připraveni na všechno. Zkrátka, naučit se být šťastný.

A to by se mělo vyučovat už na škole.