Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však
byla pustá a prázdná, tma byla nad hlubinou a
duch Boží se vznášel nad vodami. Tu řekl Bůh:
Budiž světlo!  I stalo se světlo. A viděl Bůh, že
světlo je dobré. A oddělil světlo ode tmy.
Nazval pak světlo dnem a tmu nocí.
A nastal večer a jitro, den prvý.
Mojž. I 1, 1–5

Mojžíš říká „stvořil Bůh“. To je postulát, který se zdá přirozený vždy, když člověk, pozorující sebe, se neosvobodí od přemáhajícího přesvědčení, že tvary jsou danou nebo hotovou skutečností.Při sebepozorování je třeba sestoupit až do středu sebe sama, za hranici přirozeného přijímání smyslových zjištění, že jsme stvořením nebo bytím. Pak teprve poznáme, že jsme dějištěm gravitačních jevů, jež jsou analogické s gravitačními jevy vesmírnými. Potom teprve – a to ještě za předpokladu, že naše pozorování bude analyzující – poznáme, že stvoření je zvláštním případem stavu sil nebo elektrických a magnetických nábojů, jejichž pořádající jednotkou je vnější gravitační činitel.Tím se vnucuje otázka, jaký charakter má absolutno, jež věda pokládá za neživotné, náboženství za životné. Odmyslíme-lis i veškeré dedukce vyplývající z pozorování, které se odehrává mezi individualizujícím se pozorovatelem a pozorovaným objektem, a místo toho se opřeme o pozorování, jež je možno charakterizovat jako soustředění pozorující síly za předpokladu dokonalé imunity vůči reflexním pohnutkám myslia vědomí, můžeme dospět až k postřehu, že neživotnost a životnost jsou jen zvláštním případem při seskupování kvalit. Můžeme dokonce objevit, že záleží na stanovisku, zda je vesmír holé abstraktum, nebo i svébytný organismus, vyzbrojený psychickými faktory. Připustíme-li, že vesmír je svébytným organismem, vyzbrojeným psychickými faktory, pak vznik stvoření můžeme hledat v sebeuvědomění vesmíru.

Potom je sebeuvědomění aktem, jímž se poruší rovnováha elektromagnetických faktorů; to samo o sobě vytváří gravitační jev, jenž se sám v dalším postupu přetváří ve stvoření. My však jsme lidé nového věku, kteří si libují vidět ve všem, co neběhá, neživotný fakt. Proto chceme vznik stvoření vysvětlit „vědecky“. To znamená, že musíme vycházet z nějakých elektromagnetických dějů, které je nutno začlenit do rámce pozorovaných již jevů. Za těchto okolností však musíme absolutní „počátek stvoření“ posunout až do tvůrčího dění v kosmu, čili o absolutním počátku vůbec neuvažovat.Posuneme-li absolutní počátek stvoření až do tvůrčího dění, můžeme o stvoření uvažovat v rámci galaxií. V tomto rámci je prázdný prostor potenciálně vždy dost uzpůsobený k tomu, aby ze sebe mohl vydat stvoření, jestliže se v něm křižují gravitační síly. Uvažujeme-li tedy o galaxiích jako o gravitačních jednotkách, můžeme předpokládat, že elektromagnetické faktory jakožto náboje prostoru, jenž není nikdy absolutně prázdný, se vůči sobě dostanou do jiného poměru, než je dokonalá rovnováha. To je moment, který je možno považovat za počátek stvoření.

