Během přímého televizního přenosu silvestrovské zábavy na ČT2 došlo k docela zajímavému okamžiku: v rámci předvádějících se „gladiátorů“ (různých mužů, kteří se vyznají v různých adrenalinových „sportech“) tam tři muži vyprávěli o „free divingu“, o „sportu“, při kterém se mladí mužové a ženy potápějí na celé dlouhé minuty do značných hloubek bez kyslíkových bomb, tedy bez možnosti se nadechnout. Jedna ta „soutěžní“ disciplína spočívá v tom, že se člověk nadechne, ponoří do vany a vydrží co nejdéle pod vodou. Samozřejmě bez nádechu.
Zatímco běžný člověk vydrží půl minuty a ti dobří minutu, jeden z protagonistů přímo před objektivem kamery vydržel ve vodě bez nádechu téměř 5 minut. A pak vylezl z vody a usmíval se a byl v pohodě. Světový rekord v tomto oboru ještě nedávno držel Čech, a bylo to 8 minut a 6 vteřin.
Výkony jsou to neuvěřitelné a ještě neuvěřitelnější je vyprávění „free-divera“ o tom, jak se k takovým výkonům dá dojít.
Zatímco moderátor tlačil potápěče k vyjádření o jakémsi „adrenalinu“, tedy maximálním vzrušení, oni stále hovořili o opaku, o tom, že člověk se musí umět vypnout, zklidnit a zpomalit všechny tělesné pochody, nemít nic „na mysli“. A vstoupit do tzv. „změněného stavu vědomí“.
Zatímco my ostatní chceme „stále více a rychleji“, tihle potápěči zjistili, tak jako kdysi jógíni a taoisté, že daleko více člověk dokáže tím, že „zpomalí“ (obvyklý úprk své mysli). Abychom si rozuměli: tenhle paradox lidské mysli znají i sprinteři, kteří sice běží co nerychleji, ale vyhrávají ti z nich, jenž dokáží zpomalit, uvolnit svou mysl (a dokonce i hlasivky).
Ostatně, v tomto smyslu o tom něco věděly i naše babičky (a měli by to vědět i politici, zákonodárci, finanční a daňoví úředníci, architekti, hudební skladatelé, televizní dramaturgové a režiséři, adepti meditace, hledači duchovna a další): méně je více. Moje babička také příznačně říkávala: „Zpomal, chlapče, ať jsi tam rychleji.“ Hezky dlouho jsem netušil, o čem že to mluvila.
Onen „změněný stav vědomí“ je přitom předmětem usilovného studia psychologů a neurovědců již pár desítek let. Ukázalo se totiž, že právě tento stav vědomí, který dokázali navodit šamani, jógíni, zenoví buddhisté a tibetští mniši meditací či jinými metodami (nad kterými ještě donedávna materialisté západu pohrdlivě krčili nosy a lékaři prohlašovali, že člověk v tomto stavu mysli umírá), je dokonale očistný. A právě v době stále rychlejšího přílivu stále většího počtu informací, které ovšem kýžený efekt, tedy zmoudření, nepřináší, i nanejvýš potřebný (asi tak jako když občas hard disk svého počítače defragmentujete).
Potápěč, který se takto naučí zpomalit svou mysl, a pak v tomto změněném stavu vědomí celé minuty navíc pravidelně pobývá, je v jistém smyslu průzkumník toho největšího a neúžasnějšího vesmíru – hlubin lidské mysli. Všimněte si, nepíšu „dobyvatel“, ale průzkumník.
A o to jde teď nejen na individuální úrovni (několika tisíců free diverů), ale i na úrovni komunity a planety. Zatímco my ostatní podléháme nátlaku stále účinnější reklamy a stále rychleji a víc nakupujeme (nejen ony statky hmotné, ale i zážitky), tihle mladí lidé ukazují cestu k neuvěřitelným výkonům lidského těla a mysli. A také ke štěstí a zdraví.
Lidstvo si musí vybrat: závody reklamou zmanipulovaných veverek ve stále rychleji se otáčejícím kole (připomínajícím klec), nebo svobodný a pokorný průzkum hlubin svého nitra. Tedy přírody.
Zpět k potápěčům „nové doby“: soutěží, ale nejlepší jsou ti, kteří nejvíce zpomalí. Ti pak vítězí, ale naprosto bez adrenalinu.
Nádherná vize i pro nás ostatní, a, ostatně, i pro celý svět, že?
Zpomalit
