Ukázky z krásných textů Rabindranatha Thákura umí pohladit po duši.
1.
Služebník.
SMILUJ SE, má královno, nad služebníkem svým!
Královna.
Shromáždění jest skončeno a moji služebníci všichni již odešli. Proč přicházíš v tuto pozdní hodinu?
Služebník.
Když jsi s ostatními domluvila, jest čas můj. Přicházím se tázati, jaký úkol zbývá pro tvého služebníka posledního.
Královna.
Čeho očekáváš, když je již příliš pozdě?
Služebník.
Učiň mě zahradníkem svého květného sadu.
Královna.
Jaká to pošetilost!
Služebník.
Zanechám ostatního díla svého. Zahodím v prach své meče a oštěpy. Neposílej mne na vzdálené dvory; nekaž mi podnikati nové výboje. Nýbrž mne učiň zahradníkem svého květného sadu.
Královna.
Jaké budou povinnosti tvé?
Služebník.
Sloužiti tvým dnům prázdně.
Budu ošetřovati travnatou stezku, kde se z rána procházíš, kde na každém kroku budou nohu tvojí chválou vítati květiny, dychtivé zemříti.
Budu tě houpati na houpačce mezi květy saptaparny, kde časná luna večerní bude se prodírati listím, aby políbila lem roucha tvého.
Naplním vonným olejem lampu, hořící u tvého lože a ozdobím tvoji podnožku krásnými kresbami, mastí santalovou a šafránovou.
Královna.
Co bude tvou odměnou?
Služebník.
Směti držeti tvé malé ruce jako něžná poupata lotusová a navlékati řetízky z květin nad tvé zápěstí; barviti chodidla nohou tvých rudou šťávou lupenů ašokových a slíbati stopu prachu, jež by tam snad zůstala.
Královna.
Prosby tvé jsou vyslyšeny, služebníče můj, budeš zahradníkem mého květného sadu.
2.
„Ach, básníku, večer se blíží, tvůj vlas šediví.
Slyšíš-li ve svém osamělém snění poselství onoho světa?“
„Jest večer,“ řekl básník, ů a naslouchám, protože ze vsi by mohl někdo přijíti, třeba že je pozdě.
Dávám pozor, nesetkají-li se mladá, bloudící srdce, a nepoprosí-li dva páry dychtivých očí o hudbu, aby přerušila jejich mlčení a mluvila za ně.
Kdo jim bude spřádati vášnivé jejich písně, budu-li já seděti na břehu života a přemítati o smrti a o onom světě?
Časná hvězda večerní mizí.
Zář pohřebního ohně zvolna hasne u tiché řeky.
Šakalové vyjí sborem ze dvora opuštěného domu ve světle mdlé luny.
Přijde-li sem poutník, opustivší domov, aby pozoroval noc a s hlavou sklopenou naslouchal ševelu tmy, kdo mu bude šeptati do ucha tajemství života, budu-li já, zavra dveře své, chtíti vymaniti z pout smrtelných?
Ať si můj vlas šediví.
Jsem ustavičně tak mlád nebo tak stár jako nejmladší a nejstarší z této vesnice.
Někteří mají úsměvy, milé a prosté, a jiní zchytralé mžikáním v očích svých.
Někteří mají slzy, jež tryskají za světla denního a jiní slzy, jež se ukrývají v šeru.
Ti všichni mě potřebují a já nemám času dumati o životě posmrtném.
Jsem stejného věku s každým, co na tom, můj vlas-li šediví?
Rabindranath Thákur: Zahradník
Zahradník 1.