 Tam, kde se mezi galaxiemi jevil až dosud jen prázdný prostor, tam náhle dojde k dění, jež se v nesčetných zdánlivě chaotických obměnách projeví jako mlhovinné světlo, jež gravitačním působením galaxií

má i rotační moment. Tento moment je příčinou vytváření subsystémů mlhovinného světla. Mlhovinné světlo se tímto způsobem stává jednak galaxií, jednak podsystémy, jak je zřejmé ze spirálních mlhovin, např. ze spirální mlhoviny M 81. Než však mlhovinné světlo dosáhne příslušného rotačního momentu a příslušné hustoty, odděluje se jako pouhé světlo od okolního temného prostoru. To se rovná stvoření světla, o němž mluví citovaný verš. A jestliže se v tomto verši mluví o „zemi a vodě“, mluví se jen o jejich prvcích, které je nutno předpokládat všude, kde se vyskytne světlo. V tom případě je „země“ symbolem místa, „voda“ symbolem potenciálu, jenž se má vyvinout v živoucí stvoření, „nebe“ gravitačním prostředím, „duch Boží“ subjektivním gravitačním jevem galaxie a „světlo“ výsledným projevem jejich vzájemného ovlivňování.

Pak řekl Bůh: Budiž obloha uprostřed vod
a děl vody od vod. Učinil tedy Bůh oblohu a oddělil
vody, které byly pod oblohou, od těch, které
byly nad oblohou. I stalo se tak. Nazval pak Bůh
oblohu nebem.
A nastal večer a jitro, den druhý.
Mojž. I 1, 6–8

Tento verš sleduje postup stvoření daleko za obdobím mlhovin ve stavu, jaký nacházíme např. u M 81. V průběžné době se totiž takové mlhoviny rozpadají v subsystémy, které se následkem rotačního momentu mění v objekty různých velikostí. Větší objekty se stanou slunci a jiné planetami podle stupně svého vychládání a velikosti . V této době začíná empirický čas a jeho začátek symbolizuje i prvopočátek toho stadia stvoření, který známe jako vznik více slunečních nebo slunečního systému. Je-li v prostoru veliké mlhoviny založen sluneční systém, je založen jako zdánlivě netvárné prostředí, které umožňuje, aby v něm vznikl individualizovaný projev života. Když se jógin ponoří do sebe sama a usiluje při tom o to, aby své vědomí zbavil i nejjemnějších sansárových vlivů, dospěje na této cestě do centra své bytosti ke stavu, jejž bude moci identifikovat jako prahmotu; pozná totiž, že se svým vědomím pohybuje ve sféře neutvářených substancí. Z jejich hlediska se prvopočátek času jeví jako nejvyšší rozvinutí těch substancí do prostoru. Ty působí na vědomí v tomto úseku cesty se nalézající jako substance vodní, přesněji kvintesence vody, čili voda, která nemáčí. V této době jsou tedy ze subjektivního hlediska člověka, jenž své životaschopné nebo bdělé vědomí posunul až k prahmotě, všude jen vody  –  tyto vody se rozkládají do nekonečného prostoru a zdají se skutečně působit na princip – zemi jako element, jenž činí podklad pro budoucí živé bytí, tedy „zemi nesličnou a pustou“. Vědomí na úrovni prahmoty se však jeví jako průzračný a působivý faktor, jenž již tím, že projeví dotaz po významu prahmoty ve funkci pra-vody způsobí, že v pra-vodách vznikne to, co nazýváme oblohou. Obdobu tohoto jóginova postřehu nalezneme v dávné minulosti naší země, která byla též ponořena do souvislých par, jež rozváděly vody do prostoru. Teprve čas způsobil, že se tyto vody rozdělily a daly vzniknout prostoru mezi nebem a zemí, který je nezbytný pro živé organismy.

Toto bylo druhé období tvůrčího postupu, jenž začal porušením rovnováhy potenciálu prázdného prostoru a pokračoval vytvořením mlhoviny, která se stala spirální mlhovinou; v ní se vytvářejí subsystémy, které se stanou systémy slunečními se všemi atributy systému planetárního.Když se již planetární systém vytvořil, vznikl dualistický tvůrčí jev, jehož význam pro člověka je v tom, že se vyskytly vnější podmínky pro biologický život. Počátek tohoto života je tedy ve vodách, které nemáčí. Když se tyto vody rozdělí a vznikne mezi nimi prostor, jsou vytvořeny podmínky pro počátek tvorů, který je popisován v následujících statích.

