„Jedním z nejděsivějších poučení, jakého se mi dostalo, je to, že dospělí nevědí, co vlastně dělají. Jako dítě ve škole jsem si mylně myslel, že moji učitelé jsou neomylní, znají všechno, chrání je neviditelné silové pole dospělosti,“ píše v deníku Guardian Charlie Booker http://www.blisty.cz/2007/3/28/art33572.html a pokračuje: „Uvědomil jsem si, že jsem věkem dohnal "dospělé" a že jsou stejně neohrabaní jako já sám. Ale starší generace určitě věcem rozumí líp, myslel jsem si. Musejí, protože jinak by svět skončil v chaosu. Pak mi bylo třicet a uvědomil jsem si, že pořád ještě netuším, co se děje. Teď je mi třicet šest a vím, že pořád toho mnoho nevím. Nikdo toho mnoho neví. Všichni improvizují. A svět nikdy "nepropadne chaosu" – protože už je trvale v chaosu, protože všichni z nás, od žebráků k císařům, se v tom jen meleme a snažíme se orientovat se v nepředpověditelném vesmíru, jak nejlépe dovedeme. Jsme jen chodící tvůrci chyb. Jsme jen tupá zvířata,“ přiznává svou beznaděj upřímný žurnalista.
Naštěstí stále ještě není sám. Jak se tedy vyznat ve stále rychleji se propojujícím a ještě více nepochopitelnějším současném světě? Ani vlády, ani banky, ani vojenské štáby, ani byrokrati v Bruselu nebo Washingtonu či Pekingu nemohou mít (za střízlivého či nepodplaceného stavu) dojem, že něco řídí. Události se jako expresní lokomotiva, vytápěná médii a virtuálními bankovními zisky, řítí neznámo kam, s rizikem, že za každou zatáčkou může být propast. A ti, kdo vládnou a předstírají, že řídí, jsou právě tak (morálně a emočně) nesvéprávní, jako většina ostatních.
„Kdybychom všichni o věcech věděli více, byli bychom víc ochotni nabídnout pomocnou ruku, namísto toho, že prostě pokrčíme rameny a doufáme, že se ty zprávy přeženou, anebo že se zabýváme trivialitami. Neříkejte nám, že je něco důležité. Vysvětlete nám proč,“ žádá po imaginárních moudrých upřímný hledač řádu, ale netuší, že řešením není vědět víc o věcech, ale o sobě. A že mezi námi žijí, a v minulosti vždy žili, ti, kteří pochopili, o co jde. Jen jim nikdo nenaslouchá. Jen je nikdo nebere vážně.
Jak by dnes byl přijímán, nebo jestli by vůbec byl čten, takoví Lao C´, Buddha, Ježíš aj.? Pokud by se nějakým skandálem nedostali do televize, nikdo by se o nich nedozvěděl. V tomto světě mladých a výkonných (celkem snadno zmanipulovatelných) konzumentů je každý moudrý v téže situaci jako důchodce v onom „vtipu“: „Víte co to je důchodce? To je člověk, který už zná odpovědi na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá.“
Je jisté, že tak jako v jiných dobách, i v té naší mezi námi žijí skuteční mudrci, duchovní mistři, geniální vynálezci či myslitelé. Jen je v záplavě braku stále obtížnější na ně narazit. Protože oni jsou moudří a zároveň soucitní, a tedy se nikam necpou.
Copak se nenajde žádný sponzor, který by založil agenturu na vyhledávání a nadaci na podporu těch, kteří nejen o věcech, ale i o lidech a jejich pohnutkách a motivech přece jen něco vědí? Je to v zájmu jak jich samotných, tak jejich a našich dětí.
Jinak, pokud se budeme chovat a jednat jako doposud, jediné poučení, ke kterému snad dojdeme, bude zjištění, že jsme nepoučitelní. A navíc stále není tak zle, aby mohlo být lépe…
Poučení
