Další ukázka nádherné poesie Rabindranatha Thákura
36.
ŠEPTAL : „Má drahá, pozdvihni oči své.“
Přísně jsem jej pokárala a řekla jsem: „Odejdi !“ Ale on se nehýbal.
Stál přede mnou a držel obě mé ruce. Řekla jsem: „Opusť' mne !“ Ale on nešel.
Přiblížil svoji tvář k mému uchu. Pohlédla jsem na něho a pravila: „Jaká hanba !“ Ale on se nehýbal.
Jeho rty se dotkly mé tváře. Zachvěla jsem se a řekla jsem: „Odvažuješ se příliš mnoho.“ Ale on nepocítil studu.
Vetkl do mých vlasů květinu. Řekla jsem ,.Jest to marno !“ Ale on stál nepohnutě.
Vzal věnec s mé šíje a odešel. Já pláči a ptám sne srdce svého: „Proč se nenavrací ?“
37.
CHTĚLA bys, spanilá, dáti věnec z čerstvých květin na mou šíji ?
Ale věz, že věnec, který jsem vil, je pro mnohé, pro ty, kdo jsou jen letmo spatřováni nebo sídlí v krajích neobjevených, nebo žijí v písních básníků.
Je příliš pozdě žádati srdce mé za své. Byl čas, kdy život můj byl jako poupětem,
všechna jeho vůně byla shromážděna v hloubi nitra jeho.
Nyní je rozptýlen daleko široko.
Kdo zná kouzlo, jež jej může zase sebrati a zase uzavříti ?
Srdce mé není mým, abych je mohl dáti bytosti jediné, jest dámo mnohým.
38.
Jako loď spouští se na moře, tak, má milá, tvůj básník kdysi vypravil v duchu velikou báseň epickou.
Žel, byl jsem nepozorný, a ona narazila na zvonící kruhy nohou tvých a stihla ji nehoda. Rozbila se na kousky zpěvů a ležela rozsypána tobě u nohou.
Všechen můj náklad příběhů dávných válek byl zmítán smějícími se vlnami, prosákl slzami a klesl ke dnu.
Ty jsi mi dlužna dáti náhradu za tu ztrátu, má milá.
Ztroskotaly-li moje nároky na slávu posmrtnou, učiň mne nesmrtelným, dokud' jsem živ.
A já nebudu ztráty své želeti, aniž ti výčitek činiti.
Rabindranath Thákur: Zahradník
Zahradník 2.