Potom řekl Bůh: Shromážděte se vody, které
jsou pod nebem, na jedno místo a ukaž se souš. I stalo se tak.
Nazval pak Bůh souš zemí a shromážděné
vody nazval mořem. A viděl Bůh, že
je to dobré. Pak řekl: Ať zplodí země zelené
a semenonosné rostliny, jakož i stromy, které
nosí na zemi podle svých druhů ovoce, ve kterém
je jejich símě. I stalo se tak. Vydala tedy
země zelené a semenonosné rostliny podle jejich
druhů, jakož i ovocné stromy, z nichž každý přináší
símě podle svého druhu. A viděl Bůh, že je to dobré.
A nastal večer a jitro, den třetí.
Mojž. I 1, 9–13

Jakmile se v přetvořovacím procesu svítícího nebeského tělesa dosáhne stadia, kdy mizí každý projev ohně, projeví se toto těleso jako hmotné v našem tradičním smyslu. Z počátku však jsou jeho hmoty v bouřlivém pohybu, který napomáhá vytvářet prvky. Po uklidnění mladých hmot nebeského tělesa vznikají za příznivých okolností živly, z nichž země a voda jsou pro vznik života nejpotřebnější. Předpokládáme-li ted y, že nebeské těleso zestárlo do té míry, že vznikly živly, pak rozdělení vod od země znamenalo oživení hmoty v pravém biologickém smyslu. Ke skutečnému jeho projevu přispělo však slunce, jež ve skutečnosti mění potenciální životnost hmoty v pravou životnost. Vzhledem k tomu posunutí vzniku slunce do čtvrtého období znamená jednak to, že nebeská tělesa (i slunce) jsou pro vznik života faktory podružnými, jednak to, že na zemi mohl život vzniknout ještě dříve, než se mraky protrhly a objevilo se slunce.

Dokud je nebeské těleso v tomto stadiu vývoje, totiž že se mraky pro množství par a velkou vnější teplotu neroztrhnou, mohou vzniknout jen nižší organismy, podle Geneze jen rostliny. Ty však jsou též skupenstvím živých buněk, jež je možno považovat za krystalizační stupeň vývoje hmoty. Vyvine-li se tedy v krystalizačním pochodu na povrchu nebeského tělesa to, co nazýváme zemí, vyvinulo se tam i to, co nazýváme základními kameny ústrojného života. K vývoji tohto života je třeba i zevních podmínek, které u nižších organismů mohou být ze stanoviska vyšších organismů velmi nepříznivé. Z tohoto hlediska je možno hledat počátek života až na prahu neústrojné hmoty, která se pak vyvíjí přes nejnižší organismy a rostliny k vyšším ústrojným členům. Na základě toho říká Mojžíš, že Bůh stvořil nejprve rostliny a teprve v době pozdější živočichy. Vězme tedy, že potenciální život je všude tam, kde je hmota, a jen zevní podmínky jsou příčinou toho, zda se tento život vyvine až ke stupni živočicha, nebo zda zůstane jen potenciálním životem. Vzhledem k tomu je život všude a nemusel se ani na naši zemi přenést odněkud z vesmíru ani nevznikl záhadně. Jde jen o seskupení podmínek, aby se ústrojný život mohl projevit.

Poté řekl Bůh: Buďte světelná tělesa na nebeské
obloze, dělte den a noc, buďte znameními,
označujte časy, dny a roky a sviťte na nebeské
obloze, osvěcujíce zemi! I stalo se tak. Učinil
tedy Bůh dvě veliká světelná tělesa – těleso větší,
aby panovalo dni, a těleso menší, aby panovalo
noci – a hvězdy. A umístil je na nebeské obloze,
aby svítila nad zemí, panovala nad dnem a nocí
a oddělovala světlo ode tmy. A viděl Bůh, že
je to dobré.
A nastal večer a jitro, den čtvrtý.
Mojž. I 1, 14–19

Tím je řečeno, že primárním činitelem ve vyskytování se života není slunce, nýbrž subjektivní prostředí. Slunce, měsíc a hvězdy jsou jen symboly, jež ve skutečnosti ruší magnetické pole životního prostředí a tím vytvářejí osudové zvláštnosti živoucích jedinců. To dotvrzují slova o panství nebeských těles a o tom, aby byla znameními. Nezapomínejme, že duchovně vyvinutí lidé, mezi něž náležel samozřejmě i Mojžíš, mohou za určitých předpokladů zcela zřetelně vyciťovat magnetickou sílu nebeských těles, která se nevyčerpává jen všeobecnou gravitací, ale rozšiřuje se i na psychické pole živoucích individuí. Nebeská tělesa se tak stávají znameními, která v širším měřítku mohou být též opěrnými body pro stanovení času. V žádném případě nemohou však být základními faktory v otázkách života, který v příslušných formách nachází podmínky i tam, kam nepronikne fyzikální působení slunce. Slunce bylo tedy stvořeno až ve čtvrtém období, kdežto světlo v období prvním. Se zřetelem na to je Geneze knihou pojednávající o stvoření z hlediska kosmogonického, nikoli smyslového a racionalistického.

Z kosmogonického hlediska je vždy důležitější prvopočátek stvoření; chtít položit počátek stvoření do mezí, v nichž se pohybují deduktivní a induktivní rozumové postupy, by znamenalo chtít prvopočátek zachytit v průběhu tvoření. Jenom tyto rozumové postupy nám činí obtížným pochopit průběh tvorby a vznikání různých fyzikálních jevů. Pravá objektivita musí hledat počátek stvoření až v prvním Mojžíšově dni, který jsem vysvětlil. Od tohoto okamžiku tvůrčí přeskupování směřuje k rozličným detailům, jež mohou být buď životné, nebo neživotné. Z absolutního hlediska však hraniční čára mezi jevy životnými a neživotnými vůbec neexistuje. Jenom my lidé si mezi nimi vytváříme meze, abychom spoutali jevy stvoření do kategorií, jež by vyhovovaly naší touze identifikovat skutečnosti. Tím vznikají teorie, které mají zachytit počátek stvoření a života v tvůrčím průběhu, jehož velikou mezí je vývoj planetového systému. Ve skutečnosti však je moment vzniku tohto systému naprosto podřadný, neboť život ve vyšším biologickém smyslu existuje všude, kde je podklad, jejž můžeme nazvat zemí nebo ochlazenou planetou. Existuje-li již planeta, která je ozařovaná sluncem, vytvořila se podmínka pro vyšší organický život. Vzhledem k tomu označuje slunce, jež se objevilo na obloze, počátek biologického času. Objevení slunce vytváří předpoklad pro objevení se ostatních nebeských světů, neboť prostor je již průzračný. Na vzniku měsíce mnoho nezáleží. Země – měsíc je totiž dvojhvězdou a jeho počátek je skutečně v době, kdy země přecházela z plynného stavu do hmotnějšího; v tu dobu rušivý gravitační moment může přivodit roztržení souborného skupenství a vytvořit tím embryo dvojhvězdy.

Nato řekl Bůh: Vyvoďte vody živá zvířata,
která se pohybují; létavci pak nad zemí pod nebeskou
oblohou lítejte!_ Stvořil tedy Bůh veliká
zvířata vodní a různé živočichy schopné pohybu,
které vydaly vody v jejich druzích, jakož i všeliké
druhy létavců. A viděl Bůh, že je to dobré.
I požehnal jim, řka: Rosťte, množte se a naplňte
mořské vody; také ptáci ať se rozmnožují
na zemi!
A nastal večer a jitro, den pátý.
Mojž. I 1, 20–23

Organický život je skupenstvím vody a země, proto se správně předpokládá jeho počátek ve vodě. Jenom přemíra vody, zavlažující připravenou půdu, může být podmínkou pro vznik organismů, které se pak vyvíjejí dále směrem k inteligentním tvorům. Záleží tedy na názoru, chceme-liži vot považovat za více než za chemické procesy, nebo za projev inteligence, která se upoutala ve tvarech. Je to vždy jen určité skupenství, jež rozhoduje o struktuře a charakteru tvaru. Život je tu symbolizován pouze materiálem, jenž na chemické procesy živěji reaguje. Ostatně můžeme předpokládat, že neživotná hmota je z jiného hlediska hmotou živou z hlediska sil můžeme považovat i živé tvory a bytosti za hmotu relativně neživotnou. V každém případě však vývoj neživé hmoty v živou pokračuje v souhlasu s Mojžíšovým popisem. Když je země připravena vydat ze sebe život, vydá jej nejdříve ve formě buněk, které se skládají tak, že vytvoří nejprve rostliny a další skladbou živé organismy, nejprve vodní a potom teprve suchozemské. A jelikož tyto organismy musí bojovat o zachování vlastní existence, projeví se to vývojem jejich rozumu a inteligence. Tím je překročena mez zrání založeného na prosté asimilaci plynného faktoru, jejž nazýváme vzduchem, který produchovňuje rostliny i živočichy. Rostliny tento plynný faktor asimilují celým tělem, a proto je tento produchovňující proces pomalý. Přece však vede k vytvoření živého organismu, jenž tento plynný faktor upotřebí v životním boji i vůlí. To vede k urychlení duchovního vývoje. Duchovním vývojem se mění i živý organismus. Dosud závislý na vodě se od ní může odpoutávat a vytvořit živočichy suchozemské, kteří se ještě prudčeji vyvíjejí ve tvory s větší a větší inteligencí.

Bůh pak zase řekl: Vydej země živočišstvo
v jeho druzích, totiž zvířata krotká, drobnou zvířenu
a různé druhy zvířat divokých! I stalo se
tak. Učinil tedy Bůh divoká zvířata v jejich druzích,
krotká zvířata, jakož i všecku zemskou drobnou
zvířenu v jejich druzích. A viděl Bůh, že je
to dobré. Načež řekl: Učiňme člověka k obrazu
a podobě naší, ať panuje nad mořskými rybami,
nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty,
nad celou zemí, jakož i nade vší drobnou zvířenou,
která se pohybuje po zemi. Stvořil tedy
Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu
stvořil ho, muže a ženu stvořil je. Požehnal jim
též Bůh . . .
A viděl Bůh všecko, co byl učinil, a bylo to
velmi dobré.
A nastal večer a jitro, den šestý.
Mojž. I 1, 24–28; 31

Ve tvůrčím postupu, kdy planeta nebo země vydává ze sebe živé tvory, objevují se skutečně nejdříve monstrózní vodní, vzdušné a suchozemské typy a teprve později tvorové menší a způsobilejší k životu v podmínkách, jaké vládnou dnes. V prvopočátku, kdy se země stala způsobilou vydat ze sebe živočichy, byla i její flóra tak bohatá a vydatná, že mohla vychovat mohutné, ale přitom duševně jednoduché organismy. Když však zmizely páry a země „vyschla“ vytvořily se podmínky pro „životní boj“, který byl příčinou duchovního růstu tvorů. Na základě toho se potenciální inteligence rozvinula do inteligence skutečné a to byl předpoklad vzniku inteligentních tvorů, jejichž korunou je člověk. Mojžíš mluví o tom, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobě. To znamená, že teprve u člověka se duchovní dech izoloval od organismu a projevil se jako bdělé vědomí, jež umožňuje odlišit já od materiálu, jímž je tělo. V hierarchii individualizovaného bytí se duchovní hodnota tvorů určuje právě stupněm izolace duchovního dechu jakožto podmínky pro stav vědomí, poznávaný jako sebe-uvědomění. Proto je člověk bytostí mezi tvory duchovně nejvyvinutější. Je totiž vybaven vědomím, které je nejvyšší fyzikální kvalitou kosmu, resp. jakousi materií primou, která činí bytí více živé než prostě fyzické. U nižších tvorů není vědomí tak dobře izolováno od bytostného materiálu jako u člověka. Proto se jeví jako nevýrazné, ba je spíše skryto ve funkcích, např. emocionální a pocitové. Životní konflikty však způsobují, že živočichové musí napínat pozornost. Tím se teprve vědomí jako kvalita zbavuje charakteru funkce; když se tímto způsobem změní, přijme tvor Dech Ducha Života a stane se – podle slov bible – duší živou.

Se zřetelem na to jsou tedy tvorové skupenstvím biologických prvků převážně materiálních, neboť jejich život se projevuje hlavně popudy a reflexy. Když však tito tvorové dozrají, síla popudů a reflexů se osvobodí od vegetativních drah a projeví se jako vědomí. To je již pravá podmínka lidského bytí, jehož duchovní život je urychlován mentální a rozumovou činností, která umožňuje chápat dech jako plynný faktor. Ten se právě uvědoměním transformuje ve vědomí. Vědomí tímto způsobem zaujímá víc a více místa v bytí a to je předpokladem jeho přeměny v bytí duchovní. Nižší tvorové vzduch jako plynný faktor nechápou. To je příčinou toho, že je jimi vdechovaný vzduch absorbován orgány, v nichž se posléze projevuje jako jejich životní schopnost. Na tzv.denní vědomí tedy nezbude téměř nic. Člověk však si vzduch jako plynný faktor uvědomuje a tímto uvědoměním jej transformuje ve stále rostoucí urychlení, čímž se protini žším tvorům velmi rychle duševně vyvíjí. Propast mezi člověkem a zvířaty se tak stále prohlubuje, až jednou dojde k tomu, že člověk bude zralý k tomu, aby opustil zemi a ponechal ji tvorům animálním, neboť jejich je.

Člověkovo dědictví je duchovní. Pokud se nesnižuje k tomu, aby reagoval živočišně, podobá se Bohu, k jehož obrazu a podobě byl stvořen, resp. se tak vnitřně vyvinul. Než přesto, že i Mojžíš uznává vývojovou linii od nižších organismů k vyšším, neboť položil počátek stvoření člověka do posledního dne povšechné tvorby, přece platí it o, že lidská bytost vznikla degenerací božských kvalit a božského bytí. To je zřejmé především z toho, že ve tvůrčím postupu je prázdný prostor faktorem prvým, kdežto nebeská tělesa druhým. Právě v prázdném prostoru se vytvářejí mlhoviny, které se srážejí a houstnou tak, že se z nich stávají nebeská tělesa, která prodělávají na svém povrchu změny do té míry, že posléze vydají živou buňku. Tyto mlhoviny jsou duchovními těly bytostí, které se mohou uvědomovat buď v celku nebo v částech. Tyto části jsou již bohy, kteří egocentrickými tendencemi myšlení dospívají k degeneraci. Jejím určitým stupněm je lidské bytí. A není-li tato vývojová linie při běžném zkoumání vůbec zřejmá, je zřejmá z hlediska duchovědného. Z tohoto hlediska však neexistuje žádná hranice mezi životnými a neživotnými jevy. Všechno je buď živé, nebo neživé podle toho, odkud na to pravý duchovní zřec hledí. To, že tvor může na svých nohou opustit určité místo, není vůbec žádný důkaz pro jeho životnost; ta je dokumentována chemickými pochody, jež nacházíme jak ve tvarech tzv. živých, tak i ve tvarech tzv. neživých. A niterný život těchto tvarů je jejich subjektivní záležitostí, jíž může klást meze pouze časová konvence.

Tak dokonána byla nebesa, země a všechna jejich
okrasa. Dokončil tedy Bůh dne sedmého
své dílo, které byl konal, a odpočinul ode vší své práce,
kterou byl činil.
Mojž. I 2, 1–2
Výťah z knihy Drahokamy II